V laboratoři zamířil Myslící stroj ke svému pracovnímu stolu. „Ukážu vám prostý pokus,“ řekl a vzal ze stolu si lný skleněný válec, na jednom konci otevřený a na druhém opatřený kohoutkem. 
„Položím na ústí válce kus silné gumy a otočím kohoutkem.“ Učenec provedl to, co řekl. „A teď tu gumu odstraňte.“ Novinář se vší silou pokoušel gumu odstranit, nadýchl se a zkoušel to znovu. Guma se ani nepohnula. Detektiv Mallory to rovněž zkoušel a se stejným neúspěchem. „Co tam tu gumu drží?“ otázal se Hatch. „Vakuum,“ odpověděl Myslící stroj. „Můžete gumu roztrhat na kousky, ale žádná lidská síla ji neodstraní v celku.“ Drobný mužík se žlutými vlasy vzal ocelový bodec a propíchl gumu. Když jej vytáhl, ozvalo se protáhlé zasyčení. Za pár vteřin nato guma sama odpadla. „Bylo to téměř dokonalé vakuum – přibližně jedna milióntina atmosféry. Tou dírkou po špendlíku mohl vzduch vniknout do válce, obrovský tlak na gumu byl odstraněn a –“ Myslící stroj rozhodil drobnýma rukama. A tu Mallory i Hatch pochopili. Hatch si náhle připomněl dávné školní pokusy. „Kdybych vám ten válec přiložil k ústům, Hatchi – nebo vám, Mallory, už byste ani nepromluvil, ani nevykřikl, ani se nepokusil bránit. Vysálo by to z vás vzduch až do poslední částečky, byl byste ochromen. Do dvou minut byste byl mrtev. Kdybych pak chtěl láhev zase odstranit, stačilo by, abych vám prostě propíchl tvář špendlíkem – třeba tu levou – a zase jej vytáhl. A to je tedy ta metoda…“
Profesor Augustus S. F. X. Van Dusen neboli Myslící stroj, jak se mu uctivě přezdívalo, vyřešil tuhle zapeklitou záhadu už v roce 1912 v povídce Záhada tajemné zbraně. Téhož roku skončil krátký život jeho duchovního otce, amerického spisovatele s francouzsky znějícím jménem Jacques Futrelle. Úspěšný autor stačil vydat pět detektivních románů a dvě povídkové sbírky. Připravoval další knížku, tu už ale nikomu neukázal. Jednoho krásného dne totiž vzal svůj rukopis a nastoupil s ním na loď. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, jen kdyby… Kdyby se ten parník nejmenoval Titanic.
Člověka až mrazí, když si uvědomí, že už v roce 1898 napsal jistý námořník na odpočinku novelu s názvem Marnost, v níž líčil srážku fi ktivní lodi Titan s obrovským ledovcem. Posuďte sami, zda je tu nějaká podobnost:
Příslušnost Titanu: britská. Příslušnost Titaniku: britská. Doba plavby Titanu: duben. Doba plavby Titaniku: duben. Pohonné jednotky Titanu: tři lodní šrouby. Titanic: rovněž tři. Maximální rychlost Titanu: 24-25 uzlů. Titanic: 24-25 uzlů. Kapacita jedné lodi: 3000 osob. Kapacita druhé: 3000. Rozsah poškození Titanu: trup na pravoboku proražen ledovcem. Právě tak skončil Titanic. Jacques Futrelle byl velmi prozíravý, ale tohle by ho nenapadlo ani ve snu, stejně jako smutný fakt, že se stane aktérem nejslavnější lodní katastrofy. O mnoho let později ho dokonce potká cosi, co ve světě literatury nemá obdoby: v tajuplném příběhu Maxe Allana Collinse (tvůrce předlohy k fi lmu Road To Perdition) se sám promění ve vyšetřovatele, který řeší vraždy spáchané – kde jinde než na palubě Titaniku. Trochu černý humor vzhledem k tomu, že při neštěstí zahynul. Kdyby se tak nestalo, mohl mít detektivní žánr o klasika víc; jeho geniální profesor („genialita je schopnost používat vědomostí, nikoli schopnost jich nabývat“) vešel do dějin – také proto, že šlo o první (a poslední) významný americký ekvivalent Sherlocka Holmese.
