Michal Šanda: Bóďa

Bóďa si koupil flašku rumu a na lavičce před samoobsluhou ji do sebe obrátil, načež sedl do prvního vlaku, co stavěl v Heřmaničkách. Výpravčí tu dělala moje teta a proto se Bóďa protáhnul až na konec perónu zadem kolem stánku s novinama a teprve když se vlak rozjížděl, naskočil na stupátko vagónu. Že teta pracovala u dráhy, měl Bóďa režijku a mohl jezdit nazdařbůh, omezovaly ho jenom zadrátovaný hranice. V Chebu ho pohraničníci probudili, Bóďa do sebe nahrnul pár piv a panáků a pokračoval zase dál. Když ho popadnul toulavej kvartál, čtrnáct dní nemusel jíst a jenom pil a přespával po vlacích a teta se v Heřmaničkách na dálku dozvídala z hlášení od kolegů ajznboňáků, že byl v Bohumíně, v Břeclavi, v Margecanech u Košic.
Dneska je to nepředstavitelná doba, bez mobilů. Na druhou stranu se dalo z automatu za paďana volat třeba hodinu.
Crrr!
Telefon zazvonil. Srdce se mi rozbušilo. Vrhnul jsem se po sluchátku. S Renátou jsem to zvoral jak jsem jenom moh, došlo jí to a bere mě zpátky na milost. Houbeles.
Bóďa. Volal že je v Benešově. Nacamranej a totálně švorc. Seděl v hospodě naproti nádraží s místním pohřebákem a řezníkem a mazali mariáš. Žádný odvážný fl ekování, nic co by manuální odhazování karet povýšilo na krásu. Čas od času Bóďa zatoužil, aby mu kromě krásy ze hry ještě vzrušením bubnovala krev ve spáncích. Do Benešova se tehdy v pátek večer sjížděli pražský taxikáři s temnýma kunčoftama na gotesa a stalo se, že ráno taxikář dovezl Bóďu do Heřmaniček a ze střechy taxíku sundal Bóďovo orezlý kolo a na zadním sedadle trůnil tuplák plnej pětistovek a Bóďa potom těch několik metrů od návsi k bytovce projel na kole, skrz pomyslnou slavobránu sklenutou z houkání klaksonu a svítání a vzbudil tetu a: „Helenko, uvař nám kafe.“
Příští pátek všecko prohrál. Do mrtě. I to kolo a taxikář zahoukal v Heřmaničkách na klakson a odvezl si televizi. Dokonce tetiny zlatý zuby dal jednou Bóďa do zástavy. To hrál kaufcvika s vězeňským zubařem z Leopoldova a to měl zadnici sevřenou. Grázlové tohohle kalibru byli štont tetě ty zlatý zuby skutečně vytrhat. „Co tady budeme po stole šoupat fufníky?“ nadhodil Bóďa a přesvědčil pohřebáka s řezníkem, aby si dali mariáš korunovej. Rozdal karty a obrátil se na mne,
„Na, já musím s pískem.“
„Blázníš?“
„Když nebudeš vědět co, tak si trumfni a nestyď se nahlásit sedmu.“
Nato odvrávoral na WC.
Zíral jsem do karet a přeskládával si je do vějíře podle barev.
„No tak mladej, vymáčkni se,“ řekl pohřebák.
Odhodil jsem talon.
Žaludy trumf.
„A sedma,“ špitnul jsem.
„Na tu sedmu flek!“
Do karet si prásknul i řezník a dal flek na hru. Otočil jsem se, re! Pohřebák držel sedmu na ruce, tak mi ji oflekoval, řekl si mladej, blbej. Řezník zase předpokládal, že když on sám nemá ani trumf a parťák mi fleknul sedmu, že bude trumfama nabitej a že mu namaže desítky a esa, kterejch měl plnou ruku.
„Tutti!“
„Konečně gala hra!“ zakničel řezník.
Vynesl jsem eso a desítku a hlášku a zbytek jsem dobral na dlouhý kule. Neuhráli ani štych. Sto třicet plus tři fleky, vyšlo to na sto dvacet osm korun od každýho.
Mínus čtyři koruny za tu sedmu.
„Až nám na tohle jednou někde přijdou, dostaneme šeredně do držky,“ řekl jsem, když jsme se flamendrákem vraceli do Heřmaniček.
„Komu požaluješ?“ opáčil Bóďa.
Těžko očekávat rozumnou odpověď od chlápka, jehož životní filozofií bylo, že i prohra je hra, jenom není tak veselá.
5_šanda

Přidat komentář