Nikdo nemůže být tak podivnou postavou jako aristokratka narozená v hrabství Gloucester, jejíž rodina vždy sloužila anglické koruně jako její úderná pěst a která se nakonec čtyřicet let věnovala historii Korsiky. Nicméně už její dědeček byl vynikající botanik a nikoliv voják a účastnil se první vědecké výpravy do Tibetu, ale její otec už byl na svém místě a pomáhal v Rhodésii, aby se tato část Afriky dostala pod britskou nadvládu. Ovšem už jako desetiletý sirotek se na přání své zesnulé matky dostává mladá aristokratka do ústavu mladých šlechtičen, aby se zbavila kurately jejích tet a strýců. Tímto testamentem byla tak vydána na dosti „romantickou dráhu“, jak sama později přiznává a jak by si jistě její předkové nepředstavovali. Jako velice inteligentní dívka studovala v Oxfordu, což v té době (1928 až 1931) byla pro ni „mana z nebes“, neboť tehdy bylo pro ženy velice těžké dostat se na tuto prestižní univerzitu.
Vybrala si literární vědu, ale než stačila napsat doktorskou práci o anglickém románu 16. století, vdala se za zchudlého rakouského šlechtice, s nímž pobývala tu v Paříži, tu ve Vídni či dokonce v Maďarsku. Ovšem po Anschlussu (připojení Rakouska k hitlerovskému Německu) milému šlechtici utekla do Londýna a za války splnila svou vlasteneckou povinnost: stala se z ní dobrovolná zdravotnice. Ani poté ji však múzy neopustily: provdala se za malíře Francise Rose, který pracoval s Picabiou a Légerem v Antibes, ale v Paříži také s Ďagiljevem (dělal pro jeho slavný balet návrhy) či se španělským surrealistou Dalím.
Ačkoliv po válce napsala svou první vlastní práci (kritický pohled na zprávy z cest slavných anglických cestovatelů a objevitelů), dostal její život nový a zdárný impuls: její přítel Jean Cesari, francouzský antifašista, pozval oba manžele na Korsiku. Jejich čtyři pobyty na ostrově v letech 1948 až 1954 jim pomohly poznat tuto neobyčejnou zemi, ale staly se také pro oba osobní rozlukou: ona zůstala na dalekém ostrově a její muž se vrátil zpět do Anglie ke své malířské tvorbě.
Korsika, má láska
Její začátky na ostrově nebyly nijak oslnivé; živila se, jak to šlo: psala články do místního tisku, zkoušela to v časopisech i jinde ve světě (spolupracovala např. s National Geographic), simultánně překládala na kongresech, které se konaly v Ajacciu nebo v Bastii, vozila turisty jako průvodkyně po kouzelných místech ostrova. „To mi stačilo k životu, sice nepříliš skvostnému, ale svobodnému,“ komentovala své působení na tomto milovaném kousku planety. Během dlouhých pochodů poznávala fyzicky i duchovně tuto krajinu.
Seznámila se důvěrně s tradičním životem venkovanů v zapomenutých koutech ostrova, jež ještě zbývaly ke zhlédnutí v poválečné době, a tříbila své kognitivní schopnosti v nesčetných setkáních se starými pastevci, rolníky a rybáři. Získala zároveň neuvěřitelné znalosti historie ostrova díky známostem mezi místními archiváři, spřátelila se s tamními vzdělanci, ale také s univerzitním prostředím, kde se učila pracovní metodice a vědecké práci, jež byly nezbytné pro její poslání. To, co si předsevzala, bylo předat a zachovat své poznání posledních záchvěvů starobylé korsické kultury.
Bádání Carringtonové se rozvíjelo simultánně třemi směry, které se ovšem slévaly do jednoho společného díla: v první řadě se zajímala o archaické dějiny ostrova, dále o revoluční historii Korsiky reprezentovanou v 18. století Pasqualem Paolim a rodinou Bonapartů, ale hlavně o mystický svět venkovanů, kteří udržovali tradice ještě z předhistorických dob. Byť to poslední bylo nejtěžší, protože po útrapách druhé světové války se ostrov v 50. letech modernizoval a spojení s tradicí, jež měla svůj zdroj až v prehistorii, se tak přervalo.
