Pátrání po erotických motivech v muzeálních kusech nejstarší české literatury může připomenout pověstné hledání jehly v kupce sena. Značná časová vzdálenost tehdejší kultury a společnosti od jejich současné verze, stejně jako dramatický rozdíl mezi češtinou čtrnáctého a jednadvacátého století berou písemnictví pozdního středověku a raného novověku pomyslné body. Leccos je nejasné, něčemu snad už ani není rozumět. A číst beletrii s poznámkovým aparátem a rozsáhlým komentářem? Navíc dnešnímu čtenáři se jeví zpracování některých obrazů z dávných dějin v jistých svých fazetách naivně, a má tedy tendenci reflektovat je optikou absurdní komiky. Jenže když milostná klání tematizují vedle agresivních mocenských bojů i slavná rukopisná falza, která měla protáhnout tradici českého písemnictví až na Velkou Moravu, je zřejmé, že ono pátrání může být přes veškeré překážky celkem dobrodružné a přinést kýžené ovoce. Obecně totiž platí, že láska a smrt jdou ruku v ruce odnepaměti. Konkrétně pak, co napsal Radovan Krátký v předmluvě k svazku Středověké písně cechu žákovského (1958): „Středověk byl v erotických záležitostech mnohem otevřenější, než jsme my dnes…“
Začněme od začátku, zhruba v polovině čtrnáctého století, které bylo prvním vrcholem původní české literatury, a nejen pokud jde o téma, jež sledujeme. Dramatický Mastičkář (▶ ukázka č. 1) hrál původně roli intermezza, dodatečně připsané scény v rozsáhlejším a daleko starším kusu Hra tří Marií. Děj není nijak komplikovaný: titulní mastičkář přijíždí na tržiště, aby za asistence svého sluhy Rubína prodal zboží. Pro současné čtení funguje hra minimálně ve dvou ohledech. Zaprvé si tu sluha utahuje ze svého pána, autorita je tu vystavena nápadité, někdy až fantazijně motivované kritice, která se vždycky počítá; podobně jako dřív ironizoval u dvora šašek nebo blázen svého krále, podobně jako by dneska sezónní gastarbajtr karikoval šéfa nějaké vybrané nadnárodní společnosti. Zadruhé je tu přítomný kontrast vysokého s nízkým: roviny duchovní (kde tři Marie hledají tu nejlepší mast, aby mohly potřít tělo mrtvého Krista) a roviny světské, svázané s obrazy z všedního dne prostého lidu. Tomu odpovídá využití různých jazyků, latiny a češtiny, přičemž první reprezentuje věci duchovní, druhý pak ty tělesné. Sluha Rubín, jenž je vymodelovaný jako sympatický darebák, reflektuje tělesnost bez jakýchkoli problémů, na rozdíl od feudální vrchnosti a kléru: do chvály, kterou láká potenciální kupce na mastičkářovy produkty, zapojuje v různých replikách jak potenciální sexuální styk, tak třeba pouštění větrů. Bohuslav Havránek a Josef Hrabák uvádějí ve Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu (1957) domněnku, „že na vzniku Mastičkáře měli značný podíl studenti, kteří vyrostli často z lidu, lidu rozuměli a svými ústy dovedli vyjádřit to, co lid cítil. Není tedy divu, že používali i hovorového jazyka s jeho vulgarismy.“
Totéž platí s vysokou pravděpodobností pro Hru veselé Magdaleny (▶ ukázka č. 2), datovanou do stejné doby jako Mastičkář. Jde opět o česky psaný zlomek v rozsahu sto tří veršů, který původně rozvíjel daleko obsáhlejší latinskou předlohu. Ústřední téma napravené prostitutky („veselé Magdaleny“) stejně jako některé konkrétní obrazy (například kněz stižený nečekaným návalem sexuálního pudu) pak rezonovaly opakovaně v literatuře i umění následujících století; připomeňme třeba Macharův veršovaný román Magdalena (1893) nebo kresby karikaturisty Františka Bidla otištěné mj. ve Štyrského Erotické revui zkraje třicátých let minulého století.
Z Hry veselé Magdaleny se časem vydělily a postupně rozvinuly dva popěvky: Kudy sem já chodila a Byla ti sem v sádku (▶ ukázky č. 3 a 4). Na první pohled vypadají ty verše krotce, nicméně literární historik Jan Lehár diagnostikoval v knize Česká středověká lyrika (1990) metafory, s nimiž pracují, jako jasně milostné, ba přímo erotické. „Tráva zelená“, „sádek“ či „zelený hájek“ připravují symbolicky půdu pro nadcházející tělesné potýkání, spojení „svój šlojieř napravila“ plus „hedvábnú vlnu víti“ pak zavádějí čtenáře přímo k jádru věci; v soudobé terminologii bychom je zařadili nejspíš pod hlavičku necking & petting. Podobně se odlouply následující dva drobné texty z Mastičkáře: Straka na stracě přěletěla řěku a A ta panna stračička (▶ ukázky č. 5 a 6). Zpíval je poťouchlý Rubín, kterému nebylo, jak řečeno výše, nic tělesného cizí. Slova jsou v prvním případě explicitní („maso bez kosti provrtalo dievku“), v druhém pak zahalena do vtipné ptačí alegorie: dívka (straka) podlehne svodům švarného mládence (krahujec) a oddá se mu; jenže když jsou v nejlepším, přistihne je zlovolná klepna (vrána), a potupené dívce nezbývá než vyklidit pole. Je náhoda, že v češtině i němčině funguje „pták“ („fógl“) jako vulgární výraz pro penis?
