V jinak sáhodlouhé bibliografii literatury věnované badatelskému zkoumání amerického černošského blues věru nenajdeme mnoho ženských autorek. Proto více než překvapí právě vydaná a velmi erudovaná kniha z pera britské profesorky Marybeth Hamilton, která přednáší americkou historii na University of London, s názvem In Search of the Blues (Basic Books, 2008, 309 stran, 25 dolarů). Na rozdíl od všech dosud vydaných prací věnovaných tomuto žánru její kniha nepředkládá historii hudebního vývoje blues a není ani narativem, jenž vysledovává jednotlivé linie vlivu, jímž jeden z interpretů chronologicky či místopisně působil na druhého. Dokonce, s výjimkou Leadbellyho, o samotných bluesmanech v knize najdeme zmínek jen pramálo. Autorčin přístup je úplně jiný a řekl bych, že revoluční. Nejde o příběh blues, nýbrž o příběh lidí, a to hlavně bělochů – nadšenců a folkloristů, kteří bytostně věřili, že blues nebo nějaká jiná forma světské a ,primitivní‘ afroamerické hudby komunikovala emocionálně nezředěným způsobem a odpovídala tak jejich vlastní představě o ryzí autenticitě projevu černošské duše. Ať již jde o Dorothy Scarborough, která tuto autenticitu viděla v písních z plantáží, které zpívali otroci ještě před emancipací, Howarda Oduma, jenž šel dál než jen ke spirituálům a hledal ,nestranné svědectví‘ o sociálních a psychologických podmínkách černé rasy či Alana Lomaxe, který se utkvěle snažil udržet svůj koncept domnělé autenticity Leadbellyho hudebního projevu v kvazi -fosilizovaném stavu, když jej ve 30. letech prezentoval bělošskému publiku na Severu. To, co skutečně činí práci Hamiltonové objevnou, je její úžasná schopnost spojit a interpretovat úsilí všech těchto uvedených osobností dohromady, a to navzdory jejich odlišnému přesvědčení, metodám a cílům, přičemž dokáže odhalit sdílené impulzy, kterými bylo jejich úsilí o shromažďování a zachování objektů jejich společné hudební touhy podloženo. Ve své neobyčejné rekonstrukci kořenů blues z Delty Hamiltonová dokazuje, že příběh blues, tak jak jej známe, je víceméně mýtem. Leadbelly, Robert Johnson či Charlie Patton. Vnitřně rozervaní, ,primitivní‘ hudební géniové nebo legenda o půlnočním zaprodání se ďáblu kdesi na opuštěné křižovatce. Idea tzv. Delta blues se však objevila teprve v polovině 20. století jakožto kulminace letité bělošské fascinace exotickým mystériem černošské hudby. Blues z Delty ve skutečnosti ,vynalezli‘ bílí hledači a propagandisté, kteří putovali hluboko na americký Jih ve snaze nalézt autentický černošský hlas, který by ztělesňoval sociální zlobu a emoční spásu zároveň.
