Jakub Bělan

* * *
Hlava
zvrácená nazad,
zbytky vzduchu
v nosních dírkách.
Chrčíš;
slova se ti lámou v hrdle.

Jsi ďábel,
že tě vidím jít
napříč lánem sedlé krve?

Jsi bůh
přibitý hlavou dolů?

Ohnivý stín
sejmutý ze zdi?

Vítr
pokyvující pohledem?

Jsem dítě tvých očí;
zářím na všech koncích,
a nikdy uprostřed.

* * *
A teď čas,
v němž se potkám s jiným:

rozevřu dlaně,
rozlomím ticho,
které proniklo obloukem
nad mou bledou hlavou.

Projdu tím bodem,
zmatním,
zkamením,
zastavím se v opaku –

jako žena
před mrtvolou dospělosti.

Svinu se v klubko
o dvou koncích.

Znehybním;
jsem tady.

* * *
V momentě,
kdy smrt ztratí řeč,
kůň oslepne
a krajina strne v křeči –
vstoupí do života
žena beze stínu,
nahá v sinalé tváři,
s průrvou v hrudi:

vykvete v netečnost;
zkamení,
aby se vryla do dechu toho,
co tisíckrát bylo.

Nikomu nepatříš
Krajina se zhoupla;
v nitru sklepení zbytněly tisíce kulis.

Všechny body,
jimiž prošlo tvé tělo,
zadusil písek.

Linie,
po níž plula tvá duše,
se stáhla v nekonečný uzel.

A neodbytná plocha moře dál
sténá na prahu dne.

Nikomu nepatříš.

Cokoli
Venku bolest:
udivené oči
napřažené k zítřku.

Nějaké tělo
předhozené dějinám:

cokoli
může být
kdykoli

jakékoli.

Ostrovy času
Otáčíš se kolem cizí osy,
kdosi diriguje směr chůze tvých prstů.
Rok a rozplyneš se;
Krok
a dech minulého ti vysuší hlas,
vypálí oči
a důlky naplní krvavou solí.

Čas zmizel;
jsou jen potopené ostrovy času.

Vzhůru
Sypké zvíře
zve do svých útrob.

Bledé prsty se derou verandou
do chřtánu noci.

Panoptikum je dobyto;
cizinec usnul v síti včerejška.
Bledé zvíře
leží dlaní vzhůru.

Přidat komentář