S alegorickým zastřením pracují i další písně pozdního středověku, například V Strachotině hájku (▶ ukázka č. 7, kde sousloví „nalit maso v zelí“ maskuje metaforicky pohlavní styk) nebo Šla dva tovařišě (▶ ukázka č. 11). Jinotajný příběh těchto zdánlivých „dvou tovaryšů“, druhově spadající nejspíš mezi takzvaná svítáníčka (která líčí loučení milenců za úsvitu po společně strávené noci), interpretuje Jan Lehár v České středověké lyrice následovně: Muž zašel s prodejnou ženou do nevěstince („v jedno miesto“), kde si užili („sta spolu hrála“); po aktu vyžadoval muž repete, ale protože žena už měla smluvenou další akci jinde, poděkovala za vydělané peníze a nabídla příští návštěvu, kterou muž ochotně slíbil (viz poslední sloka). Jako „formálně nejvyspělejší a nejsložitější z milostné lyriky“ druhé poloviny čtrnáctého a počátku patnáctého století pak Havránek s Hrabákem uvádějí takzvanou Závišovu píseň (▶ ukázka č. 10), která využívá vydatně symbolická pojmenování z říše reálných i mytických zvířat (v naší ukázce „labuť, divný pták“) – a která, dodejme, ztrácí na bezprostředním účinku přemírou stylizace.
Česky psanou milostnou lyriku pozdního středověku formovaly vlivy z několika směrů: tradičně z Německa, zejména pokud jde o lidovou píseň, dále z Francie a ze zdrojů žákovských. Po vzniku Univerzity Karlovy v roce 1348 vyrostla v Praze silná vrstva studentstva, která sice brala za první jazyk latinu (což je mimo náš záběr), ale ve svých veršovaných satirách využívala suverénně i češtinu. Viz obscénní báseň Naše sestra Jana (▶ ukázka č. 9), kde padnou výrazy jako „nevěrná rána“ (vagina), potažmo „medník“, „had“ nebo „klováska“ (penis). Havránek s Hrabákem ve Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu k této skladbě uvádějí: „obraz frejířky Jany [je] nezastřený, synonymní a metaforické výrazy pro pohlavní ústrojí a sexuální styk jsou průhledné, což jistě poukazuje k žákovskému prostředí, v němž skladba vznikla a kolovala. Do školského prostředí je ostatně báseň situována, přičemž je účinně komponována jako výpověď několika osob […]. Sled promluv činí z básně miniaturní scénku, která je vtipně pointována moralizací obrácenou naruby a proticírkevně zaostřenou […], spojující tento svěží projev žákovské středověké poezie s tzv. grobiánskou literaturou období renesance […].“ Francouzským směrem ukazuje jednak skladba Tristram a Izalda (▶ ukázka č. 8), realizovaná jako variace na klasickou „rytírnu“,kde si zahrál hlavní roli omylem servírovaný „nápoj lásky“, jednak lyrika provensálských trubadúrů. Právě jejich přičiněním vznikl někdy v třináctém století nový model básně, který zpracoval lásku do podoby nejvyšší služby ženě; protože šlo ale častokrát o ženu urozenou, a tedy vzdálenou nebo rovnou nedostupnou, patřil mezi city demonstrované v textu na prvním místě vydatný smutek a žal ve spojení s příslibem nehynoucí věrnosti. Viz například kus Zbav mě mé tesknosti… a částečně i Milá paní žádná… (▶ ukázky č. 13 a 12).
Na rozdíl od druhé poloviny čtrnáctého století, a ještě i počátku století patnáctého, není doba humanismu a renesance v české literatuře na erotické motivy příliš bohatá. Přibývají sice literární druhy, ale obrazy konkrétní a přímo obnažené pudovosti skoro vyprchaly; renesance i humanismus trvají předně na duchu, na jeho obrození, respektive znovuzrození po éře rozbujelé gotické tělesnosti (v rovině politické tomu odpovídá nástup Husova reformního učení, zejména jeho kritika upadlých církevních mravů). Přibývají rovněž nové vlivy, třeba z boccacciovské Itálie. Hynek z Poděbrad (1452–1492), vlastním jménem Jindřich mladší, syn krále Jiřího z Poděbrad, převedl do češtiny deset vybraných kousků z mistrova Dekameronu a přidal jednu vlastní nápodobu (Rozprávka o jedné pěkné paní jménem Salomeny). Někdy v poslední čtvrtině patnáctého století si pak nechal zdát svůj Májový sen (▶ ukázka č. 15), v němž „se zapálil v tvém milování, / že hořím právie jako v peci“. Milostná touha ale nedojde v této veršované skladbě reálného naplnění, hrdinovi se totiž veškeré ty krásné chvíle v náruči půvabné ženy jenom zdály. Podobně nedošel uznání ve své době sám autor, jeho generační souputník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic o něm napsal: „Nic nedávně u nás nebylo nad knížete Hynka znamenitějšího. Však ho vezdejší porušování panen a cizoložství všem nelibého učinila, aniž kdo o tom pochybuje, že by neměl prvního mezi našimi pány místa, kdyby byl přirození svého znamenitých darů přílišným smilstvím neporušil.“ Soud je to dobově příznačný: někdejší bujná dovádění „v sádku“ či „v zeleném hájku“ (jakkoli překrytá alegorickým závojem) jsou pryč, jejich místo zaujala nová morálka, jak předvádí například čtyřverší Kdež se žena mužě nebojí… (▶ ukázka č. 14). Varovně vztyčený prst začal v člověku té doby probouzet postupně rostoucí strach z vlastního těla, po němž následoval hluboký pocit studu a viny. Pozdější barokní „mystická erotika“ pak na této vývojové cestě definitivně zaměnila cílový objekt: na místo pozdněstředověké ženy, která přirozeně reflektovala své tělesné potřeby, se posadil upjatý křesťanský bůh, který svoji sexualitu cestou přes staletí někde dávno poztrácel. Viz následující.
