Koktejl na cestu

Clinamen vydal „almanach absurdity“. Jako opožděné laudatio k loňskému stému výročí smrti Alfreda Jarryho můžeme vzít právě vydaný 12KoktejlNaCestu„almanach absurdity“, který pod názvem …ode dna! vyšel v pražském Clinamenu. Jarryovský poukaz, podtitul knihy i jméno vydavatele napovídají, že půjde o sborník textů, jejichž autory zřejmě spojuje jedno: tu volnější, tu těsnější souvislost s patafyzikou. Té se v Čechách od počátku 80. let minulého století dařilo zejména v Teplicích a v Praze – a právě z tvůrčích okruhů kolem teplického Patafyzického kolegia a pražské revue a vydavatelství Clinamen se sešli přispěvatelé tohoto sborníku.

Je jich devět, i když vlastně osm, neboť hlava teplického Paka, Eduard Vacek (1947), se v almanachu představuje dvakrát: pod různým jménem, i když touž šťavnatou a dynamickou pornografií, která pamatuje i na ty sexuální úchylky, na něž nepamatovala ani Kraft-Ebingova památná Psychopatia sexualis – třeba na anální rozkoše s pískomilem. A hned Vackovy texty, které knihu uzavírají, prozrazují základní pravdu současné české patafyziky, ať té literární nebo výtvarné (neboť knihu doprovázejí rovněž kresby): táž myšlenka se dá demonstrovat sto plus jedním výrazem, čili výchozí citlivost pro absurdní dimenzi komiky může v tvůrčím procesu transformovat a dozrát v cokoli. Třeba v komorní horor s genderovým akcentem, jak předvádí Svatava Antošová (1957) v úvodní próze Nebe je kousek odtud: do ní obsadila jednak své stylizované já v roli vypravěčky a hlavní hrdinky, jednak postavy duševně lehce rozklíženého a popudlivého otce, který si v nebi projektuje koncentrační tábory, a pseudoučené milky-feministky, s níž se žárlivá hrdinka přetahuje o pohlaví.

Zcela v jiné poloze se odvíjejí sebestředné komentáře Vikiho Shocka (1975): v jeho sérii textů, váhajících mezi fejetonem a drobnou prózou, jsou s civilní ironií zhodnocovány (anebo znehodnocovány) banální sekvence z posledních let autorova života – ke slovu tu přijdou třeba setkání s retardovanými stěhováky pana Brejlarita, se ztracenou peněženkou Václava Neckáře, s pobožnou smíchovskou matronou, ale taky hysterie kolem kuřecího stehýnka či prozatímní odklad sebevraždy. Přemysl Vacek (1962) a Bob Randýsek (1961), kteří se k patafyzice přibližují z pozic tzv. byndecistů, sdružených Svazem českých komínářů, mají nejblíž k jejímu původnímu znění: nabízejí rozjívené jarryovské pastiše, mašíblovská dramata, jazykově rozkošatělé a kreativní pornografie ze života vodních i podvodních živočichů a pátera Kuny Hynýho. Podobně modelově absurdní a fantazijně hravé jsou drobné a drobnější prózy Dana Štveráka (1970); v linii selského naivismu, spontánně rozsvěcovaného géniem recese a mystifikace, se odvíjejí nové a staronové příběhy „o Jírovi“ doyena sborníku, Iva Medka Kopaninského (1936); na dekadentní upírsko-opilecké historky bez vtipu vsadila Mika Horáková (1965).

Třistastránkovou knihu …ode dna! provázejí ilustrace různé úrovně a různého stylu: za zmínku stojí poloautomatické figurativní kompozice Viktorie Rybákové (1961) a realistické portrétní skici V. Shocka. Co však almanach neprovází, čeho se publikaci nedostává, je předmluva/doslov a slovo editora či pořadatele, z nějž by čtenáři vysvitlo, proč si nová knižní prezentace zdejší patafyziky (před čtyřmi lety vyšla u stejného nakladatele antologie Hovnajs!) stojí zrovna takhle, a ne jinak: proč v titulu nezbylo místo pro skvělou literární jurodivost Patrika Linharta, Radima Neu virta, Jiřího Šerého anebo Miroslava Wanka či Pavla Řezníčka, jimž absurdní senzibilita rovněž otvírá či otevřela možnost nejedné umělecké sublimace. Přítomný „lomcovákovitý koktejl“ by s nimi dostal další chutě – a čtenář by se po několika locích jistě ode dna odrážel s větší lehkostí.

Přidat komentář