Smutný a chudý národ
Když přijela Carringtonová se svým mužem v roce 1948 na Korsiku, nalezla tam podle svých slov smutný, chudý, hrdý a bratrský národ. Tito lidé byli vždy chudí a tamní hospodářství bylo během dvou světových válek vystaveno dalším útrapám. Nejhorší byly ztráty na životech: podle mírných odhadů padlo asi jedenáct tisíc Korsičanů, ale mluvilo se o mnohem vyšších obětech. V každé vesnici bylo na pomnících možné číst seznamy padlých. Někde se uváděla jen jména rodin, protože všichni jejich muži se už nevrátili. Výsledky byly dlouho patrné: hektary půdy zplaněly, zarostly macchií, ženy v černém nosily barvu smutku a bylo jí tolik, že ji cizí návštěvníci považovali za tradiční zvyk, ačkoliv to nebyla pravda. Korsičan je navždy spojen se svou obcí svazky, jež cítí jako magické a posvátné. Vesnice je součástí jeho samého, prodloužením jeho vlastního bytí. Během celého života, i když pracoval daleko od svého domova, v Indočíně nebo v severní Africe, chránil ve svém srdci vzpomínku na místo svého narození, kde chtěl strávit konec svých dnů. Dokonce i ti, kteří žili v korsických městech, si uchovávali vzpomínku na své rodiště. Jeden mladý pár se svěřil Carringtonové, že pokaždé, když se vzdálili z vesnice, zdáli se jim katastrofické sny, že vesnici postihlo zemětřesení, záplavy nebo požár. Obyvatelé korsických vesnic byli spojeni četnými citovými, pudovými a hmotnými svazky. Tradiční sňatek byl vždy endogamní. Nebylo zvykem, aby rodina opustila svou komunitu a usídlila se či si našla partnera jinde, ostatně jedinou komunikací mezi vesnicemi byly horské stezky. Výsledkem potom bylo, že si všichni byli navzájem pokrevně blízcí a příbuzní. Ve vsi Chera, kde působila Carringtonová, se většina obyvatel jmenovala Culioli; v lidnatějších vesnicích se vyskytovalo pět šest rodinných jmen. Vendetu jako válku mezi rodinami tak lidé pociťovali obzvláště tíživě.
Poslední záchvěv archaické doby
Carringtonová tak na poslední chvíli poznala ještě Korsiku v jejím tradičním stylu, jako tajuplný ostrov, kde přežívaly zvyky z dávnověku a kde příroda tvořila součást tamní kultury. Byla to doba, kdy barokní kampanily, kamenné věže, ohlašovaly již z dálky korsické vesnice. Kdy sloupy stavěné z místního kamene, žuly nebo břidlice, často jen tak neomítnuté, vyrůstaly z jednoduché, klasické fasády kostelů a domů postavených v řadách s červenými nebo šedivými střechami, které vybíhaly do úbočí hor a na skalnaté ostrohy. Díky kampanilám člověk snáze objevil vzdálené vesnice, často hluboce vnořené do bujné korsické vegetace tvořené háji zelených, tmavě olistěných dubů, olivovníky se stříbřitými listy či impozantními borovicemi a kaštany. Právě tady žili lidé, pracovali, odpočívali a umírali. V tamních kostelech s nekompromisně strohou architekturou, jež byla dědičkou noblesní tradice, se místní rodáci uprostřed rozradostněných hloučků příbuzných a přátel křtili, ženili a vdávali. A nakonec, uzavřeni do smutku ponořeným okolím, leželi v rakvích zahalení v černém, zatímco zněla kostelem zádušní mše. Statná ramena mužů potom nesla rakev až na hřbitov, obvykle ležící na úpatí kopce poblíž vesnice, kam ji příbuzní uložili do rodinné hrobky, jedné z drobných staveb seřazených do ulic jako v miniaturním městě. Tam se rakve spouštěly do komor vestavěných mezi souběžnými zdmi hrobek. Na jejich stavbu vydávali Korsičané více imaginace, než tomu bylo v případě obytných domů. Pohřební architektura se nechala inspirovat různými styly a zeměmi napříč staletími, to vše často pečlivěji postavené než místní vesnický kostel.
