Když poprvé vyšel Těžkej nářez Nicka Kenta, byla to událost. Ukázal svět rockové hudby z odvrácené strany, plný drog a alkoholu, které ničily nevyrovnané hvězdy s nadměrným egem. Navíc se nebál uplatnit čistě osobní pohled bez snahy o objektivizaci.
Nyní se kniha vrací v rozšířené podobě (přeložil Josef Moník, vyd. Maťa, 432 str.). Pravda, to není tak rozsáhlé, jak by se zdálo, profilů sice přibylo skoro deset, ale texty jsou mnohem kratší než ty původní. Přesto stojí za to znovu se na knihu podívat, i když pro dnešního čtenáře část fascinace vyprchala. I někteří tuzemští novináři se dostali do blízkosti těch největších rockových hvězd. A britská hudební žurnalistika, stavějící na vyhraněných jasně formulovaných osobních postojích také není novum.
Paradoxně nejvýznamnější je závěrečný kratičký text, úvaha Sebedestrukce v rocku napsaná pro britský list Guardian na přání skupiny Franz Ferdinand. Kent v ní píše: „Každý má své temné já, s nímž se musí vyrovnat, ale většina lidí je dokáže účinně zkrotit a usadit do uspořádané rutiny každodenního života. Rockové hvězdy naopak jsou často aktivně povzbuzovány, aby si své temné vlastnosti pěstovaly, a tady obvykle vzniká problém.“
Vlastně je to celé shrnutí knihy, Kent se v ní zaměřoval právě na lidi, kteří překračovali normy. A dokonce je v závěru dělí na ty, kteří měli především smůlu, na ty, kteří nezvládli tíhu tlaku a podlehli drogám, protože potřebovali rozšířit své vědomí, neboť se báli, že jim dochází inspirace, a na ty, kteří se pouštěli do excesů, protože žádný talent neměli. Samozřejmě, že hranice jsou neostré, i když v případě Sida Viciouse, kterého Kent zařazuje do té poslední kategorie, je to jasné.
A nemá s ním slitování, o Sidovi a Nancy píše: „Tihle dva byli už ve dvaceti zkažení k nevíře. Ať si hnijou.“ Zde už subjektivita přechází v odpor, což je vidět i u nového textu o Gainsbourgovi. Nejde tedy o dobový pohled.
Nejlepší jsou ty profi ly, v nichž se měl Kent možnost opakovaně dostat do blízkosti hvězdy a spojil vlastní zkušenosti s archivními materiály. Čtyři kapitoly věnované Brianu Wilsonovi přinášejí mistrovskou a nestárnoucí analýzu hlavní postavy Beach Boys, to, jak ji ničila rodina i drogy. Stejně tak je silný portrét Iggyho Popa, který nově rozšířila další kapitola. Škoda, že nejsou zařazeny za sebou. Kent skvěle vystihl onu schizofrenii mezi destruktivní postavou Iggyho a jeho civilním alter egem Jamesem Oster bergem. Zdařilé jsou i sondy do světa Rolling Stones. Naopak zcela vyčpěla kapitola věnovaná Happy Mondays a Stone Roses, tyto kapely sice vedly zničující životy, ale zdaleka nebyly tak významné jako třeba New York Dolls.
Paradoxně však nejlépe vyznívají ty texty, kde se Kent věnuje lidem, kteří nezapadají do jeho představy egomaniacké rockové hvězdy rozežírané drogami, alkoholem a nejrůznějšími excesy. Mám na mysli profily Elvise Costella, Prince, Roye Orbisona, Neila Younga a hlavně Milese Davise. Kent dokázal pochopit, že svět bílých a černých je odlišný a často v něm hraje velkou roli víra. Kent je také mimořádně obratný v tom, jak dokáže vlastní rozhovory skloubit s archivními materiály, což ukazuje jeho studie Neila Younga i nové portréty Johnnyho Cashe, Phila Spectora nebo Slye Stonea.
Kniha ale trpí nevyrovnaností a asi by byla bývala ze strany autora chtěla více editační sjednocující práce. Texty jsou charakterově příliš odlišné, někdy jde o ucelené analýzy a vhledy, jindy o načrtnuté skici jako u dehonestujícího článku o Sergi Gainsbourgovi. Tyto výstřely od boku sice jsou mnohdy trefné, ale chybí jim hloubka a ukazují v kontextu s ostatními, že i Kentovo ego za egy těch největších hvězd ve velikosti nijak nezaostává. Kniha je tak jen kolekcí časopiseckých článků, nikoli uceleným dílem.
To však nic nemění na tom, že knížka je stále zajímavá a podnětná a přináší mnoho bystrých postřehů a zajímavých informací, které se kolikrát ani v těch nejobsáhlejších monografi ích neobjeví, protože jsou buď příliš rozmělněné zbytečnými margináliemi, nebo jde jen o oslavné pajány.
