„Jíro, dej si bacha na lidi, nikomu nevěř,“ vtloukali rodiče Jiřímu do hlavy od útlého mládí. Možná ještě dřív, než dostal první rádiovku s vystuženou anténkou. Ta výstraha bylo jediné, co mu po tátovi a mámě zůstalo. 
Ale protože byl hodným hochem, vzal si slova k srdci.Ve dvaceti letech by klidně mohl nastoupit do nějaké personální agentury nebo být neskutečně dobře placeným headhunterem. Jiří se podíval na člověka – a věděl, na čem je. Jak doktor, který si čte v rentgenovém snímku jako v mapě. Nadání? Výcvik? Náhoda? Těžko říci. Ale nemyslete si, že byl čtenářem Sezemského Praktické frenologie nebo Lombrosova spisku Zločinec z pohledu antrolopogického, lékařského a právního. Že se řídil podle vysedlých lícních kostí a čelistí, ustupujícího čela nebo velkých odstávajícíh uší.
Jiří byl pánem vnitřního vhledu. Nikdy tuto svoji schopnost nezneužíval, je možné, že by v takovém případě ani nefungovala. „Dělo“ se to v něm podobně jako u jiných jasnozřivých jedinců. Jsou takové případy. Člověk, který před vstupem do banky či pojišťovny, kde předtím nikdy nebyl, jen tak suše oznámí: „Ve vstupní hale cítím Olbramovu přítomnost. Osinkocementová padající bytost se zlatými kadeřemi. Tomu se na zoubek nechci dívat!“ A raději odejde. Nebo jiný, který si položí čerstvou knihu z tiskárny na čelo a řekne: „Shoda v příčestí, šestkrát špatně!“ Jiřího proto nikdy nikdo „nevošulil“ a on mohl žít plnohodnotný harmonický život, jak fyzický, tak i duchovní. Ženu měl, i děti, bydlel slušně, vozidlo obměňoval po třech letech, srpen trávil pravidelně na Krétě, občas si popil a s prověřenými známými si užil. Klidně by mohl být reklamou nějakého důchodového fondu. Dokonce si udělal radost a zakoupil mezi lesy schovaný domek, daleko od sídel, daleko od lidí, se středně velkým rybníkem, který nechal vybagrovat a pak do něj nasadil kapra i cejna, štiku i úhoře, plotici, mníka, mřenku, hrouzka i pstruha. Dokonce i karase, i když mu známý porybný říkal, na karase si dej bacha! Ale Jiří si tuhle rybu dobře prohlédl, a nepochyboval o tom, že se v jeho rybníce bude chovat slušně. Rybáři z okolí mu jeho království pohlídali a za to si mohli nahodit, kdy chtěli. Víkendy tak čím dál tím víc trávil pozorováním hladiny, v klidu soukromého vlastnictví vodní spousty.
Když jednoho dne představil šéf pracovnímu kolektivu příjemného muže, pevného pohledu a tvrdého stisku, věděl Jiří okamžitě, než bys řekl švec, že Zdenda je jeho člověk. Že našel parťáka na víc než dvě tři plzně občas po práci. Ucítil při tom úplný průvan v mozku. Všechny kontrolky zasvítily modře. Protože modrá je dobrá. Zlatí rodičové, dobře jste mě připravili na život.
Do měsíce byli Jiří se Zdendou kamarádi na život i na smrt, i rodiny se seznámily, manželky si potykaly. Štěstí jedněch bylo i štěstím druhých, stejně jako bolest druhých byla i bolestí prvních. Nejraději ze všeho však mívali oba chlapi samotu u rybníka. Sedávali u ohně, polykali dvanáctku a poslouchali koncert pro hladinu a rybí společenství. Odhadovali, která ryba vyskočila zrovna nad svůj přirozený prostor, aby pak její plesknutí ozvučelo někdy harmonicky, někdy disharmonicky tu přenádhernou chvíli.
Jednou, před prázdninami, když se stavili po cestě z práce na jedno, povídá Zdenda: Hele, Jiří, mám takovej problém. Měli jsme domluvenou chalupu na srpen, ale nějak to kikslo, a já teď narychlo nic neseženu. Nepůjčil bys nám tu tvoji krásu, ono by to bylo nejlepší řešení. A Jiří samozřejmě: Jasně, Zdenále, to víš že jo. V srpnu, den před odjezdem na Krétu, dal Jiří Zdendovi klíče a čtverácky mu připomněl: „Nějakou ploutev tam v rybníce nech pro mě, ne abys to všechno vyrajboval!“ Zasmál se tomu a Zdenda se taky zasmál.
Když se Jiří opálený objevil v práci, Zdenda hned za ním s klíči. „Kamaráde, tohle máš u mě na celej život. Bylo to boží. Ale na prut se to nedalo všechno vytahat. Tak jsem musel zavolat švárovi, ten přivezl benzínovej agregát, hodili jsme do vody dva kabely – a bylo vymalováno. Ale kamaráde, už se na rybu ani nemůžu podívat. A,“ významně přimhouřil oko, „čeká tam na tebe v lednici pár ploutví…“ Jiří zase pocítil, už podruhé v životě, průvan v mozku. Podíval se na Zdendu a uvědomil si, že má nějak nepřirozeně vysedlé lícní kosti.
