„Sorry, brůdr… Čekáš dlouho?“
„Jen dvě plzně, to se nedá ani voznačit za milostný toužení.“
„Pro někoho jsou dvě plzně celej nekonečnej život. Vesmírnej život. Červí díra kolmá na bílýho trpaslíka. Parseky jako naše skautský azimuty při výpravách na bobří hráze. Chceme zrušit rám, chceme se dívat na obraz, ale zároveň chceme být jeho součástí…“
„Hele, víš co? Hlavně nefilozofuj. Dneska nemám vopravdu na tvoje hegeliánský mruky vyladěnou kedlubnu. Na tyhle synopse. Takže budeš muset asi vypnout nějaký obvody. Zachráním ti pár set tisíc neuronů.“
„Těma synopsema… myslíš synapse?“
„Ty víš moc dobře, co myslím. Moc dobře!“
Vedle sedící typ ve vaťáku, s kytarou na zádech na jutovém špagátě, se evidentně začal probouzet. A ošívat se.
„Brůdr, od kdy ty máš soukromýho minesengra?“
„Hovno. Venca je tady taková rekvizita. A když někdo moc mudruje, tak se oživí. Takový místní dékápko, po novu DDHM či DDNM – tedy drobný dlouhodobý hmotný/nehmotný majetek. Buď v klidu, člověče!“
Venca se doprobouzel.
„Chlapí,“ začal škemrat jako malé dítě, „kupte mi šumáka, já vám zahraju Izbinu, takovou jste ještě v životě neslyšeli. Nikagdá!“
„Venco, tady máš na pivo a hlavně nehraj, jo? Ne-hraj! Cumlej to a přemejšlej si. Ale nehraj. NEHRAJ!“
Vaťák zase zcepeněl, akorát z něj občas vystřelila ruka, jako semafor na dráze, a šáhla po půllitru.
„Tak fajn, já dám jedno rychlý, ať tě stáhnu… Co to má bejt, ta Izbina. To je něco od ISBN?“ „To ještě možná zjistíš. Tak na co? Na Huntigtona, nebo na Fukuyamu?“
Třeskly o sebe půllitry a oba unisono zahlásili jako kdysi: „Na medvěda na motorce!“ Potichu si užívali plzní v sobě.
…
„Tak jak to jde v kolbenu?“
„Jako vždycky, práce ve vejškách, brůdr. Teď máme takovej srdíčkovej projekt, za bruselský prachy. Optimismus a dobrá nálada. Pozitivní tendence v národě. Zatím jen sběr dat v terénu.“ „A vo čom to má jako bejt? Zas ňáký neónový srdce na Hradě?“
„Klasika: smrt chmurám. Všechno dobře dopadne. Čiliže český Honza ač chud, přece umírá s radostí a v radosti. Konfety nechte v almaře a buďte happy. Hepy and ízy jako kozy naší Lízy.“
„A co jako v tom terénu sbíráš za happíčka?“
„Sedím vod rána v šourumu, před sebou stoh papírovejch sraček a v ruce krejčovský nůžky. A čtu. Jak to brnkne, jak se mi hercna protočí a já poznám, že to přišlo, tak to vystříhnu a podle složitýho klíče zařadím do pořadače. Třeba tohle: Kdy jste prošel programem Emoční leadership? V roce 2010, kdy jsem byl Business Director v LMC. Na program mě upozornil můj tehdejší šéf. Líbilo se mi, že to není jen tvrdě byznysové, ale jsou tam i softovější věci, jako třeba enneagram. Proto jsem do toho šel. Už na prvním modulu jsem pochopil, že to bude zajímavý program. Myslím si, že hodně záleží na tom, jací lidé se sejdou a já měl asi štěstí – sešla se tam dobrá parta.“
„Ty vole, to je ještě softovější věc, než jsem si myslel. A dobrá parta – všech buzerantů Sparta. Jedno voko mám z toho úplně slzavý, druhý od smíchu vysušený. Tak na srdíčka!“
Sotva o sebe půllitry křísly, Venca se zase vymotal z vaťáku a zafňukal: „Chlapí, ste fakt dobrý klucí. Já bych vám zahrál tu Izbinu. To budete fakt mrkat…“
„Venco, tady máš ještě na jeden šumák a sklapni. A neser! Hele, a jak poznáš, že to přišlo, že máš stříhat?“
„Páč mám dobrý srdce, brůdr, a to mi všechno poví. Já jsem takovej okresní Luk Skywalker a věřím své vlastní síle.“
A pak zase nechali na chvíli plzínky, ať si vyhloubí v jejich tělech nový meandry.