Dvě Korsiky na jednom ostrově
Pro Carringtonovou byla hlavním zdrojem etnografických témat dramatičtější část na jihozápadě ostrova, pojmenovaná Dil`a dai Monti čili něco jako Záhoří. Zatímco na severovýchodě byla země snadno dostupných hor a úrodných pobřežních nížin, která se těšila relativní prosperitě podněcované obchodními a kulturními kontakty se sousední Itálií, Záhoří na druhé straně hor bylo chudší, méně zalidněné, zastaralejší svými výrobními technikami, svět tvrdší a drsnější. Šlo o opakující se horskou scenérii se stoupajícími hřebeny, jež mizí ve vzdálené modři nebe, kde křivolaké obrysy vrcholků hor zůstávají pokryté půl roku sněhem.
Jeho hospodářství stálo na pastevectví. Korsičtí pastevci byli v souladu s antickou tradicí polokočovníci, kteří hnali svá stáda z místa na místo. V létě doprovázeli stáda do výše položených míst, přespávajíce v salaších ve výšce nad 1500 metrů. Na podzim potom sháněli svůj dobytek do nižších poloh, kde se někdy usídlili a začlenili do vesnické komunity. Obyvatelé obou oblastí měli vždy pocit, že se navzájem velice liší, takže se často mluvilo o „dvou Korsikách“. Právě skály byly pro Korsičany vždy obranou a útočištěm.
Tím, že se mohli stáhnout do nesnadno přístupných hor, mohli si přes opakované cizí nájezdy, vpády, zábory a kolonizace uchovat své zvláštní zvyky a víry až do minulého století. Jejich původ budí dodnes zdání, že pocházely ještě z prehistorie, tak byly respektovány a uchovávány. Lidé, kteří byli lovci a sběrači, se na ostrově usídlili už před devíti tisíci lety. Keramika, pastevectví a zemědělství se zde objevily s rozvojem neolitické kultury před čtyřmi až šesti tisíci lety. Nálezy jednotlivých hrobů v úkrytech pod skalami ukazují, že byla některá těla konzervována načervenalou hlínou, což Carringtonová považovala za starodávné uctívání mrtvých.
Svátky zesnulých
Právě Svátky zesnulých 2. listopadu měly na ostrově v sobě nejvíce pohanského dědictví, ačkoliv se jej katolická církev snažila pokřesťanštit. V předvečer tohoto svátku se dodnes zapalují na hrobech svíčky, což vypadá v potemnělé macchii působivě. Jedna stará dáma řekla Carringtonové, že tu noc tráví každý rok v rodinné hrobce, aby slyšela, co si mrtví povídají. Mrtví jí dávají rady, jak zařídit příští rok rodinné záležitosti, ale dostává i praktické rady týkající se prodeje, nákupu, či pronájmu nemovitostí. S radami mrtvých bylo možné počítat, jestliže se k nim lidé chovali s náležitým respektem.
Ve středověku, ale i později, se scházela na hřbitově kolem kamenné desky položené na hrobu rodinná shromáždění zvaná arringo, která se nechala inspirovat moudrými rozhodnutími mrtvých. Věřilo se také, že v předvečer dne zesnulých se pohřbení vraceli do svých domů. Podobnou víru znají i v Itálii, zejména potom na Sardinii. Každá rodina ve vsi zvoní na kostelní zvon, aby svolala duchy; v některých vesnicích tak zvoní celou noc. V domech hoří oheň a dveře zůstávají otevřené, aby mrtví mohli vstoupit. Také se jim nechávalo jídlo buď na stole, kde rodina jedla, nebo na parapetu za oknem.
