Odbavovací systém je v osobní veřejné dopravě běžné označení pro způsob placení jízdného (dopravného), z něhož vyplývá i organizace nástupu do dopravních prostředků a výstupu z nich, vymezovaní placeného (uzavřeného) přepravního prostoru ve stanicích, způsoby prodeje a označování jízdenek, prokazování se jízdními doklady a jejich kontrola.
Obdobné odbavovací systémy mohou fungovat i v jiných místech, do nichž je vstup podmíněn zaplacením vstupného, například do muzeí, zoologických a botanických zahrad, zábavních parků nebo zařízení, na sportovní a kulturní akce (kina, di-vadla) a podobně.
Obvykle je zaplacení jízdného podmínkou pro vstup do dopravního prostředku. U některých typů dopravy (letecká, železniční, lanové dráhy, metro) je obvyklé, že placený prostor je rozšířen i na části stanic. Osobám, které nezaplatily jízdné, do tohoto prostoru není umožněn přístup nebo jim v něm hrozí při přistižení pokuta.
Wikipedie
Dne 24. 11. 2012 jsem vešel do stanice metra Muzeum v domnění, že to je muzeum. Byl jsem velice překvapen, že se u vchodu nevybíralo vstupné, ani jeho výše nebyla nikde uvedená.
Se zájmem jsem si prohlédl stanici a byl jsem ohromen její nevídanou uměleckou hodnotou. Jízda na eskalátoru mi poskytla spoustu zážitků. Metrem totiž nejezdím již řadu let a proto ve mně prohlídka stanice vyvolala mnoho hezkých vzpomínek z dětství.
Po návratu na povrch zemský jsem byl zastaven partou mužů v civilu, po jejichž boku stálo několik policistů. Jeden z mužů mě požádal, abych mu ukázal jízdenku. Řekl jsem, že si jen prohlížím muzejní expozici a nikam nejedu, ergo jízdenku nemám.
Vzápětí jsem byl mužem pobídnut k zaplacení „pokuty“ ve výši 800 Kč.
Na to jsem dokázal poznamenat jen: „Máte to tady dražší než v Louvru“. Měl jsem najednou pocit, že prohlídka muzea za ty peníze nestála, a s tím pocitem jsem se muži svěřil. Na to se mě muž zeptal, zda jsem český občan. Odpověděl jsem, že bohužel nikoliv, a zeptal jsem se, zda je prohlídka muzea pro české občany zadarmo.
Namísto odpovědi se mi dostalo ponaučení, že se nacházím v „placeném prostoru“, který není určen k prohlížení nýbrž k odbavování cestujících.
Byl jsem velice překvapen, jelikož jsem nikam necestoval, takže jsem nemohl být ani odbaven. Přesto jsem podle muže měl za odbavení sebe jakožto cestujícího zaplatit. Pravděpodobně ono odbavení spočívalo právě v tom, že mi bylo pomoženo ku zbavení se mých pracně vydělaných 800 Kč.
Na mužovu otázku, zda jsem viděl u vchodu nápis „placený prostor“, jsem odpověděl, že jsem u vchodu viděl jen OBROVITÁNSKÝ nápis MUZEUM, a že nejsem idiot a vím, kam a proč jdu (nikoliv jedu). Uvedl jsem rovněž, že jsem za svůj pěší život navštívil hodně muzeí a že v žádném z nich po mě jízdenku nechtěli.
Z dalších slov muže jsem pochopil, že se nesmím nacházet v placeném prostoru, pokud nejsem cestující. Nacházím-li se v něm, i když nikam necestuji, jsem za cestujícího automaticky (tj. jaksi proti své vůli) považován a je po mně požadováno zaplacení jízdného.
Opáčil jsem, že jsem-li v placeném prostoru, nikoliv v dopravním prostředku, pak jsem ochoten zaplatit maximálně vstupné a požádal jsem o ceník, protože bych rád věděl, kolik v muzeu stojí například koukání na jízdní řád nebo jízda na eskalátoru nebo pěší přeprava z jednoho konce haly (dle mužových slov „nástupiště“, přesto že jsem do ničeho nenastupoval) na druhý. Nebyl mi schopen odpovědět, přesto dál trval na zaplacení jízdného.
Zeptal jsem se ho, zda rozumí rozdílu mezi jízdným a vstupným a mezi placeným dopravním prostředkem a placeným prostorem, jako je zrovna muzeum. Řekl mi, že to je to samé. Pochopil jsem, co měl na mysli: muzeum (kino, divadlo nebo zoologická zahrada) skutečně umožňuje cestování do neznámých končin, a toto cestování (i když imaginární) začíná v okamžiku, kdy do muzea (kina, divadla, zoologické zahrady) jednoduše vstoupíme. Nicméně pokuta, kterou na mě vymáhal, už tak imaginární nebyla.
Na rozloučenou jsem se ho pro jistotu zeptal, zda i on má platnou jízdenku. Řekl mi, že nikam necestuje a že je jenom revizor, proto jízdenku nepotřebuje. To je zvláštní, řekl jsem, ani já nikam necestuju. Přesto po vás 800 Kč nechci. Ale nejste revizor, řekl muž. Takže mě vlastně pokutujete za to, že nejsem revizor?, podivil jsem se. Vlastně ano, řekl muž.
Hned jsem dostal chuť stát se revizorem, abych měl vstup zadarmo do všech muzeí v Praze a ještě mohl vybírat peníze od lidí za to, že se tam jen tak poflakují a nikam necestují.
Max Ščur