…
„A co dělá ta tvoja Miluna?“
„Neříkej jí Miluna, brůdr, víš, že je na to háklivá. Jednou se zapomenu, řeknu jí to, a bude hotovo.“
„Je to klasická Miluna. Miluna s velkým M. Jako že se nasere a už ti nedá? To jako myslíš?“
„Nech to bejt… Každej má svoje slatiny a bažiny…“
„No dyť jo.“
…
„Hele brůdr, nedávno jsem potkal malýho Vejrostu…“
„Kterej to je, simtě?“
„No jak jsme jednou šli na pařák k Dvořákovi, a jak tam ležel jeho vožralej fotr, kterej si asi vařil hovězí vývar nebo co, vylil se mu na zem a von v něm usnul. Nevopařenej. A když jsme se tam vobjevili, tak von jen tak tak zvedl hlavu a na jednom obočí měl přilepenej bobkovej list…“
„Jo, to si matně vzpomínám… A do čela měl zatlačený nový koření jako obrovský vimrle.“
„… a jak tam na nás ten Dvořákův fotr ze země tak zíral a ten bobkovej list mu jemně vlál na obočí, tak malej Vejrosta řekl: Hlavně neusnout na vavřínech!“
„To už jsem doma, jasně. To bylo v té chvíli mimořádně přirozený.“
„Přirozený a nadčasový.“
Vaťák začal jemně vibrovat. Venca vykoukl ven a nenapodobitelnýma chmatama si začal sundávat kytaru ze zad.
„Ale ať tě to ani nenapadne. Nech bejt ty pazoury v klidu. Polož je na stůl, abych na ně viděl.“
A plzně tekly líným proudem. Všude zlatavá barva, i když podzim stál ještě na záložní koleji.
…
„Co teda ten mladej Vejrosta?“
„No vykládal vo starým. Že má taky tuhle demenci. Jednou prej zrovna píchal ve skladu nějakou brigádnici, jako teda mladej, když mu začal zvonit mobil. Normálně že by to nezved, ale mrknul na displej a viděl, že volá jeho máti. A to se musí, máti se telefony musejí brát. A prej že: Petříku, já ti dám tátu, a byla celá vyjevená. Tak že von taky nevěděl, vo co de. A jeho fotřík prej: Petře, prosím tě, musíš sem pro mě přijet a odvézt mě domů. Já už nemám žádný peníze a oni by pořád nalívali. Já už chci domů. Musíš pro mě přijet… A tak furt dokola. Tak mladej natáhl kalhoty a jel domů, vzal starýho do auta, objel s ním blok baráků a zase ho odvezl zpátky. A fotřík: Petře, ty seš na mě tak hodnej, férovej. Moje krev. Ty jsi mě zachránil, já už jsem to nemohl vydržet. Synáčku rozmilej. Takže dvakrát třikrát do týdne povozí tátu kolem baráku, aby byl klid v rodině… Jako liška Budulínka na vocásku. Kdyby mě mělo tohle čekat, tak si to radši střelím.“
„Jo? Leda hovno. Vždyť ty seš starej posera, ani krev jsi nemoh dávat. Když ti měřili tlak, tak jim to málem urazilo ventily. Co by sis tak udělal? Ty máš strach i z tý tvý vraždy Miluny, klepeš se z ní a budeš se klepat i na hadičkách. Ty budeš dávno oficiálně mrtvej, a furt se budeš klepat. Ty se musíš nechat spálit, jinak bys vybílil i tu vaši hrobku, jak by se tam ta rakev mlátila…“
Vencovi se zatím konečně podařilo sundat si kytaru, vzít ji do svých pokroucených pazourů a do přátelské debaty vstoupit robustním akordem G, který vystřídal akord C, aby se zase vrátil do polohy G a spustil: Izbina há…
„Venco, tos mě teda nasral…“
„Počkej brůdr, ty vole, z takovýhle verze by se Bítlové úplně zesrali. To je masakr. It’s been a hard day’s night, and I’d been working like a dog / It’s been a hard day’s night, I should be sleeping like a log / But when I get home to you I find the things that you do / Will make me feel alright owww… Jó jó, to je vono, to je vůdštok! Džimy inkarnoval.“
Venca s kušnou od ucha k uchu mačkal jakýsi nepochopitelný cigánský akordy, jutovej motouz se mu zařezával do krku. Král beglajtu této noci.
Hladinky plzní v půllitrech se vzdouvaly, lupulin radostí ještě více zahořkl. Přichází věk Vodnáře, Švejci se proměňují ve Špejbly… Přichází perný věk…
Rozhovor s Jakubem Šofarem najdete v minulém čísle Kulturního magazínu UNI.