„Sněz to, nikdo se toho nedotkl,“ vyzývala jedna stařena Carringtonovou, když k ní přišla na návštěvu na den zesnulých. Nabídla jí prý několik neobyčejně chutných sladkostí. Bylo totiž zvykem jimi počastovat příbuzné a sousedy, aby tak mrtvým udělali radost. Tyto sladkosti se vyráběly z ovčího a kozího mléka, obkládaly se cibulí, dýní, divokým šťavelem. Carringtonová si nikdy nepomyslela, že jednou využije takového práva, aby se podělila o jídlo s mrtvými. Bylo těžké se při této příležitosti vyhnout dojetí.
Smrt jako tradice
Na Korsice mrtví vždy vládli, předepisovali postoje i mravy. Jestliže byli uctíváni, byli také obávaní. Jestliže nebylo postaráno o jejich hroby, jestliže nedostali vodu a jídlo v tu noc, kdy se navraceli, jestliže nebyly jejich rady vyslyšeny, nebo dokonce oběti násilné smrti nebyly pomstěny, pak se sami mohli živým mstít. Proto úmrtí v domě bylo až donedávna příležitostí pro tradiční slavnost, která měla málo společného s křesťanskou vírou. Rodina se shromáždila kolem těla zesnulého, položeného na velké tabuli. Okna, okenice a dveře se zavřely, místnost ozařovala jediná svíčka; často se i stěny domu natřely černou barvou.
Ženy naříkaly, kvílely, trhaly si vlasy, škrábaly si nehty obličej, což mohlo zanechat na pokožce doživotní následky. To se týkalo hlavně vdov, které tak doufaly, že utiší duchy svých zesnulých manželů. Současně jedna z žen, která byla hudebně nadaná, zpívala voceru, píseň na počest mrtvého. Tančil se také rituální tanec caracolu, při kterém se muži i ženy drželi rukama kolem pasu. Kněží tento tanec neměli rádi, protože ho považovali za saracénské dědictví. Ve skutečnosti měl tanec předkřesťanský původ, neboť měl navodit přirozenou harmonii narušenou smrtí. Voceri, zpívané v exaltované bolesti, tíhnou vždy k podivným výrazům. Když jde o přirozenou smrt, zpěvačka používá jiné výrazy, přirovnávajíc zesnulého ke všemu, co měl rád a co obdivoval. Ale zpěv voceru byl často výzvou k pomstě, kdy se jmenovali vrahové mrtvého a vyhrožovalo se jim smrtí; slova písně se chápala jako pohnutka krvavých pudů, kdy muži bušili pažbami pušek o zem. Často po násilné smrti se oblečení s krvavými skvrnami oběti vystavovalo a ženy si krví špinily obličej a ruce. Plačící dcera takové oběti požadovala nůžky, aby se ostříhala. Pro ženu znamenalo ostříhat si vlasy výraz hlubokého žalu. Naopak muži si nechali růst vousy až do doby, než se pomstili.
Poslové smrti
Korsičané věřili, že když jakýkoliv pták narazí do zavřeného okna, znamená to, že duch nějakého zesnulého chce mluvit se svými příbuznými: aby jim připomněl úkol, který nesplnili, nebo urážku, kterou nepotrestali. Nejobávanější znamení rychlé smrti byla squadra d’arrozza, přízrak pohřebního průvodu. Bylo možné ho spatřit za bílého dne jako průvod bíle, nebo podle jiného vyprávění černě, oblečených lidí, jakoby šlo o nějaké bratrstvo. Z dálky vypadají jako lidské bytosti, ale zblízka je nemožné určit, o koho jde, protože jejich obličeje se mihotají a třesou jako kopie starého filmu. Ve skutečnosti jsou to duchové mrtvých z vesnice, kam průvod kráčí. Nikdo si od nich nesmí vzít nabízenou svíci, neboť svíce jsou ve skutečnosti duchové zemřelých dětí. Kdo by si svíci vzal, stal by se z něho mazzeru, otrok neblahých činů spojených se smrtí. Přízraky nové doby: letadla, buldozery, automobily, motocykly, telefony, televize, odcizily Korsičanům jejich kulturní dědictví. Přesto se ještě před dvaceti lety našli