Někdo může namítnout, že toto kritérium už splňuje postava z pera Edgara Allana Poea, u nějž se Futrelle (a koneckonců i A. C. Doyle) evidentně inspiroval. Stačí si porovnat vizitky obou hrdinů: Poeův detektiv, známý především z povídky Vraždy v ulici Morgue, se jmenuje Le Chevalier C. Auguste Dupin, což, jak uznáte, zní nemlich jako Augustus S. F. X. Van Dusen. Jenže je tu ten drobný zádrhel, že Dupin byl Francouz a bydlel v Paříži. Milý Jacques měl smysl pro humor, o čemž svědčí i to, že svému vědci nechal za jméno – vypadající tak jako v jeho případě francouzsky – napsat tituly Ph. D. (doktor fi lozofi e), LL. D. (doktor práv), F. R. S. (člen britské Královské společnosti), M. D. (doktor medicíny) a M. D. S. (doktor zubního lékařství). Obdařil ho diplomy z Francie, Anglie, Ruska, Německa, Itálie, Švédska i Španělska a nechal ho vyhrát nad ruským šachovým šampionem, který pak vyřkl onu památnou větu: „Mon dieu! Vy nejste člověk, ale chodící mozek – stroj – myslící stroj!“ Načež profesor odvětil, že šachy jsou hra pro děti. (Sluší se podotknout, že je nikdy předtím nehrál.)
V jiném příběhu, nazvaném The Problem Of Cell 13 (Záhada cely č. 13), se Dusen nechá zavřít do vyhlášené chisholmské věznice, ze které se nedá utéci. Jak správně tušíte, jemu se to podaří a přesně za týden usedne doma ke svým oblíbeným artyčokům. Veškeré Augustovy triky a vývody přitom pečlivě zaznamenává jeho doktor Watson, jenž se ve Futrellově verzi jmenuje Hutchinson Hatch a je reportérem novin Daily American. Zůstává smutnou ironií, že člověk, který napsal možná nejsugestivnější variaci na téma „záhady zamčeného pokoje“ a jehož hrdina se uměl dostat i z těch nejzoufalejších situací, nakonec nepřišel na způsob, jak uniknout z potápějícího se vraku. Musel se tomu před smrtí hořce zasmát – tak nějak to pasovalo k jeho smyslu pro surreálné drama.
KAMENNÉ SCHODY
Jacques Futrelle pocházel z Pike County v Georgii. Narodil se 9. dubna 1875 a byl vychováván ve víře, že se jeho rod odvozuje od francouzských hugenotů, i když v tomto případě asi bylo přání otcem myšlenky. (Rodové příjmení se kdysi psalo „Futrell“, tedy anglicky. Zajímavá je výpověď jeho vnuka, který tvrdil, že děda se původně jmenoval John.) Vedle běžné školní docházky se musel vzdělávat i doma – jeho otec Wiley Harmon Heath Futrelle působil na gymnáziu v Atlantě a syna se snažil učit sám. Dával mu číst v originále díla fracouzských, řeckých a římských klasiků, seznamoval ho s novodobou prózou, a tudíž i s dobrodružstvími Sherlocka Holmese. Ještě víc se chlapec knížkám přiblížil, když začal pomáhat v místní tiskárně (Američané mají pro tiskařského učně pěkný výraz „printer’s devil“).
První opravdovou práci získal v osmnácti; byl zaměstnán v deníku Atlanta Journal, rok nato mu ale nabídli místo redaktora Boston Postu, nejčtenějšího deníku v Nové Anglii. Mladíkovi se v odlidštěném Bostonu stýskalo, a tak se brzy vrátil domů, k rodině, přítelkyni Lillie May Peelové (rovněž literárně nadané) a psaní pro Atlanta Journal. Tentokrát si našel místo ve sportovní rubrice, kterou založil. Zároveň začal na dálku přispívat do New York Heraldu. Když se s Lillie v červenci 1895 oženil, právě New York se stal jejich vytouženou destinací. Dali vale jižanské pohostinnosti a po příjezdu do velkoměsta se zabydleli na Irving Place u Gramercy Parku, v malebném koutě Manhattanu, kde měli za sousedy humoristu O. Henryho a autorku románových bestsellerů Edith Whartonovou.
