Hele, já se s tebou nevyspím. Ztuhnu, ale jinak. Proč? Protože je to zakázáno. Nechápavě poslouchám ticho v autě, které rozvlňují basy ze stejdží. Dnes ráno jsem se probrala vedle svýho kluka, a zrovna jsme si popovídali. Jako doopravdy, ne jenom provozní kecy. Jsou chvíle, kdy seš s tím druhým rád. Jo, rodinná snídaně je důležitá, říkám. Jako vždycky mi zůstala ironie, poslední šance lůzrů na zachování důstojnosti. Humor bych tomu neříkal. Nic o mně nevíš. Na to už vůbec nevím, co odpovědět, a Kopča spustí: Neumím vařit. Pozdě vstávám. Focení je pro mě důležitější než cokoli jinýho. Jo a snad si nemyslíš, že se mi líbej ty tvoje texty. Klára říkala, že jsou špatný. Jenže kdo je Klára, odpovídám jak podle příručky pro začínající demagogy. Natáhnu ruku a pohladím ji po vlasech. Pak sjedu níž. Dotýkám se jejích ramen a šíje, očekávám pár doteků na dobrou noc, ale Kopča se ke mně znovu přitulí. To jsem si jenom vymyslela, abych tě odradila, špitne. Tiskneme se k sobě a já nevím, jestli mluví o vaření nebo o mých textech, a v tom energetickým proudu, co mezi náma stříká a zkracuje se jako mokrej, z obou stran ždímanej ručník, se ani nezeptám. Líbám ji na zježený, tvrdý obočí a cítím, jak se jí pod ním pohybuje tvář. V nepatrnejch záškubech, jako by Kopča dělala grimasy. Nevím jaký. Do háje, do háje, do háje, mumlá Kopča. Copak? Já fakt nevím, co s tebou. Pokouším se o vstřícnej výraz, jako že jsem nad věcí. Potíž je, že netuším, jak si u ní vlastně stojím. Vypadáš… začíná váhavě. Něco v jejím tónu naznačuje, abych s li chotkama nepočítal. …jako že žádný charisma nemáš. Sakra, já nevím, v čem to je… Vysílám k ní chápavý výraz moudrého, poněkud senilního stařečka a zároveň roztomilého zajíčka mezi hlávkama na poli. Nestřílet, prosím. …že mě tak bereš. Vrtí hlavou. Nemůžu jí s tím pomoct. Já to ale nechci, rozumíš? zaútočí na mě. Vezmu ji za ruku. Kopča pokračuje v monologu do mý hrudní kosti. Slyším další a další do háje. Pořád nevím, co s tebou. Nic mi ale nevyčítá. Mele se to v ní, a já, i když jsem pár cenťáků od ní, ve vlnách její vůně, v propasti jejího tepla, jsem úplně mimo.
Doklopýtáme s Kopčou ke stejdži Greenpeace, kde to pouští nějakej dýdžej. Tancuje tam pár lidí, pohupujou se v plným odpoledním světle, pěkně ponořený v muzice. Mezi nima zachytím špinavou bílou srst. V kolenou tam podklesává a packama seká kolem sebe lední medvěd. Už jsme ho viděli, jak agitoval proti Shellce, ale tohle tomu dodává jinou šťávu. Položím ruku Kopče kolem ramen a odtáhnu ji pod plachtu. Pohupujeme se vedle sebe, v jedný řadě s medvědem. A jako by to byl ten klíč, Kopča konečně položí brašnu s foťákama ke stěně. Hodím na ni svou mikinu. A pak už se ztratíme v rytmu. Komíháme se vedle medvěda, rychlej sešup dolů, tam někde, kde je nejspíš duše, co si dovede s basovou linkou tak dobře poradit. Nepotřebujeme nic řešit, po boku medvěda, kterej je grotesknější než všechny naše příběhy. Náhodnej dotek jeho pazoury, těch umělejch chlupů, mě posune zase ně kam dál. Chytnu Kopču za dredy na zátylku a láskyplně ji k sobě přitáhnu. Tančí v mým objetí, ještě chvíli ve vlastním rytmu, a pak se to stane a bě hem pár momentů najedem na stejnej pohyb. Nezrcadlíme se. Nereagujeme na sebe. Tancujeme jeden tanec. Kapela povlává na pódiu v kvádrech, a mně to docvakne. Že tohle je šťáva tý muziky. Že je to kutálka na svatbě a na pohřbu, břinkavá řachanda s dechama, která má zacukat noha ma a vobličejema. Že je rozlítaná, že se hejbe, odněkud někam. Otvírá koryta v letním vzduchu, kterýma se hrnou proudy jak v pouštní řece, co se naplní jen jednou za čas, ale pořád ně. Je to pochodovej orchestr, co ně jakým nedopatřením zůstal na mís tě. Ty rozepnutý, pomačkaný saka a bílý košile svítěj jak bělostný středy v temným terči. Stačí nechat to do sebe naprat. Kejvu se před pódiem v neviditelným větru, za moment začnu skákat v týhle tisíckrát zopakovaný veřejný slavnosti, která je tak ne snesitelně povědomá. Opakuju něčí příběhy, a fór je přiznat si to, protože nikdo na tom není jinak.
Marek Toman bude v rámci Alternativy 21. listopadu od 19 hodin v čítárně Unijazzu číst ze svého románu Frajer (Argo 2011). V rámci společné improvizace bude k jeho čtení vybírat a pouštět hudbu Honza Boldrik Toman.