V roce 1590 vyslal Šimon Lomnický z Budče (1552–1623) za čtenářem svou Kupidovu střelu (▶ ukázka č. 19). Téma jeho práce ukazuje jasně podtitul: „Knížka užitečná, v níž se všeliká chlípnost a zlá bujnost těla zapovídá a potupuje: a při tom škoda, otrava i pokuta hanebného smilstva, cizoložstva, kteréž se ach nastojte těchto let velmi velice rozmohlo a rozvodnilo, se okazuje.“ Lomnický z Budče postupuje didakticky, od teorie k praxi: nejprve proklepne vybraný hřích obecně, pak připojí konkrétní příklad ze života. Kupido se musel z jeho horlení obracet v hrobě, nicméně současný čtenář se baví; ostatně knížka byla ve dvacátém století dvakrát reeditována (1921, 2000). Jeho generačním souputníkem byl Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626). Figura, která v sobě snoubila rozpory: ostrý satirik a společenský kritik, kronikář a pečlivý pořadatel zápisků svých předků, ale i rváč a vrah, znalec práva i neomalený zákulisní spekulant. Podobně je tomu v jeho díle, kterému dominují tituly Paměti a Prostopravda (▶ ukázka č. 21). Zemitý, lidový jazyk tu pracuje ve prospěch tématu nevázaného masopustního veselí, kdy se jí, pije, veselí a sem tam i náruživě obcuje; závěrem ale veškeré tyto demonstrace bujarého libida srazí na kolena nabádání, aby se člověk tělesných slastí zřekl a odevzdal se nadobro Kristu.
Mezi kratochvilné kusy, v nichž je moralizování zatlačeno poněkud do pozadí, patří Polapená nevěra (▶ ukázka č. 20). Jednoaktovka, která své téma vykládá přesně samotným názvem, si vzala základ nejspíš v italské anekdotě, ačkoli existují její verze i v německé jazykové oblasti; fungovala jako interludium v rámci většího, celovečerního dramatického kusu. Živá je i dnes, jak ukazuje stejnojmenná opera Otmara Máchy, která měla premiéru v roce 1958 v Praze. A pak samozřejmě věčný a všudypřítomný šprýmař Enšpígl, z němčiny přepisovaný také jako Ejlenšpigl (▶ ukázka č. 18). Jeho tag „hic fvit“, čili „byl jsem tady“, se týkal sice původně německého teritoria, ale některé z jeho „historií“ byly připsány zřejmě i v Čechách. Třeba ta v naší ukázce, která je netypická tím, že role jsou tu obráceny: Ejlenšpigl není ten, kdo si dělá legraci, ale sám se stane obětí krutého vtipu. Jaroslav Kolár spojil jeho příběhy s povahově příbuznými druhy Ezopem a Palečkem a složil jim poctu v knize Třikrát rozprávky o jednom hrdinovi (2004).
Jako spojnice mezi Závišovou písni a mystickou erotikou baroka může fungovat sborník milostné poezie z první poloviny šestnáctého století, objevený v brněnské knihovně v březnu 1961; z něj zařazujeme texty Věrně jsem tě počal… a Ó, ruožičko… (▶ ukázky č. 16 a 17). „Jaký je celkový ráz našich básní?“ ptá se Milan Kopecký, který věnoval nálezu soustavnou pozornost. „Jejich specifičnost vyplývá z míšení trojí vrstvy obratů a obrazů – vrstvy středověké, vrstvy už renesanční a vrstvy lidové.“ Pokud by šlo o podvrh, měl by stejnou motivaci jako falzifikáty, které vzešly z dílny Václava Hanky a Josefa Lindy: zaplnit bílé místo, potvrdit kontinuitu, a tím pádem tradici. Nejen v patnáctém, ale i v šestnáctém až osmnáctém století je totiž o literární zpracování erotiky v českém kontextu nouze. O podvrh sice tentokrát průkazně nejde, ale zůstávají otázky. Podobně jako v případě o necelé století mladšího Sborníčku Anny Vitanovské (▶ ukázka č. 22). Který kavalír napsal těchto sedmnáct drobných písňových skladeb věnovaných urozené dámě patrně jako takzvaná památníková poezie? Jakou měl motivaci a kde bral inspiraci? Jen v tradici francouzské galantní poezie, jak zmíněno výše? Dvacet let po vzniku Sborníčku Anny Vitanovské pak publikoval Václav Jan Rosa (ca 1630–1689) text Discursus Lypirona, tj. smutného kavalira, de amore aneb o lásce per potentias et passiones animae suae vedený (▶ ukázka č. 24). Rosa byl radou apelačního soudu v Praze, věnoval se jazykovědě a příležitostně verši. Jak naznačuje název jeho práce, fandil latině, ve formě časomíře a v žánru galantní poezii francouzskéhostřihu. Jeho dílo bylo považované už ve své době za konvenční, kritického vydání se dočkalo v roce 1968 jako druhá část edice Smutní kavaleři o lásce.
