Právě v době zvýšeného zájmu o dílo Konstantina Biebla přišlo brněnské nakladatelství Host s kriticky připravenou edicí osmi jeho sbírek z let 1924 až 1939, vydanou pod titulem Básněv České knižnici. Uspořadatelem a komentátorem je Jiří Holý a svazek obsahuje 286 stran veršů (kompletní sbírky Věrný hlas, Zlom, Zloděj z Bagdadu, Zlatými řetězy, S lodí jež dováží čaj a kávu, Nový Ikaros, Nebe peklo ráj, Zrcadlo noci) a 132 stran poznámek, různočtení, vysvětlivek a tak dále. Proč tolik přídavného materiálu? To má několik příčin. Předně: Biebl byl cizelér svých básní, jejich věčný pozměňovatel, rušitel a nahrazovatel, a je tudíž dobrodružstvím sledovat, jak se v průběhu tvůrčí práce proměňovaly a jak se nespokojoval ani s hotovými a odevzdanými rukopisy. Viz (jako jeden z mnoha dokladů) dopis vydavateli Karlu Janskému z ledna 1929: „Nezlobte se na mne, ale musíte vyhodit z knihy ten první oddíl a nahradit ho oddílem přiloženým. Měl jsem tam na mysli jakýsi souhrn básní, kde jedna druhou by jaksi podepírala a zesilovala. Ten první oddíl jsem dělal až poslední den (totiž to sestavení v onen nešťastný cyklus) a vidím teď, že to nebylo dobře, lépe je nechat každou báseň samostatnou.“ Na což navazuje list o několik dní později: „Pročítám znova již napsané stránky, jež se mi nějak nelíbí. Nevím, čím to je, ale jakmile mám něco dělat na objednávku, nějak mi to vázne. Už do smrti se nikdy k ničemu nezavážu.“ Dále: právě vzhledem k neustálým pochybnostem o konečném tvaru upravoval znění veršů v prvním svazku svého díla a považoval je za definitivní, což ve spojitosti s následujícími knížkami by bylo poněkud disparátní. A konečně: Básně opomíjejí debut Cesta k lidem, vydaný společně s Arnoštem Rážem (zřejmě i proto, že některé verše přešly do sbírek dalších). Pořadatel rezignuje i na knihu Bez obav z roku 1951 vzhledem k její (byť částečné) ideové angažovanosti.
Sám Biebl se považoval za souputníka Vítězslava Nezvala, byl však zároveň i jeho antipodem. Kde Nezval chrlil, Biebl sondoval, kde Nezval vévodil a zabíral široký prostor, Biebl objevoval neznámé pevniny (viz jeho polemiku s kritikem Arne Novákem, kde tvrdil, že tyto pevniny zůstanou univerzitnímu profesoru navždy utajeny).
Sbírky, do Básní pojaté, tvoří tedy určitý monolit, pocházejí ovšem z různých vývojových etap od proletářské poezie přes poetismus k surrealistickým názvukům, reagují tak na dobu i na proměny vnímání poezie, především pak vyjadřují osobní stanoviska básníkova i jeho tvůrčí postupy (viz vyjádření z května 1931: „aby pánové viděli, že člověk nepíše, co mu přinese slina na jazyk, že každá představa je jasná a básnická.“) Pro všechny, které Bieblova poezie omámila, pro všechny, kdo hledají v básních víc než krátkodeché rozptýlení, je tedy vlastnictví tohoto kompendia a konstantní nahlédání na jeho stránky téměř mus.
Pro ty, kteří chtějí mít komponovaný výběr, řazený tematicky, vždy po ruce a nechtějí se zatěžovat sáhodlouhým porovnáváním a srovnáváním variant, mohu doporučit stodvacetistránkový soubor, uspořádaný Danielem Razímem, nazvaný Král kravat arara a vydaný pražským nakladatelstvím Maťa jako 14. svazek edice Bouře. V té jsme se už mohli setkat s obdobně koncipovanými svazky od Jaroslava Seiferta po Jana Skácela, od Arthura Rimbauda po Williama Blakea. Tady ovšem omezení vzhledem k závěrečné etapě básníkovy tvorby neplatí, i když ani tady Bez obav nehraje významnou roli. Řečeno slovy pořadatelovými: z těchto publikací je zřejmé, „že Konstantin Biebl ve svém literárním díle, korespondenci a spletitém životním příběhu s děsivě faustovským koncem zanechal nejen nadčasovou, tematicky neobyčejně pestrou poezii, ale i strhující svědectví o první polovině dvacátého století“.
Host, 2014; Maťa, 2014