Vskutku neúnavný a všestranný umělec David Byrne (57) vás pokaždé znovu a znovu dostane. A nemusí to být jen experimenty takového kalibru jako speciálními varhanami ,hudebně‘ rozeznělá kovová infrastruktura staré tovární haly či rafi novaně ,podvratná‘ powerpointová prezentace o powerpointových prezentacích, o nichž jsem zde již ostatně psal. Nejnovějším jeho počinem je knížka s názvem Bicycle Diaries (Viking, 2009, 297 s.). Že je Byrne vášnivým cyklistou je známo již od 80. let, kdy jako jeden z prvních průkopníků tohoto ekologického způsobu dopravy brázdil přecpané ulice Manhattanu na své plnoformátové skládačce Montague. Od 90. let však Byrne svoje kolo bere s sebou do všech koutů světa, kam jen jej jeho tvůrčí hledání, múza či aktuální turné právě zanesou. I když, jak připouští, mnohdy to znamená zaplatit 128 dolarovou přirážku k letence za sportovní vybavení. Jízda na kole pro něj znamená současně prostředek i cíl. Umožňuje mu dostat se tam kam chce, přibližuje mu skutečný život v ulicích a rovněž slouží jako forma umělecko-fi lozofi cké meditace, díky níž si, jak přiznává, udržuje svoji mentální příčetnost. Knížka Bicycle Diaries shrnuje jeho zážitky a pozorování z Londýna, Berlína, Buenos Aires či Manily, ale též z New Orleansu, San Franciska či Detroitu. Kdo viděl jeho fi lm True Stories (1986), ještě s Talking Heads, hned se mu vybaví Byrnův svébytný přístup bedlivého pozorovatele okolního světa. Vnímavý, lapidární, chytrý komentátor, byť s jakýmsi plachým odstupem a trochu ,marťanským‘ úhlem pohledu. Cestu Detroitem, z centra na předměstí, vnímá kupříkladu jako pohyb po časové přímce historií, od někdejší slávy až k úpadku. V Londýně jej zaujme dáma v dokonalém jezdeckém úboru, který slouží k dnes již kritizované aristokratické kratochvíli – honu na lišku. Ona se však pěšmo prochází Hyde Parkem. V Manile jej fascinoval čtyřiadvacetihodinový TV kanál, který nonstop vysílá jenom karaoke. Tyto postřehy prokládá svými úvahami, často ekologicko-urbanistického charakteru. Třeba o tom, jak dálnice v Americe úplně odřízly a odcizily města od vodních toků či pobřeží, což byl přece hlavní důvod k jejich někdejšímu založení původními osadníky. Své Deníky Byrne zakončuje v New Yorku popisem semináře, který zorganizoval pro své spoluobčany, územní plánovače a policii s cílem propagovat kolo jako dopravní prostředek. Povede-li se nám integrovat vlastní kulturní historii s humorem a politikou, a přitom učinit z našich měst lepší místo k žití, bude to nejenom záslužné, ale současně i velmi zábavné, nabádá autor. Potěšení z cyklistiky tak Byrne umně spojuje s kumštem a základní potřebou sociální interakce.