Uvedli jsme, že barokní poezie sedmnáctého století přísahala na náboženství a milostný cit adresovala jedině Kristu a dalším postavám z křesťanské, někdy i pohanské mytologie. Oproti pozdnímu středověku je to pozoruhodný obrat: bezprostřední kontakt s tělesností a sexualitou nahrazuje zjitřené vzývání, doprošování se obecného ideálu, místo ženy stojí na piedestalu najednou muž, který měl, pokud legendy nelžou, zřejmě masochistické sklony. Básníci mystické erotiky jsou na tom podobně, viz prvního mezi nimi, španělského kněze Jana z Kříže, který věřil, že skrze umrtvování těla, zahrnující rafinované způsoby sebetrýznění, zakusí extatické spojení s bohem. V českém prostředí nenašel jeho vzor přímé následovníky, mystická erotika Adama Michny z Otradovic (ca 1600–1676; ▶ ukázka č. 23) nebo Felixe Kadlinského (1613– 1675; ▶ ukázka č. 25) je daleko lidštější; vysoké se tu opět mísí s nízkým, duchovní s lidovým. V České mariánské muzice (1647), respektive v Zdoroslavíčkovi (1661) vyjadřují autoři nepřímo světské city, sublimují erotický přetlak v dobově přijatelném hávu. Odtud přehnaná stylizace, která působí při dnešním čtení komicky. Ovšem pokud odbouráme křesťanské kulisy a dosadíme na místo adresáta milovanou ženu (anebo muže), pak máme před sebou, jak poznamenala Zdeňka Tichá, „nejkrásnější milostnou poezii, která kdy byla v naší starší literatuře napsána“. Pro srovnání doporučujeme třeba lidovou poezii – ta dominuje nadcházejícímu období v dějinách české literatury, národnímu obrození.
foto anonym, 70. léta 19. až 30. léta 20. století
1
Anonym
Mastičkář
[…] / A tuto mast činil mnich v chyšcě, / mnich sedě na jěptišcě: / Ktož jie z vás okusí koli, / vstane jmu jako pól žebráčie holi. /
[…] / (první polovina 14. století; Havránek, Bohuslav – Hrabák, Josef, edd.: / Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, / Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957, s. 253) /
2
Anonym
Hra veselé Magdaleny
[…]
Teď sem, mistře, nalezl popa, / an pie med v pivnici s jednú z škopa, / a tak ji míle objímáše / a cos u nie v ňadřiech hládáše; / le ona jemu nechtě dáti, / le on ji podtepem vzvráti.
[…]
(první polovina 14. století; Havránek, Bohuslav – Hrabák, Josef, edd.: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957, s. 293)
3
Anonym
Kudy sem já chodila
Kudy sem já chodila, / tudy tráva zelená; / svój šlojieř napravila, / hledajíc baťka, hledala.
(třetí čtvrtina 14. století; Lehár, Jan, ed.: Česká středověká lyrika, Vyšehrad, Praha 1990, s. 250)
4
Anonym
Byla ti sem v sádku / Byla ti sem v sádku, / v zeleném hájku, / trhala sem květy / svému brachku. / Toť vše čini brachku na milost, / aby byl mój milý host. / Chciť vesela býti / vešda i nynie, / hedvábnú vlnu víti / svému milému. / Toť vše činím brachku na milost, / aby byl mój milý host.
(třetí čtvrtina 14. století; Lehár, Jan, ed.: Česká středověká lyrika, Vyšehrad, Praha 1990, s. 251)
5
Anonym
Straka na stracě přěletěla řěku
Straka na stracě přěletěla řěku, / maso bez kosti provrtalo dievku, / okolo turnejě, hoho, / i vrazi sě mezi nohy to mnoho.
(třetí čtvrtina 14. století; Lehár, Jan, ed.: Česká středověká lyrika, Vyšehrad, Praha 1990, s. 256)
6
Anonym
A ta panna stračička
A ta panna stračička / dlúhý vocásek má, / a ten krahujíček / dvorný vobyčěj má – / škubeť stračku od úcasa, / hlavičky nedbá. / I přiletiec vranička, / tomu sě divila / a řkúc: „Milá stračičko, / cos učinila?“ / Stračka běží z humence, / hlavu namurvila. / Hlavičku namurvila, / vocásek jie zedrán.
(třetí čtvrtina 14. století; Lehár, Jan, ed.: Česká středověká lyrika, Vyšehrad, Praha 1990, s. 257)
7
Anonym
V Strachotině hájku
[…]
Běžíť jedna krásná panna, / pyčíc své ztráty, / stratilať jest sovička / prstének zlatý. / Chtěl jí nic nemaje, / ot stola vstávaje / nalit maso v zelí. / Byl jeden slavíček, / dal sóvce políček / mezi horami.
[…]
(třetí čtvrtina 14. století; Lehár, Jan, ed.: Česká středověká lyrika, Vyšehrad, Praha 1990, s. 258)
8
Anonym
Tristram a Izalda
[…]
Tu ot toho těžkého stúpenie / vzjide ot bláta veliké kropenie; / tu Izaldě jedna kropě nahoru vzehna / pod košili, právě mezi stehna, / tak že jí tu něco zbláti, / ona poče tej vodě láti / řkúc: vodo, tys udatna přieliš, / neb sebú do toho miesta střielíš, / do něhož Tristram mój muž nesáhl; / a na tom by každý přisáhl, / žej on najudatnější mezi všemi, / což jich kolivěk v kterej zemi: / ale všaks ty vodo najudatnějšie, / neb této chvíle nynějšie / skočilas tak daleko pod mé rúcho.
