Mariusz Surosz: Ach, ty Češky!

Polská slabost pro českou společnost a kulturu, zejména literaturu a film, se dá z Čech těžko pochopit. Co vidí minimálně posledních deset patnáct let čtyřikrát početnější národ, který si za minulých totalit (ať té, co přišla z Německa, nebo té, co následovala z Ruska) snažil vždycky držet rovná záda, na zamindrákovaných, malých Češích, kteří nikdy nevytáhli do boje a radostně ohýbali hřbety, jakmile na ně houknul nějaký jelimánek odvedle? Humor? Bezbožnost? Nesnesitelnou lehkost bytí?
Víc než desetina všech knížek českých autorů, co vyjdou každoročně v překladu, vychází právě v polštině. Bohumil Hrabal nebo z novějších Petr Šabach jsou v Polsku nejen bestselleristé, ale rovnou ikony. O Češích se tu píšou celé práce – a nejde jenom o chytlavou produkci fenomenálního Mariusze Szczygieła. Literární historik a překladatel Leszek Engelking napsal první monografii Jáchyma Topola (Nové mýty, 2016), mladá bohemistka Anna Militzová přispěla knižním portrétem Jany Krejcarové (Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse, 2016). Nejnověji pak svou trošku do mlýna přihodil novinář Mariusz Surosz (1963). Jeho publikace vábí názvem Ach, ty Češky! – a trochu odrazuje podtitulem „České ženy, česká historie a současnost očima významného polského žurnalisty“. Proč vábí, proč odrazuje?
Surosz napsal zatím dvě knihy. Ta první, Pepíci. Dramatické století Čechů polskýma očima, vyšla v češtině před šesti lety, tedy v roce, kdy se autor přestěhoval do Prahy. Tu druhou máme právě před sebou. Surosz píše reportážně. Podobně jako Szczygieł, podobně jako Militzová. V Polsku má žánr reportáže silnou a dobře živenou tradici. Surosz sleduje především život, dílo ho zajímá méně, skoro minimálně. Podobně jako Szczygieła, podobně jako Militzovou. Jde po dějovém příběhu, který dramatizuje detailními záběry na ostré zlomy – ať ty v konkrétních lidských osudech, anebo ty obecné, dějinné: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. V kulisách česko-slovenských, česko-polských, česko-německých, česko-ruských, ale i vzdálenějších, jako česko-anglických. Na příkladech osmi žen – nikoli z Hradu, ale z nejrůznějších koutů: sportovkyně, farářka, literární vědkyně, herečka, anebo prostě žena.
Surosz nejen dramatizuje, leckdy přímo melodramatizuje. Třeba v případě Trudie Bryksové, „dcery úředníka britského Hlavního poštovního úřadu“, tedy Češky jak poleno. Její vztah s letcem RAF Josefem Bryksem splňuje všechny podmínky romantické tragédie: nejdřív jí manžela brala válka, pak jí ho sebrali a zabili samozvanci z KSČ. Přesto ji dějiny nezničily: „Svatby s Josefem jsem nikdy nelitovala.“ Jde o strhující příběh, který se táhne přes sedmdesát let, nejsilnější text z celé knihy. Na opačném pólu jsou pak příběhy buď notoricky známých osobností, typu Adina Mandlová nebo Věra Čáslavská, které jsou zpracovány tu hůře, tu lépe českými monografisty a lze k nim sotva přidat co nového – anebo příběhy osobností méně známých, nicméně zatížených, přímo přetížených historickými obrazy (Miloslava Žáková, Elżbieta Rusnoková) nebo náboženskou agitkou (Petra Šáchová).
Těžko říct, proč by měl jeden považovat Mariusze Surosze za „významného“ žurnalistu. Píše sice dobré reportáže, které mohou ozdobit třeba stránky měsíčníku Reportér, ale jeho styl i slovník nějakou autorskou specifikou zrovna neoplývají. Podobně u Szczygieła, podobně u Militzové. Všichni tři mají ale dar najít výjimečně nosné téma, které si přímo říká o zpracování. Nějaké beletrizace už pak není třeba. Čtenář ale neodejde s prázdnou. Z četby Suroszovy novinky si odnese cenný poznatek, jak hnusná je jakákoli totalitní teorie – a především praxe. Jak nevratně poničily český národní charakter dekády skryté za maskou navenek spásného a přitom tak brutálního, nelidského komunismu. Jak patologické jsou aktualizace těchto režimních praktik po roce 1989, a zejména jejich tolerování a omlouvání vlastně z jakékoli strany. Suroszova kniha dává čtenáři v té souvislosti intenzivně pocítit nejen vztek, ale i stud. Za to, jak se k totalitě ve své historii stavěli Poláci – a jak se k ní stavěli a dodnes stavějí Češi.

Mladá fronta, Praha 2017, překlad Anna Plasová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *