Michal Šanda

co to je devět Gambáčů, neřeknu kdyby to byly dvanáctky, což mi připomnělo Dundra, on studoval matematiku a snad proto na co se podíval, to viděl z jinýho úhlu nežli já, šli jsme spolu ulicí a na jejím konci jsme si pověděli, čeho si kdo z nás všimnul a od té doby vím, že sice chodíme stejnejma ulicema, každej z nás ale jdeme jinou a po takovým špacírgangu jednou přespal u nás doma a ráno se optal mámy, jestli by se moh nasnídat, a zase jsme u toho, pod snídaní si ti dva představili něco jinýho, máma mu přinesla dva krajíce chleba namazaný máslem a medem a kakao a vytřeštila oči, Dundr si zrovna nad zapalovačem ohřejval ve lžičce matroš, vyhrnul si rukáv a nastřelil se, na odpoledne jsme si domluvili sraz ve dvě v hospodě Na Vápenici, čekal jsem tam hodinu, potom jsem se šel podívat jestli třeba nesedí U Pavlánských, U Regenta, U Glaubiců, Baráčnická rychta, U Kocoura, U Krále Brabantského, U Schnellů, U Dvou srdcí, ne že bych to všechno obešel, jenom jsem si teď drobet nostalgicky zavzpomínal na starý malostranský knajpy; za čtyři roky nato, to jsem pracoval v Arbesově knihkupectví, zjevil se v krámě zčistajasna Dundr, v tom samým oblečení v jakým od nás tehdy ráno odešel, v krámě lidi v kabátech a on v triku a kraťasech, významně si poklepal ukazovákem na hodinky a povídá: jsou dvě, musíme na Vápenku! oni po něm šli estébáci kvůli samizdatu, důkazy ale při domovní prohlídce nenašli, proto ho sebrali za drogy, když šel nastřelenej Smečkama na Václavák a sledoval cvrkot na ulici tím svým originálním pohledem, u kina Blaník už na něj čekali, dostal čtyři roky za pašování omamnejch látek, což bylo absurdní, mnohem dřív než sebrali jeho a dali mu klepeta na zápěstí, mu totiž sebrali pas, snad odsud pramení moje nedůvěra k soudům jakožto instituci zosobňující spravedlnost, a najednou tam stál uprostřed krámu, a na Vápence jsme ze samý radosti dali s Dundrem každej sedmadvacet piv, prošel jsem ovšem i drsnejma časama, kdy jsem píval denně flašku vodky, to jsem ale měl mruka, ráno v metru na nástupišti zvednutej vítr od přijíždějícího vlaku jako by mi drnkal na harfu, na ní byly místo strun napjatý moje nervy, kombinace nesnesitelný bolesti duševní a tělesný, flašky jsem vyhazoval z okna, už jsem bydlel ve Stodůlkách na okraji parku a ty prázdný vypitý flašky dopadaly na větve keřů, z keřů na trávník a po svahu se skulily do rigolu u zdi a náhodou jsem byl přitom, když přišli zahradníci keře prořezávat, to byste je musela slyšet, a dokonce našli jednu flašku úplně plnou, co jsem vyhodil a vůbec o tom neměl ánung, sebevražedný šílenství to bylo, žil jsem tehdy na psí knížku s Doris, ona měla dvě děti a na zimní prázdniny nám Saša Pernica propachtoval chatu v Polubným v Jizerských horách, vystoupili jsme z autobusu v Kořenově a Doris si naložila na záda obrovskej kletr, v něm měla věci pro děti, pro sebe a pro mne a do rukou bafla tašky s jídlem a já jsem měl docela malej batoh, těžkej jako prase, bylo v něm na sedm dnů prázdnin čtrnáct láhví, pokud jsem nemusel do práce, o sobotách a o nedělích, vychrupnul jsem litr a k tomu jsem přibalil tři kartony cigaret, víc nic, jenom to; v Polubným si mě oblíbil jeden starej dědek, v obličeji byl samá vráska, jak z mědirytiny od Dürera, a jakmile nás uviděl z okna, vyšel na zápraží a spiklenecky se podíval a zahajloval, já nehajluju, tak jsem mu vždycky zasalutoval na pozdrav, a co čert nechtěl, přihodilo se tohle: kromě něj žil ve vsi ještě další Němec a ti dva spolu chodili večer do hospody na štamprli kirsche a spolu i z hospody odešli, jenomže se strhla chumelenice a toho druhého na cestě domů zavála a nazítří ten osmdesátiletej stařec vzal lopatu a začal přehazovat sníh od silnice k jeho chalupě, chalupa byla uprostřed louky a on celou louku lopatou během těch sedmi dnů přeházel, přitom mu bylo naprosto jasný, že už ho nejde zachránit, nabídnul jsem se, že mu pomůžu, odmítnul to, ani vodku na zahřátí si ode mne nevzal a proto jsem se do toho přestal montovat, na to pochopit podstatu jsem byl příliš mladej a neznalej života a v neděli, než jsme měli odjet, jsem se s ním šel aspoň rozloučit a on klečel nad zmrzlým tělem a dlaněma zahříval víčka, aby mohl zatlačit oči a do mých očích se draly slzy, už jsem si domyslel, že to hajlování bylo součástí hry, do které neprohlédnu, a proto jsem ani nezasalutoval a jenom jsme si tam na té louce vyměnili pohledy, to ale pořád ještě není odpověď na vaši otázku, co bych nikdy nikomu neřekl? Kotlaba, ten byl numero, měl hospodu v Dřísech, kousek od Brandýsa nad Labem a za ním se tam táhli lidi, protože v tý hospodě o sobotách dělal na oběd psy, pečený, guláše, klobásy, taková záležitost se rozkřikne a to byste nevěřila, kolik je mezi náma labužníků, vždyť to je pochoutka, psí maso, a po žranici následovala chlastačka, to se rozumí samo sebou a výpravčí z Čelákovic se ožral do mrtva, usnul na židli a Kotlabu napadlo, že ho naložíme na traktor a odvezeme do Lhoty na nudistickou pláž, tuším že se výpravčí jmenoval Jodas, vyvlekli jsme ho z traktoru, svlíknuli donaha a šli si dát kelímkáče ke stánku a vedro bylo k zalknutí a mozol šajnil, dali jsme druhý bírko, třetí, potom jsme Jodase obrátili na břicho a zase hurá ke stánku, v jeden moment měl Jodas tendenci se probudit, Kotlaba ho ale hned znova uspal placatkou rumu a vpodvečer jsme Jodase oblíknuli a odvezli zpátky do Dřís do hospody, ruma si s váma dám, ale žrát čokla už nebudu! řičel příští sobotu Jodas, já po něm celej zrudnul, kůži jsem měl v jednom ohni;

z připravované knihy MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová:
Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza

Přidat komentář