[…]
(druhá polovina 14. století; citováno podle Hrubý, Jiří, ed.: Erotika českého obrození 1780–1850, Z. Nožička, Praha 1928, s. 65)
9
Anonym
Naše sestra Jana
Naše sestra Jana / do školy jest dána, / ta nevěrná rána, / ta je provrtána. / Ve škole jest známa, / tam nelehne sama, / měkká jé jest sláma: / Vrať sě, ažť neslaje máma. / Jáť sě pak nevráti, / ažť chvíli pokráci. / Míli jsú mi žáci, / chtíť mi medníka dáti. / A my tobě dámy, / co ve škole mámy: / dvanáct žákóv, k tomu dva, / tiť sú rodem s Chujova. / Chtieš u nás přistačiti? / Chcemyť dobrú mzdu dáti. / Nic budeš dělati, / jedno cepy sbierati. / Jáť je velmi ráda, / byť byl jako puol hada, / a k tomu dvě vajci, / budu veselá hrajíci. / Moje cero Jano, / coť ve škole dáno / u pondělí ráno, / ješto s tebú přehráno? / Moje milá matko, / toť mi bieše sladko: / žáček nebožátko / opařil kuřátko. / Mój milý žáčku, / mój milý bracháčku, / g nynějšiemu čásku / daj mi svú klovásku! / Jáť jé sama uvařím, / v mém hrnečku přistavím, / svú slepičku přiložím / a krmičku osdobím. / Když přídeš po chvíle, / žák tebe pochuchle. / Ó předrahá ochochule, / svrbíť-li tě karkule? / Ostaviž se zlého, / nečiň nic dobrého, / drž sě tohoto odpustka, / bude s tebe jeptiška.
(druhá polovina 14. století; Kopecký, Milan: „Problémy studia a vydávaní staročeské světské lyriky“, in: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná, roč. 30, 1981, čís. D28, s. 89–90)
10
Anonym
Závišova píseň
[…]
Labuť, divný pták, zpievá umieraje, / také já, smutný žák, / umruť v tuhách zpievaje / pro mú milú žádnú, když sě neráčí smilovati nade mnú. / Ach, auvech, má milá, / již si mě umdlila! / Ještě by mě od smrti vykúpila, / by se mnú jedinké slovce promluvila. / Slunéčko stkvúcie, / ruože světlúcie, / srdce i tělo dávaji v tvoje rucě, / duši mú porúčěji bohu milému, / ač mne neráčíš živiti.
[…]
(přelom 14. a 15. století; Havránek, Bohuslav – Hrabák, Josef, edd.: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957, s. 396)
11
Anonym
Šla dva tovařišě
Šla dva tovařišě / v jedno miesto tíšě. / Míle je přivítali, / dobrá slova dali. / Dobrá slova davše / dobřě položili, / jednoho na rucě, / druhého na loži. / Tuť sta spolu hrála / do třetie hodiny: / Obrátiž sě ke mně / svým líčkem červeným. / Tohoť neučiním, / musíš pryč ode mne. / Již dennička zchodí, / musím pryč od tebe. / Jižť musím od tebe / s velikú žalostí. / Rač tě buoh žehnati, / muoj milý pane! / Skuoro-li sě vrátíš, / muoj milý pane? / Jáť sě k tobě vrátím / na zelenú trávu, / jáť sě k tobě vrátím / na každú hodinu.
(přelom 14. a 15. století; Havránek, Bohuslav – Hrabák, Josef, edd.: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957, s. 396)
12
Anonym
* * *
Zbav mě mé tesknosti, / mé utěšenie, / popřej mi radosti / skrze odtušenie. / Nedaj zahynúti / v těžkéj tesknosti! / Rač mě přivinúti, / milá, k svej milosti. / Odtuš mně, věrnému / služebníkovi, / odtuš mně, smutnému / milovníkovi. / Odtuš svému slúze, / srdečná milá, / nedaj býti v túze. / Bóh daj zdráva byla.
[…]
(ca přelom 14. a 15. století; Milan Kopecký, ed.: Zbav mě mé tesknosti, Blok, Brno 1983, s. 43)
13
Anonym
* * *
Milá paní žádná, / tvá milost hedvábna! / Byť mi tě bylo bósti / tvé bílé kosti / až do tvé libosti.
(ca polovina 15. století; Milan Kopecký, ed.: Zbav mě mé tesknosti, Blok, Brno 1983, s. 76)
14
Anonym
* * *
Kdež se žena mužě nebojí, / tu hospodářstvie zle stojí. / Kdež kep vládne mostem, / radím, nebývaj tu hostem!
(ca polovina 15. století; Milan Kopecký, ed.: Zbav mě mé tesknosti, Blok, Brno 1983, s. 80)
15
Hynek z Poděbrad
Májový sen
[…]
O má najmilejší krásná paní! / já sem se zapálil v tvém milování, / že hořím právie jako v peci. / prosím tvé milosti, rač se svléci, / a lehnúti ke mnie sem; / pustím tie pryč přede dnem / a ještie dobře před svitáním, / žeť já ty všecky přeraním, / ktožby tvé poviesti strážce byli, / žeť nic neustřehu, byť se zpadali / a že budem zatiem kratochvíl míti, / jakž jedno sami budem chtíti. / tu tepruv milost srovnáme s milostí / a naobjímáme se do sytosti; / a budem veselé spolu ploditi / i všecko, což sluší k milosti, pósobiti. / nevzal bych za to jmiení všeho svieta, / budu-li tie míti vedlé svého boka. / protož svlec se a lehni, mé utiešenie, / chceš-li, ať neumru ohniem pravého milovánie.
