Název knihy Akvarely pro Mengeleho vyvolává pocit, že půjde o „další“ knihu o holocaustu. Skutečnost je jiná, komplikovanější a překvapivější. Renomovaná polská reportérka Lidia Ostałowska (Gazeta Wyborcza) se totiž zaměřila na příběh, v němž jde o jednu přeživší a její malby – z koncentračního tábora v Osvětimi. Dina Gottliebová, pocházející z Brna a žijící ve Spojených státech, v devadesátých letech 20. století požádala muzeum v Osvětimi, aby jí vrátilo akvarely, které kdysi namalovala. Tehdy byla vězenkyní tzv. rodinného tábora Židů z Československa, a dr. J. Mengele jí poručil, aby pro něj portrétovala uvězněné Romy. Potřeboval zachytit odstíny jejich pleti, na něž tehdejší fotografie nestačila.
Dině Gottliebové se podařilo přežít, i akvarely se zachránily. Její žádost vznesená po desítkách let ale vyvolala soudně-mediální bouři. Zatímco ve Spojených státech bylo veřejné mínění na její straně, v Polsku mnozí soudili, že by akvarely měly zůstat tam, kde jsou. Má na ně právo autorka, která je namalovala z donucení? Není jejich pravým vlastníkem dr. Mengele? A nepatří především Romům? Přibližně takové otázky se kladly. Kniha Lidie Ostałowské ale nepojednává jenom o jednom sporu. Kromě historie konkrétní vězeňkyně rodinného tábora zachycuje i další téma: holocaust Romů. A popisuje, že zatímco na židovské straně existuje velké množství svědectví, na té romské panuje mlčení.
Lidia Ostałowska se mohla opřít o své kontakty s polskými Romy, o které se dlouhodobě zajímala už dříve. Výsledkem byla její reportážní knížka Cikán je cikán. Měla jejich důvěru, stejně jako získala podporu židovských institucí. Výsledkem je nečekaný průsečík dvou perspektiv, dvou kultur, dvou prostředí v Akvarelech. Nutno říci, že Ostałowska nesoudí. Také rozhodnutí, na jakou stranu se postavit ve sporu o akvarely, nechává na čtenáři.
Pro české publikum může být zajímavé to, že Dina Gottliebová pocházela z Brna. Kniha má zároveň působivý kulturní přesah. Jako poslední film před transportem do Terezína Dina viděla Disneyho Sněhurku, stejně jako řada dětí kolem ní. A právě výjev ze Sněhurky namalovala na stěnu baráku, v němž byla improvizovaná „škola“ rodinného tábora. Po válce se pak provdala za Arta Babbitta – amerického animátora a jednoho z tvůrců Sněhurky.
Pokud se obloukem vrátíme k názvu knihy, je zajímavé připomenout, že v češtině kniha změnila název. V Polsku je žánr literární reportáže ctěn, čten a milován. Kniha tam vyšla v jasně rozpoznatelné edici literárních reportáží s prostým názvem Akvarely. U nás bylo třeba název poněkud upřesnit, aby se nevšední práce L. Ostałowské neocitla v knihkupectvích mezi příručkami pro amatérské malíře.
Přeložila Lucie Zakopalová, Nakladatelství P3K, 2014