Jaroslav Riedel: Plastic People a český underground

Tohle by měla být povinná četba. Ale vlastně spíš ne, vzpomeňme na odpor ke všemu povinnému. Velmi důkladné zpracování historie Plastiků z let 1968 až 1988, spojené s nástinem peripetií několika nejblíže spřízněných kapel (Aktual, DG 307, Umělá hmota) a vzniku undergroundové komunity, je totiž nejen hudebně-společenskou kronikou, ale také oslavou vůle ke svobodě. Vůle několika umělců a jejich publika vyjadřovat se a bavit po svém, mimo rámec povinné ideologie, byť za to od věru orwellovské totalitní společnosti hrozí absurdně vysoké postihy.
Vyznění knihy přitom vůbec není patetické, naopak. Jaroslav Riedel ve svých popisech kromě obvyklé důkladnosti (známý dobrý zvyk autora) vykazuje také velký smysl pro humor. Černý, zajisté. Ostatně humor patří i k základním obranným mechanismům jedince, umožňujícím přežít absurdní doby. Jeden příklad za všechny: „Soud se konal 6. listopadu 1973 (…) a vynesl nepodmíněné tresty odnětí svobody od 13 do 18. měsíců. Skutková podstata zločinu Hanobení národa spočívala ve zpěvu písně ‚Stáli sokolíci na strahovských hradbách‘ s textovou inovací ‚zahnat Rusy vrahy’. Hanobení přesvědčení bylo rozpoznáno v tom, že Jirous snědl kus Rudého práva…“ Během živého líčení hospodské hádky s penzionovaným majorem StB se neubráníte smíchu, dokud si s mrazením v zádech nevzpomenete, že za podobné prkotiny se opravdu sedělo natvrdo.
Riedel přitom PPU a underground neadoruje, jako jev ho vnímá pochopitelně pozitivně, ba s obdivem, ale věcně. Cituje i jiné pohledy na subkulturu, mnohdy dosti štěpné. Například ten Vladimíra Merty: „Jirous – stalinista undergroundu – připomíná revoluční nadšení nevzdělaných, necitlivých mas. Jenomže obrazoborec Jirous je sám. Chce být sám, aby se dobře vyjímal na své hudební barikádě. (…) Vnitřní soudržnost undergroundu nebyla jedinou alternativou konzumního stylu na obou stranách opony. (…) Umělci mimo underground mohou cítit zcela stejnou vnitřní potřebu dělat své komerční umění – třeba prostě proto, že víc ctí tradici nežli exhibici a hluk…
Je dobře, že se Riedel nenechává odvádět příliš daleko od hlavní linie příběhu PPU, od mladického blbnutí, kdy parta kamarádů prostě jenom chce dělat muziku po svém a zdůrazňuje svoji apolitičnost, až ke známým děsivým důsledkům, a nezpracovává fenomén undergroundu z větší šíře. Na to by při imponující pečlivosti (jen příloha s diskografiemi, seznamem koncertů a soupiskami personálního obsazení kapel přesáhne sto stran) jedna kniha nestačila. Zásadní momenty ovšem zachytí dostatečně široce, třeba vznik celé komunity a fenoménu tajných koncertů či výstav, nebo pozdější kontakt s disentem a Chartisty. A právě zúžení rozhledu jen na blízké okolí PPU mu umožňuje zajít do potřebných, mimořádně výživných detailů.
Například zdánlivě samoúčelné citace či rovnou přetisk zdlouhavých výpovědí „svědků z lidu“ dokládá fakt, jak důkladně deformuje propaganda „establishmentu“ myšlení lidí. Riedel tak zachytil vznik řady městských mýtů, kdy náhodní svědci „na vlastní oči viděli“ na pódiu při undergroundových koncertech sexuální orgie či figury převlečené za kostlivce a mnichy – a byli ochotni svoje nesmyslné a ničím nepodložené „vidění“ pod přísahou dosvědčit.
Při sledování dobového propagandistického televizního dokumentu Atentát na kulturu prý osazenstvo hospody skandovalo „pověsit je“. Pověsit koho a za co? Pár tzv. „vlasatců“, kteří si chtěli zahrát muziku podle vlastních estetických kritérií? Totalitu si dělají lidé sami. Vox populi, vox Dei. Záleží jen, kdo toho využije, kdo si na boha bude hrát. Tato ovlivnitelnost lidské mysli podsunutými myšlenkami a vlastní fantazií, ztráta kritického myšlení, samozřejmě není dobová. Platila a bude platit po celou dobu existence lidstva, pro svědky všech procesů s čarodějnicemi. Setkáváme se s ní dnes a denně, třeba v českém imigrantském pseudoproblému.
Historie PPU a undergroundové reálie jsou v knize vylíčeny nikoliv plastikově, ale velmi plasticky. Užitečné čtení i pro každého, kdo si myslí, že tak blbá doba už nepřijde. To vážně není samozřejmé a pomůže připomínat si typické příznaky opravdu blbých dob. Ba i pozitivní svědectví knihy, že i v největším marasmu lze najít aspoň skulinku svobody.

Galén, Praha 2016

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *