Literárně zběhlý autor Jan Pavel (nar. 1973) vystavěl ve své Zbytečnosti pouhými osmi povídkami příběh několika lidí zhruba ve věku autora, kterým nejde o nic méně než – o život. Doslovný a přenesený význam tohoto obratu se v Pavlově vyprávění prolíná, i proto autor své hrdiny přivádí do mezních situací, ve kterých teprve na hranici bytí a smrti poznávají skutečnou hodnotu (nebo zbytečnost) svých životů.
Sled povídek je promyšlenou, vzájemně provázanou sítí, kterou čtenář, nepoučený předběžnými informacemi nebo bez zkušenosti s recepcí podobných textů, odhaluje teprve v průběhu četby. V prvních třech povídkách sledujeme formující zážitky z dětství hrdinů, které se ve zbylých pěti textech přetavují do životních konstelací postav v dospělosti. V dokonale vysoustružené konstrukci do sebe na konci všechny části bezezbytku zapadnou a sklenou oblouk od první až k poslední povídce; k odhalení některých aluzivních fi nes se čtenář dostane až při opakovaném ponoření do Pavlova literárního světa.
Jan Pavel však nevytvořil samoúčelné postmoderní vehikulum. Naopak, jeho prostřednictvím do čtenářovy mysli snáze vnikají hlavní sdělení a významy příběhu. Mnohé z nich jsou jen načrtnuty či naznačeny, a nechávají tak prostor čtenáři, aby se ,drápkem zachytil‘ a rozvíjel je ve své představivosti až k bodu, kdy si uvědomí: „Tohle jsem já. Já, který stejně jako hrdinové příběhu poměřuji plnost (nebo prázdnotu) svého života úběžníkem neodvolatelné smrti.“ Smrt je bez výjimky přítomna ve všech povídkách, ať v podobě skutečného (např. Skvrny), hrozícího (např. Zbytečný život) či zažehnaného (např. Holčičky) fyzického nebo psychického konce; Pavel před nás tímto způsobem klade jakési mnohotvářné memento mori.
Často hlavní hrdinové uniknou svému zmaru jen dočasně nebo za cenu jiných ztrát – což je další výrazný motiv celého cyklu. Smrt je však v závěrečné povídce překonána početím nového života v působivé scéně soulože Adély a Marcela, dvou postav, kterým se jako jediným podařilo vymanit se z rodinných vzorců, otřepat se ze životních šrámů, nechat minulost za sebou a dobrat se k realistickému, vyrovnanému a zralému pohledu na život.
Vzhledem k rozsahu textu je překvapivé, kolik dalších významových rovin se Pavlovi podařilo do jednotlivých povídek nebo do jejich celku dostat. Patří k nim náměty (bez)moci, svobody a jejích hranic, podvědomí, resp. nevědomí, konvencí, deziluze, sebevraždy, interrupce, eutanazie, alkoholismu nebo nevěry, tedy životních otázek, se kterými se musí vyrovnávat každý. Ty přitom nestojí někde na okraji textu, ale jsou do něj ústrojně vrostlé a zpracované navýsost literárním jazykem. Zde se jasně zúročuje Pavlovo vzdělání (obor tvorby textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka) i předchozí poměrně rozsáhlá tvůrčí zkušenost.
I když Pavlova kniha sestává z povídek, můžeme je zároveň vnímat jako kapitoly bildungsromanu, v jistém smyslu dokonce románu iniciačního: autor nás totiž věrohodnými črtami osudů hlavních postav přivádí do světa, který se skrývá pod povrchem života většiny z nás. Neváhá přitom ironizovat i své vlastní překonané představy o tom, co je v životě důležité (postava spisovatele Martina, jehož snahou je – v povídce Zdání – ,propsat‘ se k Nobelově ceně za literaturu).
Pavlův text je jako dobře nabroušená břitva – bez okolků a deziluzivně proniká k dřeni života každého současníka, i když nejlépe se v autorově povídkovém příběhu najdou Pavlovi generační vrstevníci. Právě pětatřicátníci totiž nejpalčivěji řeší otázku, zda defi nitivně přitakají životu, nebo se rozhodnou pro smrt v podobě vyprázdněné, zbytečné existence, zatížené rezidui minulosti a bezúčelnými rituály. Jan Pavel si už vybral – a jeho kniha o tom podává přesvědčivou a literárně hodnotnou zprávu.
Foto archiv