Oskar Ed československého komiksáře Branka Jelineka se vrátil. Po deseti letech od vydání posledního dílu sešitové trilogie (2003, 2004, 2006) vychází pod hlavičkou nakladatelství Lipnik třistapadesátistránkové album formátu A4 v pevné vazbě: Oskar Ed: Můj největší sen. Monumentální není jenom forma autorova comebacku, monumentální je především obsah. Zejména ve srovnání s další produkcí nakladatelství, třeba s kresebně i scenáristicky neduživým počinem Mor dvojice Mašinová & Stibitzová, o kterém jsme pojednali v únorovém a srpnovém UNI – a který má tematicky s Jelinekovou novinkou minimálně jedno společné. Kdo si vzpomene na uvedenou autorovu trilogii, může mít při konzumaci jeho aktuálního počinu výhodu. Ví zhruba, kam zavítá: do černobíle kresleného světa úzkostných fantazií, které dávají titulnímu klukovi zřejmě jedinou šanci uniknout z rodinné konstelace. Ta je pro něj vyloženě likvidační. Pokud byl úběžníkem trilogie fantomatický otec, výhružné a po většinu času osobně nepřítomné monstrum, které nahání Oskarovi strach a následně v něm probouzí hluboký pocit viny za vlastní existenci, pak v novince je to vlastně stejně. Slabošský nekňuba, který hází na svoji ženu a svého syna odpovědnost za vlastní selhání a prohry, je tu ovšem osobně přítomný od počátku do konce. Úvodem nasedá do automobilu. Po jistém svém dřívějším prohřešku chce vyvézt rodinu na klíčový výlet, touží se pochlapit, předvést v dobrém a ještě lepším světle. Jenže očekávání zklame hned za prvním bukem: otec je komunikačně impotentní, jednáním pak trapně infantilní, stokrát horší než osmi- desetiletý Oskar. Zatímco matka jeho výlevy trpně přijímá, Oskar revoltuje – začíná unikat, otvírat prudce stavidla svých fantazií a snění, podepřených zřejmě mixem duševních chorob, od epilepsie po schizofrenii.
Cesta plyne v nesmyslných hovorech, kdy nikdo nikoho neposlouchá, nikdo nikomu nerozumí, nikdo neví, proč se vlastně mluví. Absurdní drama říznuté psychologickým hororem à la Lynch nebo Cronenberg. Branko Jelinek zvládl na výbornou udržet v rozsáhlém albu, kde padne hodně slov, dějovou dynamiku – nejen funkčním užitím průvodního motivu výletní cesty vozem, především prolínáním různých dějových linek, časových rovin a symbolických předmětů, které putují příběhem po vlastní ose. A ještě něčím: zhmotňováním, přesvědčivou vizualizací Oskarových psychických stavů, jeho strachů, úzkostí, nesouhlasu a vzteku; například nosnými „záběry“ zevnitř těla. Oskar má možná nějaké výjimečné psychické schopnosti. Ne náhodou mu obličej kryje bílá maska, která mu bere reálnou tvář a dělá z něj „bledý přízrak“. Ne náhodou je ve škole i v rodině otloukánkem, outsiderem, nežádanou, spíš trpěnou existencí, hromosvodem pro psychické nevyrovnanosti a problémy druhých, potažmo celého světa. Oskar je v základě romantický (anti)hrdina. Zjitřená duše v osudové pasti. Otec totiž nakonec zvítězí: zbaví se matky a zlomí dítě. Zničí překážku a otevře dokořán cestu svým projekcím.
Není těžké dobrat se, jaký je Oskarův „největší sen“. Respektive jaký mohl být. Těžší je najít v současném českém komiksu pro Jelinekův výkon konkurenci. Na příbuzné notě rozvíjejí své práce Vojtěch Mašek & Džian Baban pod hlavičkou „monstrkabaretu Freda Brunolda“. Jisté spojnice, zejména ve výtvarné rovině, se dají najít i u Karla Jerieho – viz jeho a Kosatíkův titul Češi 1968: Jak Dubček v Moskvě kapituloval. A dál? Branko Jelinek prostě napsal a nakreslil výjimečnou knihu. Bude se o ní mluvit letos na cenách Muriel. Bude se o ní mluvit za deset let. Jako se teď mluví o jeho trilogii, zmíněné úvodem.
Lipnik, 2016