Erotická literatura se nešířila pokoutně jenom za první republiky: aktuálně to dokazuje čtyřiaosmdesátistránková „sprostopohádka“ Honza a čert, kterou zveršoval Pavel Vrána a ilustroval Pavel Skalník. Vyšla letos, zřejmě pouze pro sběratele, jako limitovaná edice, a dostala se ke mně trochu záhadně: ve žluté krabici od kravaty. A na vševědoucím internetu o ní není zmínka. Ani o jejích autorech. Tedy?
Výtvarný doprovod raději nechejme stranou: sice jsem měl zpočátku dojem, že v lavírovaných kresbách poznávám rukopis příbuzný Jánu Mančuškovi, když ještě nebyl prázdným konceptua listou a věnoval se plnokrevné kresbě; mám na mysli zejména jeho přetržité, rozechvělou rukou vedené ilustrace, kterými reagoval na klasický Apollinairův text 11 tisíc prutů (Concordia, 2000). Skalník ale brzy sklouzne o několik pater níž: je spíše neumětelský, ovšem v negativním slova smyslu, tedy řemeslně (pod)průměrný a bez komiky, která by dala jeho výrazu nový rozměr.
A Vrána? Co je na jeho textu pohádkového? Samozřejmě syžet: král chce provdat svoji dceru, protože – inu – „panování už ho sere“, a tak vypíše konkurs. Jenže zapomene na svůj někdejší úpis ďáblu, pročež ve finále se poperou o čarokrásnou princeznu hloupý Honza s ještě hloupějším čertem. A co je na Vránově „sprostopohádce“ sprostého, potažmo erotického? Především důraz, který autor přikládá primárním pohlavním znakům a sexuální funkci vůbec. Honza sice čerta přechytračí („Já mám nápad, tak bych rád / zkusil s ďáblem vymrdat“), ale finále patří výhradně tělu, konkrétně rozměrům Honzova údu a kvalitě jeho erekce („Tak se Honza projebal / k tomu, že se z něj stal král“).
Inspirací k sepsání „sprostopohádky“ mohla být třebas poema Rytíř Smil, připisovaná tradičně Jaroslavu Vrchlickému. Vrána se pohybuje ve stejných kulisách (hrad), král jedná se stejnou intencí (provdat dceru) a klíčový motiv (délka Honzova údu) je rozpracovaný ve stejné, respektive velmi příbuzné situaci: zatímco Minka kouká Smilovi přes rameno, když močí do hrnce, král se v klíčové scéně postaví přímo vedle Honzy a s latentně homosexuálním podtextem – přičemž mu „lezou z důlků oči“ – zarýmuje: „Ty máš ocas jako kláda. / To princezna bude ráda.“ A opravdu byla.
Po stránce formální sice Vrána nedosahuje kvalit Rytíře Smila, nerovná se mu ani v dějové nápaditosti a v práci s humorem, ani v suverenitě rytmické a rýmové, ale přesto se jeho „sprostopohádka“ čte jedním dechem. Teď ještě kde ji sehnat, když jde o pokoutní čtivo. V tiráži je uvedena jako vydavatel firma To je ono, o. s. Vševědoucí internet ji lokalizuje do žižkovské Chlumovy ulice. To je z domu, kde píšu tuhle glosu, co by kamenem dohodil. Někdy se erotická literatura šíří pokoutně, i když by možná nemusela…
