Knihami o hudbě, které mají smysl, český trh zrovna neoplývá. Sejde-li se téměř v jednom okamžiku vydání dvou takových titulů, je to důvod k bouchnutí šampaňského. 
Obzvláště jsou-li jejich autory domácí publicisté, navíc z nejbližšího okruhu časopisu UNI. Pro Vladimíra Kouřila je kniha DIVNÁ HUDBA DOB NEKALÝCH (vyd. Volvox Globator) již čtvrtou bibliografickou položkou. Autor se jednak ve své tvorbě zabývá tím, co je mu nejvlastnější i na stránkách tohoto časopisu, tedy jazzem (Starý a mladý pán hrají jazz, 1997), tak reflektuje to, co je mu lidsky vlastní, totiž existenci a následný neslavný konec Jazzové sekce (Jazzová sekce v čase i nečase, 2000). Novinka s podtitulem Opojný život jazzové periférie krajiny podřipské svým způsobem neoddělitelně slučuje obojí. Soubor několika na sobě víceméně nezávislých oddílů v první řadě vypovídá o vývoji naší poválečné jazzové scény se zvláštním důrazem na období mezi léty 1968–1989 (v tom jej lze považovat za jakýsi pandán práce Český jazz mezi tanky a klíči Lubomíra Dorůžky, 2002). Pro Kouřilův styl psaní je typický přísně osobní pohled, který ne ve všech okamžicích musí nutně každému vyhovovat, je ale potřeba jej zcela respektovat. Příkladem za všechny může být určité podceňování vlivu Mezinárodního jazzového festivalu, který sice pořádal ,oficiální‘ Pragokoncert, nicméně díky němu bylo možno vidět na pražském pódiu velké americké i evropské jazzové hvězdy, mnohdy v rozpuku tvůrčích sil (což bezpochyby muselo mít na zdejší scénu obrovský vliv), ve srovnání s Pražskými jazzovými dny, jejichž vliv na dění zvláště ,v podpalubí‘ nejen jazzové, ale i rockové a alternativní scény rozhodně není možno snižovat, ale ani stavět na neúměrně vysoký piedestal. Kouřil nicméně k týmu kolem PJD (ve finále navíc bezvýsledně bojujících o právo na život) patřil a není divu, že jsou pro něj alfou i omegou festivalové normalizační éry. Každopádně úctyhodné shromáždění faktů a jejich místy až sarkastické řazení (tak trochu ve stylu Ouředníkova majstrštyku Europeana) činí zvláště z části Nenápadný vliv Bílé hory na jazzovou improvizaci, ve které vidím těžiště knihy, obzvláště zajímavý studijní materiál.
Jeden z našich předních popularizátorů world music Jiří Moravčík titulem 
V TLAMĚ AFRICKÉHO KROKODÝLA (vyd. Signeta) knižně debutuje a i když je svazek s podtitulem Portréty hvězd africké hudby koncipován zcela odlišně od Kouřilova, ani jeho autor se nevyhýbá ryze osobnímu pohledu, který jeho stati oživuje. Přítomnost Moravčíkova vlastního vkusu spoluurčuje už samotný výběr osobností, o kterých píše. S většinou nejznámějších jmen jak klasiků, tak čerstvých jmen africké scény se zde setkáváme v samostatných kapitolách, přesto některá – zvláště Ali Farka Toure (jakkoli k jeho jménu najdeme v rejstříku osm odkazů) – chybějí. Autor se evidentně nechával inspirovat přímými setkáními s muzikanty, o kterých píše, ať už osobními nebo koncertními coby posluchač. Jako vůbec první kniha na českém trhu na toto téma je Moravčíkova práce nepochybně vysokým odrazovým můstkem. A nebude v dohledné době asi mnoho těch, kteří se na něj odváží.