lidé, kterým se zdálo o smrti, kteří ji dokázali předvídat či symbolicky přivolat. Dali by se pojmenovat jako poslové smrti, neboť měli zvláštní okultní dar vydávat se na noční lovy. Těmto lidem se říkalo mazzeri, vzbuzovali zároveň strach i respekt a nešlo je ignorovat, ani na ně zapomínat. Neboť mazzeri nebyli přízraky, ale reální lidé, žijící ve vesnicích, kde je znali jejich sousedé a věděli o jejich neblahém povolání. Byli to muži nebo ženy žijící v noci. Když všichni usnou, zmizí z domu a pohltí je tma. V macchii nebo ještě lépe někde u vody zabijí zvíře. To přinese mazzeru na zádech, přejede ho zrakem a v okamžiku v něm pozná někoho, koho zná, kdo žije ve vesnici nebo je dokonce z vlastní rodiny. Druhý den potom vypráví, co viděl a dotyčná osoba neodvratně umírá od třech dnů do jednoho roku a to vždy po lichém počtu dní. Mají tedy mazzeri dar všudypřítomnosti, který se v minulosti přisuzoval pouze čarodějnicím a svatým? Zatím není tato hypotéza o „rozdvojení osobnosti“ zcela uspokojivá.
Kamenné dědictví ostrova
Carringtonová se z počátku na ostrově zabývala hlavně archeologií a tak už v roce 1948 odhalila do té doby téměř neznámé sídliště Filitosa. Tamní menhiry s hrubě tesanými lidskými hlavami místní lidé nazývají paladini, stejně jako se jmenovali rytíři Karla Velikého z doby značně vzdálené. Většina z nich má výraz zřejmé krutosti, jedenáct z nich má při těle vytesané meče a dýky, jež připomínají svými tvary dobu bronzovou z doby před tři a půl tisíci lety. Korsičané museli být v té době již v permanentním válečném stavu, ale proti komu nevíme. Vypadá to, jakoby se chtěli těmito impozantními sochami odvděčit svým hrdinům. Před pěti tisíci lety se na Korsice objevila megalitická kultura, která byla zřejmě spojená s kultem mrtvých, jak to dokazují úžasná pohřebiště a pomníky složené z obrovských kamenných bloků. Tuto kulturu již předtím rozšířili po západní Evropě neznámí mořeplavci, neboť se jejich známé stavby vyskytují poblíž pevninského pobřeží nebo na ostrovech od Malty až po Orkneje. Na Korsice našli tito lidé obyvatele připravené přijmout jejich duchovní poselství, což se odrazilo v monumentálních kamenných stavbách.
Ačkoliv nejsou tak obrovské, budí úžasný dojem: vedle dolmenů jsou to pohřební komory vytvářející nad zemí výrazné monumenty a takřka tisíc menhirů seřazených v macchii jako kamenné vojsko. Tyto menhiry převyšují svým rozměrem od 2,5 do 3 metrů lidské postavy, i když nedosahují rozměrů soch v Avebury nebo Carnacu; byly pečlivě tesané do aerodynamických tvarů a navozují dojem lidských bytostí, které jakoby se chtěly osvobodit ze svého žulového zajetí. Někdy před čtyřmi až pěti tisíciletími došlo k proměně těchto soch do antropomorfních tvarů, jež přispěly na ostrově ke zrodu výrazného a originálního umění.
Smrt nebo svoboda?
Přitom smrt byla základem korsické tradice. A to přesto, že Korsičané nepatří mezi melancholické národy. Oni se vždy uměli pobavit při různých příležitostech, jakými byly svatby, křty, karneval nebo místní slavnosti pořádané v některých vesnicích. To platilo i pro oslavy vítězných voleb, kdy dávali přívrženci vítězů najevo svou radost střelbou, ohňostroji a zpěvem. Ale Korsičané zdědili hlavně náboženství vyznačující se úctou ke smrti. Carringtonová v tom vidí tradici pocházející z dob stavitelů megalitů, která překryla původní podobný kult; možná to bylo přirozené pro národ, který dával na druhé straně vysokou hodnotu lidskému životu.