Roku 1898 vypukla španělsko-americká válka a Futrelle, jenž už v té době na plný úvazek pracoval pro New York Herald, musel na frontu jako zpravodaj. Vrátil se tak vyčerpaný, že dal rovnou výpověď a odjel se zotavit do letního sídla své sestry v přímořském Scituate ve státě Massachusetts. Relaxoval, užíval si oceán a s manželkou May se staral o svoje malé děti Virginii a Johna. Povolání novináře ho neuspokojovalo, a proto se nyní, kdy měl konečně čas, začal věnovat ušlechtilejším žánrům. Pro divadelní soubory v Baltimoru a Knoxvillu napsal několik her. V roce 1902 přišla nabídka z malého repertoárového divadla v Richmondu ve státě Virginia, aby se stal jeho manažerem. Pro tuto scénu napsal další kusy a v některých si i zahrál. Za dva roky se ale vrátil ke svému původnímu řemeslu a stal se členem redakce nově založeného deníku Boston American, který patřil Wellsovu Občanu Kaneovi, tedy magnátovi Williamu Randolphovi Hearstovi.
Součástí plátku byl i nedělní magazín, v němž Futrelle publikoval první důležitější povídky. Tehdy se také zrodil profesor Dusen, excentrický učenec s velkou hlavou, jenž navzdory své krátkozrakosti, aroganci a strachu z žen rozumí světu kolem sebe mnohem víc než obyčejní smrtelníci. A podobně jako se A. C. Doyle částečně našel v doktoru Watsonovi, i Futrelle vymodeloval profesorova asistenta Hutchinsona Hatche podle vlastní osoby, to znamená, že z něj udělal žurnalistu. Na podzim roku 1905 vycházela v deníku na pokračování zmíněná Záhada cely č. 13, zajímavá už tím, že v ní nešlo o vyšetřování vraždy ani jiného zločinu – napětí zde bylo dosaženo pouze logickými úvahami a sledováním myšlenkových postupů při řešení hlavolamu.
Roku 1906 vyšla knižně první „dusenovská“ novela The Chase Of The Golden Plate (Pátrání po zlatém tácu). Následovala sbírka povídek s určujícím názvem The Thinking Machine (Myslící stroj). Úspěch se dostavil okamžitě. Jacques zanechal nádeničení v denním tisku a vydal se na spisovatelskou dráhu. Brzy se stal populárním a vydělal si dost na to, aby si v Scituate na mysu Cape Cod postavil vlastní dům s výhledem na přístav, který nazval podle nezvyklých přírodních útvarů, rozesetých po pobřeží, Stepping Stones (Kamenné schody). Stejně jako jeho hrdina, který se zajímal o každou technickou vymoženost včetně telegrafu a telefonu, šel i Futrelle s dobou a stal se majitelem jednoho z prvních automobilů v širokém dalekém okolí.
POSLEDNÍ CIGARETA
A tatáž fascinace vědeckotechnickým pokrokem Jacquese zavedla i na palubu Titaniku. V lednu 1912 přesvědčil May, aby dali děti k prarodičům a vyrazili na pár týdnů do Evropy, kde měl domluvené schůzky s nakladateli (podepsal s nimi smlouvy za 17 000 dolarů), besedy se čtenáři a v zájmu zpřesnění popisů detektivní práce ve svých knihách i návštěvu Scotland Yardu. Zpět se hodlali vrátit luxusním zaoceánským parníkem, který se za velkého zájmu médií připravoval na svou historicky první plavbu. 9. dubna, kdy bylo Futrellovi sedmatřicet, mu v Londýně jeho přátelé uspořádali oslavu. „Škoda, že víc nepil,“ posteskla si po letech jeho žena, „to bychom tu loď nestihli.“
Bohužel na ni nastoupili včas. (Údajně se jim začalo stýskat po Johnovi a Virginii; nebylo to tedy tak, že se rozhodli na poslední chvíli?) Party skončila ve tři ráno, načež si manželé – spolu se dvěma známými, broadwayským producentem Henrym B. Harrisem a jeho ženou, herečkou Rene Harrisovou, což by mohlo znamenat, že je právě tento pár k cestě přemluvil – v rychlosti zabalili a stihli první ranní vlak do Southamptonu. Titanic odplouval ve středu 10. dubna 1912 ve 12:14 a do osudného ledovce narazil v neděli čtrnáctého, dvacet minut před půlnocí. Futrellovi byli zrovna ve své kajutě (cestovali první třídou) a Jacques ženu uklidňoval: „To nic, prostě jsme ťukli do malého kusu ledu, s něčím takovým si Titanik hravě poradí.“
Naneštěstí se mýlil. O tom, co se dělo dál, podaly s tříletým zpožděním, 26. června 1915, zprávu New York Times: Paní Futrellová, jejíž muž, známý spisovatel, při katastrofě zahynul, si prý v době kolize četla. Její manžel vyšel ven zkontrolovat situaci. Když se vrátil, řekl jí, že podle kapitána nehrozí abso- lutně žádné nebezpečí. Za pár minut je však stewardi požádali, ať jdou na palubu. Tam paní Futrellová zjistila, že muže posílají jinam než ženy, což byla první známka, že se stalo něco zlého. Pochopila, že se s manželem bude muset rozloučit. Zatímco ostatním ženám bylo pomáháno do člunů, ona běžela na první palubu, kde našla svého muže s dalšími pány. Kouřili, procházeli se a povídali si, jako by si vůbec neuvědomovali, co jim hrozí. Když se loď začala potápět, požádal ji manžel, ať také nastoupí do člunu. On se prý už nějak zachrání.
Nezachránil se. Zemřel spolu s dalšími cca 1500 cestujícími a jeho tělo se nikdy nenašlo. May Futrellovou tak jako jiné trosečníky zachránil okoloplující parník Carpathia. A už za dva týdny se s ní v Boston Postu objevil rozhovor, ve kterém tragédii podrobně popsala. Mimo jiné uvedla, že kapela (podle číšníka z Titaniku Stanislava Englerta převážně česká!) hrála, dokud se loď nepotopila – detail, který vešel do dějin, i když zřejmě není pravdivý. Také se nedá ověřit, zda je věrohodné její tvrzení, že naposledy viděla Jacquese, jak v klidu kouří cigaretu s milionářem Johnem Jacobem Astorem IV. Článek z New York Times hovoří jen o „dalších pánech“.
V následujících měsících a letech se May postarala, aby vyšly další dvě novely s profesorem Dusenem (první z nich, My Lady’s Garter, věnovala obětem neštěstí). Později ještě dokončila jeho povídku The Simple Case Of Susan a vydala ji pod titulem Lieutenant What’s-His-Name. Zbylé texty z Futrellovy pozůstalosti vyšly koncem čtyřicátých let v časopise The Ellery Queen Magazine. May zemřela v roce 1967 a leží pochována v milovaném Scituate.
Zkáza Titaniku však nebyla jedinou tragédií, která onoho osudného roku 1912 zasáhla do života Futrellovy rodiny. New York Times z 30. července stručně referovaly:
Bezprostřední příčinou včerejšího úmrtí paní Linnie Futrellové byl údajně zármutek nad skonem jejího syna Jacquese, spisovatele, jenž zahynul na palubě Titaniku. Futrelle matku navštívil těsně před svým odjezdem do Evropy. Od chvíle, kdy se Titanic potopil, paní Futrellová stále více chřadla. Dokud zbývala naděje, statečně se držela, ale když se do Georgie vrátila její snacha a stará paní viděla, že ani ona už nevěří, že by Jacques přežil, těžce to na ni dolehlo. Před dvěma týdny pocity sklíčenosti zesílily a od té doby se její stav rychle zhoršoval. Závěr je takový, že zemřela žalem nad ztrátou svého syna.