Martin Jun způsobil svou románovou prvotinou malé pozdvižení. To se ještě jmenovala Smrt spisovatele K. – a tím K. z působivého názvu nebyl nikdo jiný než náš slavný rodák, spisovatel světového jména dlící ve Francii. Nakladatelství Labyrint se na něj obrátilo s prosbou, aby se seznámil s rukopisem a vznesl případné námitky. Výsledkem procesu, v němž figurovali právníci a který by se asi nedal nazvat harmonickým jednáním, byla změna názvu na Doživotí. A také změna obálky. Překřtěný román však po zveřejnění sklidil výčitky, že celá akce s velkým K. byla jenom marketingová finta, aby kniha sklidila větší pozornost.
No – nevím. Už tehdy jsem si říkal: A co by se stalo, kdyby Labyrint nevyšel tajemnému K. vstříc takříkajíc s vlajkou parlamentáře? Následující odezva by se dala čekat podle rozporuplné bouře, vyvolané památným článkem v Respektu, spojujícím K. s jedním dávným mlhavým udáním a s jedním konkrétním mnohaletým trestem.
A také mi připadá, že se v reakcích na román zapomíná na jeden jeho význačný rys. Především, Doživotí je hravým příběhem sestávajícím ze sedmi částí nebo snad „vět“ (jak by možná řekl samotný K…). Děj se spouští v okamžiku, kdy je slavný český spisovatel exulant při utajené návštěvě České republiky zadržen za banální prohřešek… a vzápětí putuje kvůli dávnému udání do vazby. Případu se věnuje senzacechtivá novinářka, která si „v běhu“ doplňuje informace o K. a teprve postupně si uvědomuje, do čeho se to zapletla. Kromě jejího podivného nadřízeného a podivínského kamaráda v románu vystupuje mladík Michal – provázaný s K. docela jinak, zato dost osobně. Proběhne „proces s K.“, jak by asi mohl vypadat. A román se uzavírá vylíčením situace ze studentské koleje tehdy počátkem padesátých let, která to všechno způsobila.
Vyprávění svižně plyne kupředu – pokud ovšem člověk přistoupí na jeden základní předpoklad: že by K. mohl být obviněn ze svého dávného skutku. Což je vzhledem k tomu, že i taková vražda se promlčí daleko rychleji, těžko k uvěření. Stejně tak celá diplomatická zápletka, angažmá Francie i to, co se přihodí novinářce, jako svého druhu nepohodlné svědkyni… Ani promluvy K. u soudu, vedené v obecné češtině, profilu skutečného K. asi zcela neodpovídají. Pokud ale čtenář přistoupí na to, že by K. mohl být souzen, nic mu asi nebrání ponořit se do příběhu.
Čtivost a decentní vtipnost Junova románu možná trochu zastírá jeho zásadní rys, který, myslím, zůstal dosud nepovšimnut. Totiž že reálný K. svým oddělením se od českého prostoru – na které lze mít různý názor, které je ale faktem – přetvořil sám sebe z našeho současníka v kohosi jiného. V muže bez těla. V postavu. V románovou figuru.
Možná je to poslední fígl slavného romanopisce – proměnit sám sebe v postavu, která jako by vystoupila z jeho díla. A Martin Jun se této (osiřelé) postavy ujímá. Rozehrává s ní příběh, který je vlastně jedním velkým nedorozuměním, což jej propojuje s knihami samotného K. Tato hra, možná někdy neuctivá, někdy neobratná, jako by zůstala, zdá se mi, nepovšimnuta, což je škoda. Sám spisovatel K. by přece měl vědět, že ze svého literárního osudu se nevyvleče – že ho má „na doživotí“. A že do něj patří i ona vysvětlená/nevysvětlená kauza z padesátých let. Román Doživotí to tak podává – jako takový „žert“.
Labyrint 2014