[…]
(osmdesátá léta 15. století; z Poděbrad, Hynek: Májový sen, J. Otto, Praha 1915; citováno podle Hrubý, Jiří, ed.: Erotika českého obrození 1780–1850, Z. Nožička, Praha 1928, s. 71–72)
16
Anonym
* * *
Věrně jsem tě počal, má najmilejší, milovati, / a ty za mú víru zlym se chceš odplacovati. / Ránys těžké na mne, má najmilejší, dopustila, / ale nevím, kteraks se o to pokusiti směla. / Za mou víru / znám nevěru, / musím se v tom politovati, / nemám komu žalovati, / ty, Paní Vénus, prosím, rač mne v tom litovati. / Šalomouna, krále v světě velmi múdrého, / ženská chytrost, tať jest oklamala srdce jeho. / I kterakž by neměla oklamati mě mladého, / poněvadž byla Paní srdéčka mého. / Když mne jala, / v svú moc vzala, / nemohl sem jí odolati, / musil jsem jí sloužiti, / ty, Paní Vénus, prosím, rač mne v tom politovati. / K vám sem se na retuňk utekl, lvové přesilní, / a vás za pomoc žádám nyní i na každou chvíli. / Ty pak, Paní Vénus, mám k tobě veliké doufání, / neb sem o tobě slejchal, že jsi milostivá Paní. / Jupiterovi / já žaluji, / žalost svou mu oznamuji, / tenť mne bude těšiti, / ty, Paní Vénus, prosím, rač mne v tom politovati.
(první polovina 16. století; Kopecký, Milan: „Milostné básně ze 16. století a jiné nálezy v Brněnské universitní knihovně“, in: Listy filologické, roč. 84, 1961, čís. 2, s. 284–285)
17
Anonym
* * *
„Ó, ruožičko, proč vadneš, / jsa čisté červenosti? / V toužení jsa uvadneš / po nejprvnější milosti, / o kteréžs mi pravila, / žes se jí zbavila, / a já teprva dobře znám, / že za blázna odbývám / za mou víru k tobě.“ / „Přála-liť sem kdy co huoře / nežli jako sama sobě? / Dopustiž na mne, což ráčíš, / věčný jediný Bože! / Co jest mi to platno mluviti, / a ty mi toho nechceš věřiti, / a já kdybych jatá od Turka byla / a jemu se tak poddávala, / spíše by on mne propustil.“ / „Zpravuojž se rozumem svým, / dívčičko má milá, / řeč, kterúž, si ke mně mluvila, / komus to k vůli učinila, / však umíš pěkně mluviti, / také často slibovati, / slibu zbaviti, kohož chceš, / ty mne víc míti nebudeš, / nebo já již jsem jinam zvábený.“
[…]
(první polovina 16. století; Kopecký, Milan: „Milostné básně ze 16. století a jiné nálezy v Brněnské universitní knihovně“, in: Listy filologické, / roč. 84, 1961, čís. 2, s. 285)
18
Anonym
Kterak Ejlenšpigel ženu kurvu měl, / kterouž manželkou svou býti pravil, / a u nějakého vesského kantora se zjednal / Jednoho času Ejlenšpigel slušnú záplatu vzal od nějakého / vesského kantora, kterýž zvoníka potřeboval, i přijal Ejlenšpigle / a najal ho. Když pak za některý čas pobyl u něho, spatřil to / dobře, že kantor frejovný byl, jsa na ženy láskav, i řekl mu / jednou: „Pane kantor, já bych rád věděl, mnoho-li jest žen v této / vsi, jíchžto jste koštovali, povězte mi tajně, to při mně zůstane.“ / Odpověděl kantor: „Chciť oznámiti, nebť věřím, protožes můj / věrný služebník, a teď v pondělí bude svátek a bude veliká ofěra, / protož když já u oltáře stanu, na ofěru čekaje, stuojž ty podlé / mne, a od které budu co bráti, a když já dím ,Brembs‘, mějž na / to pozor, téť sem já zkusil.“ Tedy šla rychtářka a konšelka okolo / oltáře a kantor řekl: „Brembs.“ I zdálo se to Ejlenšpiglovi velmi / divno, a mlčel. Vtom šla žena Ejlenšpiglova také okolo oltáře, / i řekl kantor: „Brembs.“ Ejlenšpigel řekl: „Pane kantor, jest / má žena.“ Odpověděl kantor: „Buď tvá žena, neb nebuď, jest / Brembs, jáť tobě křivdy neučiním.“ Ihned tu chvíli Ejlenšpigel vzal / odpuštění a šel preč, nechav tu kantora s jeho kurvami.
(ca druhá polovina 16. století; in: Kolár, Jaroslav, ed.: Třikrát rozprávky o jednom hrdinovi, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, s. 201–202)
19
Šimon Lomnický z Budče
Kupidova střela
[…]
Šesté cizoložstvo, že jest veliký hřích tím se ukazuje, že je Pán / Bůh častokráte velmi hrozně trestal a dosavad vždy pokutuje, / o čemž se níže v této knížce položí a psáti bude. Tuto pak toliko / vidělo se mi položiti o hrozné pokutě jednoho cizoložníka tento / příklad. / Nějaký sedlák měl mladou a pěknou ženu, druhý mu soused / toho záviděl a myslil, kterak by mu ji poškvrnil, a protož číhal / a hleděl k tomu příhodného času. I trefilo se v jedno jitro, že / týž sedlák ráno přede dnem a své voly na pastvu hnal. Druhý / to zvěděv, tiše do domu jeho vešel a upřímo do komory k jeho / ženě šel, na lože k ní lehl, nic nemluvil, než jakoby zimnici měl / a její muž byl, zuby jektal. Ona pak nebohá žena, domnívajíc / ho býti manžela svého, jako nemocného litovala, k sobě ho / přivinula, mezi lokty položila a jak nejvíc mohla, tak ho svým / tělem zahřívala. Ale on lotras, co mínil, to učinil, a potom odešel / pryč. Muž pak její po malé chvíli domů se vrátil a zase na své lož / šel. Žena pak jeho velmi tuze mu domlouvala a takto k němu / mluvila: O že se v hrdlo nestydíš, Pána Boha nebojíš, dnes maje / je zdržeti a s věrnými srovnati, na tuto slavnost do chrámu / Páně jíti a při službách Božích býti, mne jsi i sebe poškvrnil / a s pokojem nenechal, a aby mne spíše k své vůli přivedl, ještěs / se i nemocným dělal. On pak těch a takových řečí a slov velice / se ulekl a dále se své ženy ptal, aby mu pravdu oznámila a nic / netajila, co by toho bylo a co jest jí se tu v jeho nepřítomnosti / přihodilo? On že se Pána Boha v tom dokládá, že o tom žádné / vědomosti nemá. Ona mu všecko pořád vypravila, ani skutku / toho tělesného netajila. I porozuměli tomu, že jsou oba lstně / podvedeni, v hanbu uvedeni a oklamáni, tak sobě to hned / zahořekovali, že na zem upadli, omdleli a div hrdla za to nedali.
[…]
(před 1590; Lomnický z Budče, Šimon: Kupidova střela, R. Březina, Praha 1921, s. 140–142)
20
Anonym
Polapená nevěra
[…]
Dorota: Běž, Marta, kdo pak tam tak hrubě tluče, / však div, že dveří naších nevytluče. / Ať jde pryč, pověz, že pán doma není, / nech nám dá pokoj, nekazí veselí! / Marta: Ach, má milá paní, jest náš pán starej, / viděla jsem, že má plášť na sobě šerej. / Dorota: Lžeš, kurvo, čert-liž by ho tak brzo přines, / an ho nedávno psa starýho odnes! / Seber s stolu, pohledím sama: / selžeš-li, hleď své hlavy, zvyjebená! / Musicus: Jáť se musím v holuby stříleti, / a tím dřív, abych nemusel poctu píti. / Dorota: Prosím vás, buďte raději zde s námi, / já vás přikreji těmito neckami. / Kdo to tluče? Čert-li jsi čili zvíře? / A ty snad chceš rozrazit naše dvíře? / Kupec: Já jsem, neboj se, otevři, babičko! / Dorota: Vítám vás, mé nejmilejší srdíčko! / Co jest se vám, prosím, jedny přihodilo? / Kupec: Chci, aby se tvé srdce veselilo. / Když jsem byl od Boleslavě dvě míle, / počala mne hlava boleti té chvíle. / Já boje se, bych se víc nerozstonal, / hned jsem se domů zase navracoval. / Dorota: Dobře se stalo, má nejmilejší hlavičko! / Kupec: Pročs pak tak dlouho neotevřela, babičko? / Dorota: V prvním usnutí jsem byla, hlavičko; / nemohla jsem se probudit brzíčko. / Ó, co jsem já velmi pěkný sen měla! / Zdálo mi se, že kozel škodu dělá / na naší zahradě a stromy kazí, / až potom dolů přeskočil přes hrázi. / Kupec: Medle, co tyto necky zde dělají? / Však jsou tu nikdá prvé nestávaly. / Dorota: Chtěla jsem zejtra ložní šaty práti / a všeckno všudy pěkně vykliditi; / neb my to sobě nejlíp uděláme, / když vás, manželů svých, doma nemáme. / Kupec: Bopomozi, dobrás, Dorničko, hospodyně. / Dorota: Poďte spat, však jest již k třetí hodině. / Kupec: Kdo zde kašle? Medle, co se tuto děje? / Dorota: Děvka naše, není jiné naděje. / Poďte spat, však jste těžce ustálý, / nyníčko čtyry hodiny udeřily. / Kupec: Pozoruj, však tu nějaký muž kejchá, / bohdejž ty mi nevystupovala z glejcha! / An hle pod těmi neckami se hýbá, / s těžkem cizoložníka bude chyba.
