Michal Singer: Utajená hvězda undergroundu

Kdo by neznal Michala Singera (1959)? Solitéra české malby, blížence Pavla Brázdy nebo Viktora Karlíka. Ale i básníka a suverénního myslitele, který „když maluje, vše souhlasí“. První monografie se dočkal ke svým padesátinám. Jmenuje se, stejně jako tehdejší doprovodná výstava, Muž s ohnivou koulí a bilancuje mistrovo zralé dílo od poloviny devadesátých let po rok 2008. Koncem loňského roku přibyl v produkci nakladatelství Eminent monografický pandán. Je tu k mání právě to, co chybí v první knize: stovka Singerových výtvarných prací datovaných roky 1972–1995. Na první pohled jakýsi ur-Singer, Singer před Singerem, Singer, kterého úplně nepoznáváme. A na druhý pohled?
Publikace, kterou uvádějí texty Marianny Placákové, Aleny Bláhové a Patrika Šimona, má bohužel poněkud laciný, nepřesný titul: Utajená hvězda undergroundu. Kdo na mistrově utajení pracoval? Opravdu chtěl být hvězdou? A celého zdejšího undergroundu najednou? To k Singerově bytostnému solitérství, na němž se ostatně shodnou všichni autoři průvodních textů, jaksi nepasuje. Jeden by nad tou hlavičkou nakonec mávl rukou, kdyby titul nekorespondoval s myšlenkovou jalovostí přítomných Singerových vykladačů. S čestnou výjimkou Aleny Bláhové, Singerovy manželky, významné překladatelky z němčiny, která jednak drží přirozeně vysoký styl a přesný slovník, jednak sleduje vlastní zkušenost. Její svědectví o umělcově osobnostním ustrojení i jeho pracovním, studentském, manželském prožívání doby, zvýrazňuje prázdnou slámu, kterou mlátí v svých textech Placáková s Šimonem. První se profiluje jako protivně přičinlivá, snaživá maturantka, druhý jako pseudokunsthistorik-exhibicionista. Zatímco Bláhové jde o Singera, zbývající dvojice je plně zaujata sama sebou: Placáková se snaží vymezit Singera vůči době, kterou nastudovala v hrubě zjednodušených tezích, vlastně obecných frázích o konfliktu jedince a společnosti; Šimon pak vytahuje z klobouku jedno za druhým jména z dějin umění a věší je na Singerovu práci jako na vánoční stromek. Zmíněnou jalovost myšlenky doprovází v obou případech jalovost výrazová: „alternativní zdroje visící ve vzduchu“, „totální tma bolševika“, „první kroky v ohledávání abstrahujícího výrazu“, „abstraktní krok k radikálnímu potlačení hranic“, „znovu tázavý rámec nad bezobsažností opakované nicotnosti“. Bezobsažnost opakované nicotnosti? Ta poslední citace poslouží dobře jako pars pro toto: je jedno, co se píše, hlavně že se píše. Tohle si Singer asi nezasloužil. A vlastně ani Alena Bláhová. Nepojednali by jeho dílo lépe jiní, jako Tomáš Míka, Viktor Karlík, Viktor Šlajchrt, Pavel Brázda anebo Patrik Linhart, například?
Samotné Singerovy obrazy z druhé půle sedmdesátých až počátku devadesátých let jsou pak jedna velká změť, chaos, neuspořádaný pohyb mezi vlivy, a nejen prvorepublikové avantgardy. Člověk listuje a píše si: postimpresionismus, naivismus podle Rousseaua, fauvismus, nová věcnost, expresionismus, magický realismus, surrealismus, kubismus podle Picassa třicátých let, art brut, komiksová zkratka, geometrická abstrakce, realismus, konstruktivismus atd. atp. Dějiny umění posledních sto padesáti let v kostce. Pokud měl na mistra zásadní vliv jmenovaný Pavel Brázda, který u něj fungoval od roku 1976 jako neplacený soukromý učitel, pak jeho lekce narážely na Singerokvy vnitřní démony, kteří před nimi soustavně, šibalsky a pobaveně uhýbali a skrývali se, kam se dá. Autorovo přání zařadit do první monografie jen zralé věci je dneska plně pochopitelné. Stejně jako smysl jeho nynější knižní prezentace. Hned z nejstaršího obrázku, kresby Utopické město z roku 1972, je totiž zřejmé všechno: touha po dobrodružství, cestě, úniku, fascinace městem, jeho architekturou, periferií, noční stránkou – i osvobodivý humor, uvolnění, zábava. Snad jen třetí podstatný aspekt Singerovy tvorby tady chybí: jeho bytostná živočišnost, smyslnost, slastné prožívání vlastní i cizí tělesnosti. Autor byl tehdy na prahu puberty. Monografii doprovázejí Singerovy fotografie zaniklých Radlic a čtyři stránky jeho dobové poezie: „Všichni / i lautr zkornatělí / jak medúzy a rybky / nocí zprůsvitněli.“ Jak řečeno úvodem: k monografii Muž s ohnivou koulí je Utajená hvězda undergroundu nakonec pěkný pandán.
Eminent, 2014

Přidat komentář