Miroslav Václavek: Železné včely

vaclavekŽelezné včely Miroslava Václavka jsou knihou zvláštní – především nestrannou. Popisuje uzel navzájem propojených osudů obyvatel německé vesničky, kde sídlí muniční továrna. A to, co je spojuje, jsou dráhy střel… Vyprávění totiž začíná v roce 1922, končí v roce 1945. Vystupují v něm nejen Němci – civilisté a vojáci, ale také Sověti a Američané (v obou případech v uniformách, dále jako zajatci). Miroslavu Václavkovi se přitom daří ojedinělá věc: nehodnotí. Příběhy postav popisuje stručně, jaksi ve zkratce, ovšem s pomocí vyhraněných okamžiků. Takže láska, sex, nevěra, zranění a smrt na mnoho způsobů. Jeho hrdinové se takto chovají vedeni svým založením, které autor střídmě vykresluje. Je jasné, že je ovládají silnější síly, než jsou oni – prostě nemohou jinak.
Kniha zároveň nepůsobí jako přehlídka bezvýchodného fatalismu. K tomu bezpochyby přispívá její jazyková úroveň. Miroslav Václavek z povícero aktivit, kterým se věnuje (blogování, fotografování, poezie) zúročil v textu svou básnickou strunu. Úsečnost osudů tak kontrastuje s jejich zvládnutým popisem, jenž se týká i docela obyčejných detailů ze všedních dnů. Stejně věrohodně ovšem Václavek dokáže podat syrové výjevy válečného mrzačení. Jeho vyprávění má v těch chvílích přesnost a přesvědčivost kvalitního válečného filmu americké provenience. Násilí není v knize přebytek; některé výjevy se však vtisknou do paměti až nepříjemně.
Kontrast dějinné brutality s poetickým vyjadřováním vytváří zvláštní baladické napětí. I když jsou Železné včely remarqueovsky civilní, připomínají něčím lidové písničky, kde také krev stříká a usekané údy lítají, a přitom výsledný dojem je nějak útěšný. Což ale neznamená, že by Václavek byl idylik. Například vyjadřování vojáků zachycuje s věrohodnými vulgaritami, které se v lidové poezii určitě nevyskytují.
Ukrutnosti německého nacismu se setkávají s neméně hrůznou porcí servírovanou sovětskou totalitou. Úlevně působí závěrečná scéna s americkými vojáky, kteří chtějí s válkou skoncovat. Zbývá jim jediný způsob: porazit Němce; když ale narazí na civilisty, jsou schopni řetěz vzájemného vraždění zastavit.
Říkám si, kdo asi vezme Železné včely do ruky především. Možná zájemci o vojenskou historii? Členové klubů, kteří si ve volném čase oblékají uniformy? Nebo fanoušci historie obecně? Železné včely ale nabízejí něco víc, především díky své uměřené perspektivě. Autorův výrazný vnitřní hlas je drží pohromadě, i když se někdy rozpadají do mozaiky jednotlivých příběhů a závěry některých kapitol (jejich poslední věty) jsou možná trochu příliš doslovné. Ten autorský hlas je ale důležitější.
Knižní klub 2014

1 komentář

  • Janusova Petra napsal:

    Rada ctu knihy od Remarquea.Knihu Zelezne vcely jsem cetla dvakrat a stale ji mam v hlave.Protoze se sama snazim psat,tak bych rada napsala tak kvalitni dilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *