Díky bohu za toho Magora

Ivan Martin Jirous zemřel 10. listopadu roku zajíce. Čekaně, nečekaně? Necelých devět měsíců po smrti své první manželky, básnířky a kunsthistoričky Věry, tři roky od vydání 12_diky_bohusvojí poslední knížky poezie nazvané Rok krysy. Ta sbírka je v mnohém překvapivě inovativní, pokud jde o Jirousovu poetiku, stejně jako definitivní: v lecčems smířlivá (zejména s mrtvými), jindy rezignovaná (když se mluví o živých). A také až nepříjemně přesně prorocká, pokud jde o samotného autora: „Já si dolezu k své smrti,“ píše Jirous v poslední básni sbírky, „a nebudu potřebovat ani / úmrtní list / tím jsem si jist / a nebude mě už zajímat / zda nad mou rakví / sněží / či padá podzimní listí / ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit.
V tom textu, nazvaném Já si k smrti své dolezu sám, jako by Jirous, řečený Magor, bilancoval, potažmo tematizoval úběžník svého života: individualismus navzdory, totální samorostlost villonovského typu. Ivan Jirous asi nebyl, jak je patrné z některých jeho statí o „třetí kultuře“, primárně básníkem proti společnosti, nevymezoval se vůči ní s radikálním nihilismem v duchu anarchistických punks nebo protikonzumních hippies, k nimž měl generačně blízko. Šel paralelně, a jediné, co nárokoval, byl „klid na práci“ – na vlastní dílo, na poezii po svém, na umění nestřižené podle žádného oficiálního mustru. Právě v tom měl blízko k Villonovi; ani on, přes veškerý excentrismus a bohémství, nerevoltoval proti společnosti, takový druh protestu dal jedinci teprve romantismus na přelomu 18. a 19. století. Ani Villon, ani Jirous o společnost vlastně nestáli, nepotřebovali ji, zajímala je jen potud, pokud se ona zajímala o ně. Jak ukazuje osm let Jirousova věznění, ten „zájem“ byl v Československu 70. a 80. let pravidelný, intenzivní, důsledný.
Dopisy, které posílal Ivan Jirous z vězení, se čtou jako román na pokračování, jako zpráva o nezlomné a nezkrotné „vnitřní radosti“, s níž autor rozvíjí svoji beletrizovanou řeč – jednak s „tím druhým“ venku (ženou, dcerami, přáteli), jednak s bohem. Nadosobní princip byl Jirousovi vždycky jediným skutečným ochranným dohledem; svědčí o tom zejména jeho zralá poezie, a nejen Magorovy labutí písně. Pokud bývají zmiňováni v souvislosti se zrodem básníka Bondy a Reynek, pak porevoluční dílo napsal Jirous v dotyku s jinými inspiračními zdroji, zejména českou verzí romantismu. Bondy nabídl Jirousovi nástroje ze svého totálně-realistického arzenálu, především hravě-útočnou naivistickou notu; Reynek poskytl klíč k náročnější, spirituální dimenzi. S Bondym měl Jirous uzavřený pakt městský, s Reynkem venkovský; první jej provázel podzemím, druhý krajinou, odkud je blíž k nebi.
Když na přelomu 80. a 90. let vnější nepřítel padl, obrátil se Jirous k sobě a stal se v poezii novoromantikem, který si nezadal s Máchou. Postavil proti sobě popudlivého a exaltovaného rabiáta, opojeného tělem, a kajícího se hříšníka, obráceného plně k věcem duchovním; surovost dokázal spojit s citem, vulgarismus s něhou. Jeho verše balancovaly mnohdy na hraně kýče, ale nikdy se kýčem nestaly – na to v nich básník uzavřel příliš mnoho sebe. Jirous byl pravdomluvný: ve svém díle i ve vlastním životě. A zaplatil, protože za pravdu se platí. Stačí se mu podívat do tváře na konci 60. let a v poslední dekádě. Kdysi jemné rysy, měkký, snivý výraz, pohled za horizont – a teď? Semknuté rty, běsný pohled, sveřepost, tvrdost, a za ní hluboký, temný smutek. V básni Jako krysa, titulním čísle úvodem citované sbírky, Jirous píše civilně, jak ho neznáme: „Já půjdu domů a budu / brečet jako krysa – / víte jak to myslím? / vždyť já jsem nikomu nic neudělal / víte jak to myslím? // Když nikomu nic neuděláte? / a on se k vám chová? / a vy mu nemůžete nic říct?
Poslední Jirousova knížka básní je výjimečná i v tom, že mluví o morálce, aniž by moralizovala. „Však raději trpím / než abych musel mlčet,“ resumuje básník – a rázem se stává svědomím národa, dostává se přirozeně na piedestal, z nějž umění a kulturu dávno smetl bezohledný živel kapitalistického konzumu. Ivan Martin Jirous jistě nebyl světec, ale měl právě takový potenciál. Díky bohu za něj.

Přidat komentář