Francouzská spisovatelka Claire Legendreová má ve frankofonní literatuře docela zvučnou pověst – začínala jako mladé „slibné jméno“, vynikající drsným stylem. První próza této rodačky z Nice (1979) se jmenovala Maso a vyšla, když autorce bylo devatenáct. V případě jejího románu Pravda a láska nejde o náhodnou shodu titulu s naší realitou; knihu napsala na základě svého tříletého pobytu v Praze, kde učila tvůrčí psaní a emblematický titul použila vědomě a záměrně. Byť, jak zjistila, zní daleko působivěji v češtině a ve francouzštině takový zvuk nemá. Jeho konotace a souvislost s Václavem Havlem je třeba vysvětlovat. Claire Legendreová považuje ten titul také za ironický, „protože je určitým způsobem lyrický; jenže když si vezmeme politiku, kterou kniha popisuje, začne znít ironicky,“ říká.
Jak se zdá, ironičtí Češi se ale k její ironii moc vstřícně nepostavili. O knize vyšly dosti nevstřícné recenze, které ji obviňují, když to shrnu a zjednoduším, z plytkosti. Jazyk je skutečně spíše jednoduchý a popisný, styl hravý, ale bylo by trochu smutné zapomenout na jedinečný průhled do života cizinců v České republice, jejž kniha nabízí. Její hlavní hrdinka Francesca se totiž nepotýká jen s očekávatelnými rozdíly: jako že například Francouzky, zvláště ty z jihu, dostávají v říjnové Praze z nedostatku slunečního svitu deprese. Bojuje také s tím, jak se rozumí postavení intelektuála ve Francii a jak v Čechách.
„Ve Francii nemůžete být filozoficky napravo a zároveň si říkat intelektuál,“ říká rezolutně Claire Legendreová a ochotně připouští, že ona sama se vidí právě nalevo. A to je právě kámen úrazu její hrdinky: ač levicově naladěná, v Praze žije ve společnosti cizinců, kteří jsou díky postu v cizině dobře placeni. „Moje levicově založená Francesca se zničehonic ocitne v postavení měšťačky a náhle má tolik peněz jako nikdy předtím. Být daleko bohatší než ostatní a zároveň se cítit nalevo je určitě paradox. Spousta zdejších expatů se zdá být velice dobře situovaných, ale mnozí z nich přišli k nějakým penězům teprve tady, poprvé v životě,“ říká Claire Legendreová. Partnera Francesky navíc peníze a společenský status nadchnou a pohltí – takže jejich citový život dostává zabrat…
Je tady ale další rovina knihy, která je problematičtějšílematičtější – nebo tak může Čechům připadat. Zatímco klimatické nebo ideologické potíže francouzských květinek v české kotlině mohou zaujmout a pobavit, jiné to je, když se cizinka pustí do „našich vnitřních záležitostí“. A zápletku Pravdy a lásky tvoří také popis divokého politického soupeření za použití nečestných metod.
„No, inspirovala jsem se aférou Vlastimila Tlustého a jeho fotografií podstrčených novináři,“ přiznává Claire Legendreová. „Takže na základě té příhody jsem si vymyslela postavu novinářky Kalandry, kterou vyfotografují s ministrem průmyslu. Oblast průmyslu mě zajímala, v té době se řešilo, kdo bude stavět další jaderný reaktor, jestli Rusové nebo Francouzi, šlo také o dodávky ruského plynu. Snažila jsem se vymyslet příběh, který by byl fikcí, ale zároveň by se mohl stát.“ Dodává, že v Praze často potkávala lidi, kteří se pohybovali v politice, v diplomacii, a pokusila se vymyslet příběh, jemuž by se dalo věřit. Soudí, že všechno, co napsala, je představitelné. „Nikoli pravdivé!“ zdůrazňuje. Přesto tady může být určitá potíž; rozřešení té „politické“ zápletky totiž neodpovídá ničemu, co se v České republice dosud odehrálo, přinejmenším veřejně. A pak je tady ještě jedna historka, která může českého čtenáře pobouřit. Týká se ukradeného psa – přesně s takovým zážitkem se dostaví na pražskou policii mladý Francouz. Strážníci Francouzovi sdělí, že jeho psa ukradli bezdomovci – aby ho snědli. „Když jsem ten úryvek uveřejnila v českém překladu v revue Pandora,“ vzpomíná Claire Legendreová, „mí přátelé se mě zeptali: Proč jsi ten příběh vůbec napsala? Chtěla jsi snad roztroubit, že v Praze jíme psy? A já odpověděla: Vůbec ne, je to prostě jen příběh, který se doopravdy stal, a co říká o Praze… to odpovídá realitě. Kdybych přijela někam jinam a uslyšela něco podobného, zaujalo by mě to zrovna tak – jenže já tu historku slyšela během svého prvního měsíce v Praze.“ Z historky na druhé straně nevyplývá, že by byla obviněním Čechů z pojídání Alíků – protože má určitě několikerý možný výklad.
Claire Legendreová vystudovala srovnávací literaturu a věnuje se také divadelní vědě – nyní působí v Montrealu. Takže její příběh se vlastně tak trochu opakuje – znovu žije v cizí zemi. „Jakmile otevřu pusu, všichni poznají, že jsem Francouzka a považují mě ihned za arogantní. Celý svět se na Francouze takhle dívá, a já se musím neustále bránit proti všem klišé s Francouzi spojovaným. V Quebecu je navíc hodně Francouzů a spousta z nich skutečně arogancí vyniká.“ Na otázku, jestli po „českém“ románu bude následovat i „kanadský“, zatím nedokáže odpovědět.
Pravda a láska v podání Claire Legendreové může dráždit – snad pro lehký styl vyprávění, kvůli postavám, které jsou možná až příliš jednoznačné, i pro politické pochybnosti hlavní hrdinky, jež asi budou našinci většinou cizí. Přesto jde o zajímavý pohled na Čechy zvenčí – i na Francouze, kteří žijí mezi nimi. Nedorozumění je jedním z témat Pravdy a lásky a v tomto ohledu mají vlastně ty reakce, které kniha zatím sklidila, svou určitou logiku.
Argo, 2014, překlad Michaela Marková