[…]
(před 1608; Plch, Jaromír, ed.: Antologie ze starší české literatury, SPN, Praha 1987, s. 199–200)
21
Mikuláš Dačický z Heslova
Pokoj žaluje na Masopusta a jeho dvořany / Šel jsem včera k Masopustu, / jmaje tam drstnatou cestu. / Čert s Bachusem tam seděli, / nejvyžší správu drželi. / Svobodu opanovali, / na žádného nic nedbali, / žrali, pili, hodovali, / Cnost a Pobožnost vyhnali. / Potom poslali pro Svádu, / dal jim Šatanáš tu radu, / Hněv Marsa vždycky podštíval, / Straka na stracě přěletěla řěku na mne škaredě vošklíbal. / Pilně jsem všeho doslejchal, / Grobián blil, prděl a dmejchal. / Když mne pak od sebe zbyli, / dva mezi sebou zabili, / některé při tom skurvili. / Tak Masopust okvasili. / Odtad jse pak jinam brali, / všickni spolu pospíchali / na jakési posvícení. / Žádnáť při nich kázeň není. / Stresceť Pán Bůh takovú zběř, / nepomůžť jim ani papež. / Tomu každý jistotně věř, / neb nařízení takové / jsou Šatanoví svátkové.
[…]
(1619; Dačický z Heslova, Mikuláš: Prostopravda, SNKHLU, Praha 1955, s. 63)
22
Anonym
Jiná, též pěkná / Ach, mé koťátko, / zlaté holátko, / prosím, rozpomeňte se na mně, / nebo mé srdce, / raněné prudce, / pro vašnosti uvadne, / umře v žalosti, / jestli lékařství / od vašnosti nedostane! / Račtež přijeti, / nebo dnem nocí / na vašnosti spomínám, / líbeznou krásu / každého času / sobě mile rozjímám, / řeči vaší milosti / s mnohou žalostí / k srdci svému předkládám. / Jáť doufám v Boha, / žeť žalost mnohá / ode mne preč odstoupí, / potěší panna, / šlechetná dáma, / když jen ke mně přistoupí, / své ruky bílé / podá mi mile, / žádnýť mně nezarmoutí. / Pojeď, pachole, / kůň vraný kolem / ať vesele poskočí! / Mé dámě k vůli / v zeleném poli / ať se zčerstva obrací. / Koníček skáče, / mé srdce pláče, / že mně při ní jiný sočí.
[…]
(před 1631; Sborníček Anny Vitanovské, in: Tichá, Zdeňka, ed.: Růže, kterouž smrt zavřela, Odeon, Praha 1970, s. 599)
23
Adam Václav Michna z Otradovic
Láska k lásce suplikuje / Poslyš, Ježíši, vzdychání, / z pouhého jest milování! / Žádost tobě mou předkládám, / mou prosbu na tebe skládám! / Ach, miluji, ach, miluji, / můj Ježíši, tě miluji! / Ranils před lety Františka, / Serafinského Františka, / z těch ran znamení zůstaly, / jenž se stále červenaly. / Ach, miluji, ach, miluji, / můj Ježíši, tě miluji! / Nápodobně Kateřina, / z města Senys Kateřina, / (ač tejně) byla raněná, / a tak velmi zvelebená. / Ach, miluji, ach, miluji, / můj Ježíši, tě miluji! / Miloval jsi Kláru pannu, / z hory Falko pošlou pannu, / na památku milování / chtěls tvé v ni mít malování. / Ach, miluji, ach, miluji, / můj Ježíši, tě miluji!
[…]
(před 1647; in: Tichá, Zdeňka, ed.: Růže, kterouž smrt zavřela, Odeon, Praha 1970, s. 90–91)
24
Václav Jan Rosa
Discursus Lypirona / Patientia činí přímluvu k Venuši za Lypirona / Bohyně milosti, vzáctná Venuše, / vyslyš suplikanty, žádosti naše, / kterou Paciencí / a v těžké nemoci / pacient činí! / Za něho já prosbu, Patientia, / činím k tobě, Venus, vím, že milost tvá / neodepře toho, / ale nemoc brzo / uzdraví jeho. / Dosti jest ho trápil Kupido, syn tvůj, / v srdce jeho střelil přeostrý šíp svůj, / a to pro milého, / člověka jednoho, / velmi krásného. / Provedouce nad ním ten kvalt ukrutný, / nechtěl mu pomoci učinit žádný, / by mohl dojíti / lásky krásné dámy, / známým jí býti.
[…]
(před 1651; in: Tichá, Zdeňka, ed.: Růže, kterouž smrt zavřela, Odeon, Praha 1970, s. 650–651)
25
Felix Kadlinský
Zdoroslavíček
Nevěsta Ježíšova vypravuje svou srdečnou horlivost / Hned rychle, jak se zrána / den poukazuje / a noc ze tmy setkaná / slunci ustupuje, / láska oheň v mém srdci / pilně podpaluje, / byť hořel dnem i noci, / o to usiluje. / A bychť chtěla zbouřiti / snad větry ze všech stran, / nedá se uhasiti, / chce sám být v srdci pán. / Ach ouve, tomu ohni / kdož může odolat? / Bude-li tak den po dni, / musím touže volat. / Když se pak nachýlený / den blíží k skonání / a slunce unavený / jde k odpočívání, / můj však oheň nehasne, / hoří každou chvíli, / pravíc mé srdce šťastné, / když se plamen silí. / Ten plamen, jejž já miním, / jest jméno Ježíše, / toť tráví pronikáním / mocnosti mé duše. / Ó sladkosti s bolesti! / Ó bolest s sladkosti! / Ach, zůstávej v mém srdci / na věčné věčnosti!
[…]
(před 1661; in: Tichá, Zdeňka, ed.: Růže, kterouž smrt zavřela, Odeon, Praha 1970, s. 525–526)
Kapitola z chystané publikace na téma erotika / v české literatuře od počátků po současnost.