Megalitický kult mrtvých přežíval v korsickém kolektivním nevědomí, ovlivňoval víru, postoje a zvyky. Pohřební rity jako voceru, caracolu, starý způsob kolektivního pohřbívání v arca (prostor pod podlahou kostela), pozdější rodinné hrobky s jejich propracovanou architekturou, úcta projevovaná vůči mrtvým na Den zesnulých, vendeta sama o sobě, kdy příbuzný musí pomstít zavražděného, aby ulehčil jeho duchu; všechny tyto zvyky a lidové víry směřují, jak se zdá, k megalitickému náboženství. Jako chmurná a bujná bylina z macchie přežilo toto náboženství dlouhá staletí souběžně s křesťanstvím, s nímž se mísilo, ale nikdy se ho zcela nepodařilo vykořenit.
Jedni z mála protektorů, kteří zanechali na Korsice výraznou stopu, byli Pisané. Jako zruční řemeslníci, snad i s pomocí Korsičanů vyučených v Itálii, se pustili všude na ostrově do budování kostelů a kaplí. Tak lze dodnes spatřit četné pisánské kostely v místech, kde už dnes nikdo nebydlí; nalézají se v opuštěné macchii podobně jako ony megalitické monumenty, jako svědci dávné víry. Jedině kostely si uchovávaly jistý estetický kánon, i když jejich architektura byla i tak velice střídmá. Překvapující bylo, jak právě v těch nejmenších vesničkách byly kostely obvykle v nejlepším stavu. Večerní bohoslužby, kdy kostel osvítily girlandy svíček, byly jedinou velkou podívanou, kterou většina vesničanů znala.
V roce 1959 dokončila Carringtonová společně s korsickou historičkou Genevi`eve Moracchini souhrnné dílo o tamních kostelech se soupisem všech uměleckých děl (maleb, fresek, soch a mobiliáři), jež se v nich nacházely. Ostatně veškeré vizuální umění na Korsice dýchá náboženskou inspirací: ať jde o kostely z jakékoliv epochy, jež jsou výraznou ozdobou každé vesnice, nebo o bájné stavby z megalitického období. Naproti tomu jejich lamentace známé pod názvy voceri a lamenti, inspirované kultem mrtvých, což bylo dědictví archaického náboženství na ostrově, byly hlavními projevy slovesné a vokální kultury na ostrově.
„Generální shromáždění korsického lidu, legitimní vládce sebe sama… Získaje svou svobodu s přáním vládnout sám sobě, vtělil ji do ústavy zajišťující blaho národa…“ To byla slova původního textu ústavy datované 16. a 18. listopadu 1755. Jejím autorem byl vůdce korsického národa Pasquale Paoli. Rousseau tehdy popsal tuto ústavu jako „nejlepší model, který kdy existoval v demokratickém zřízení“. Na Korsice jakoby nastaly nové časy. Paoli založil uprostřed hor v Corte korsickou univerzitu a mezi mnoha jinými tam studoval jistý Charles Bonaparte, otec Napoleona, v jehož disertaci můžeme nalézt taková prohlášení jako „člověk se rodí svobodný“ a „všichni lidé jsou si přirozeně rovní“. Ludvík XV. novou invazí na ostrov zničil vše, co Paoli vytvořil.
Poslední zbytky korsického vojska se nechaly pozabíjet na mostě Ponte nuovo 8. listopadu 1769; podle Voltairea se Korsičané bránili na barikádě, již tvořila mrtvá těla jejich spolubojovníků. To byl na ostrově provždy konec snů o svobodě.
Dorothy Carrington (1910–2002)
Anglická historička, která se věnovala přes čtyřicet let studiu života a dějin na Korsice, anglická královna ji za její dílo vyznamenala řádem britského impéria.
Hlavní díla:
1947 The Traveller’s Eye
1962 This Corsica – The Complete Guide
1971 Granite Island: Portrait of Corsica
1988 Napoleon And His Parents on the Threshold of History
1995 The Dream Hunters of Corsica