Milada Rezková & Lukáš Urbánek: Doktor Racek. Cesta kolem světa za 31 písmen

Zpracovat abecedu jako artefakt, kde si podávají ruku slovo s obrazem, výtvarné s literárním, není doma, natož v cizině nic nového pod sluncem. Známe skvělé pracovní výsledky Květy Pacovské (1979), Radka Malého a Františka Petráka (2012), známe Šmalcovu abecedu (2005), Ladovu abecedu (1911), Sekorovu abecedu (1939), Nezvalovu abecedu (1926) – a další a další kreace postavené na symbolických možnostech jedenatřiceti písmen, od a do zet. Jenže s počinem Milady Rezkové (1979) a Lukáše Urbánka (1973), který vyšel před pár týdny pod hlavičkou pražského Labyrintu, je tu najednou konkurence tak vážná, až se zrychluje tep a oči přecházejí.
Už jen kolik skvělých názvů a podpůrných hesel je k mání na obálce: Doktor RacekCesta kolem světa za 31 písmen – „První punková abeceda“ – „Problémy jsou od toho, abych je vyřešil“ atd. atp. Jestli je doktor Racek stomatologem, anebo spíš jungiánským terapeutem, který otvírá všechna okna vesmíru dokořán, je nakonec jedno: má prostě svoji raketu, ze které mu čouhají ruce, nohy a trochu vykulená tvář, a s ní poletuje nadšeně kolem glóbu. Co písmeno, to země. Trochu jako Bolek a Lolek na cestách. Jenže Racek je poněkud náročnější: každou zemi (a literu, která je s ní svázaná) chce poznat jinak, po svém, respektive po jejím. Někdy v kresbě, koláži, fotomontáži, jindy v médiu komiksu nebo ve stylu ready-made, případně ve fotodokumentované instalaci. Někdy v nonsensové básni, jindy v hádance, zábavném inzerátu, minislovníku (česko-slovenském), minilekci cizího (španělského) jazyka, nebo dokonce v epištole „hraběti Hrochovi“.
A protože Rackovým dopravním prostředkem je raketa, zřejmě domácí výroby, občas, jako třeba v případě Nového Zélandu, je všechno hlavou dolů. Jindy se základní kameny hýbou: prohýbají, ohýbají, nahýbají, zahýbají, vyhýbají. Strakatá barevnost a dramatické tvary ale slouží svému účelu: vesměs ladí s barvami vlajky, výjimečně pak s něčím národně specifickým, jako třeba s ingrediencemi lokální kuchyně. Vázané verše úvodem, odrážející se od vybraného písmene, pak generují postavy, místa, děje. Když Chile, tak „chlupatý chlap“. Když Slovensko, tak „svérázný svalovec“ Standa. A do Egypta neletí na vakace nikdo jiný než „eskymák Evžen“ s kusem ementálu za pasem. Sem tam sice výtvarno se slovem neladí, třeba v případě „vousatého Španěla Xaviera“, který má na obrázku velmi pěkný knírek, ale jinak úplně holou bradu. Jenže i tohle je nejspíš v zájmu věci – v zájmu jemné absurdní komiky, která staví na kontrastech, nesourodosti, nahodilých setkáních podle Lautréamonta.
Novinka s doktorem Rackem v hlavní roli (pokračující v třísvazkové řadě, kde to hrdina zkouší se střídavým úspěchem na horách, na prázdninách a na kajaku) je sympaticky proměnlivá, živá, ba živelná – hledá nové možnosti s každou stránkou, hledí si toho, aby se vtip neopakoval. Rezková s Urbánkem jsou bytostně sehraná dvojka, jejich autorské nápady mají různé čitatele, ale vždycky společného jmenovatele. Slovo ladí s obrazem na výbornou. Jedno podporuje druhé, dvojí kód si drží navzájem palce. Od první do poslední stránky tu máme kreativní souzvuk, harmonii, která je nakažlivá. Dítě nadšeně kouká, rodič nadšeně čte. Rodič nadšeně kouká, dítě těká z knihy na rodiče: Proč nečteš? Ta kniha by měla dostat metál v soutěži Nejkrásnější české knihy roku, v tomto případě 2016 – už jen proto, že estetické tu ochotně slouží didaktickému, potažmo zábavnému. Ta kniha by mohla být vůbec milníkem. Má jasný potenciál restartovat upadající zájem o písmeno, slovo, větu, prostě o čtení. Držíme palce.

Labyrint, Praha 2016, 172 stran

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *