Právě vydaný jedenatřicátý svazek ceněné řady Fototorst připadl Janu Reichovi (nar. 1942 v Praze), autorovi, jehož před třemi lety proslavila hlavní cena v soutěži Magnesia Litera. Zatímco tehdy šlo o tematickou publikaci Bohemia (melancholického průvodce po památných objektech mizejícího nebo zmizelého Česka), nynější album (Torst, 2009, 136 stran) je retrospektivního rázu: knížka shrnuje osmaosmdesát černobílých fotografi í pořízených v letech 1958–2007. Vybrala a seřadila je Reichova manželka Jana. Úvodní studii připojil novinář Petr Třešňák. Snímky jsou rozděleny do osmi okruhů, což diváka nabádá hledat mezi nimi kontrasty, sledovat vývojový pohyb, pátrat po digresích, případně oceňovat návraty k primárnímu inspiračnímu zdroji. Vždyť se tu střídají tak nosné opozice jako město – vesnice, exteriér – interiér, Praha – Paříž, lidská situace – vylidněná scéna, dětství – věk dospělosti apod. Jenže Reichovo vidění nezraje formálně ani motivicky, autorovi nejde o nové zpracování starého námětu ani neloví fotogenii ve vodách komplementární reality. Jeho pojetí obrazu i náměty, které frekventuje, jsou od počátku po dnes až umíněně tradiční, konvenční, vnějškově krotké: frontálně zabírané stavení, ulice, schodiště, socha, řeka, most, náměstí, strom, postava, tvář. Reichovo dílo zraje vertikálně: přibývá mu duchovních letokruhů, symbolických významových vrstev, zmnožuje se kvantem archetypálních i jedinečných situací a příběhů, které do sebe zvolna a s rozmyslem pojímá. Stává se ryze metafyzickým (v duchu raného Giorgia de Chirika i pozdního Josefa Koudelky). Reichovy fotografi e navzdory stále témuž formátu a barevné škále omezené na kombinace bílé s černou rostou a bytní: zatímco v prvních momentkách z pražských ulic, v portrétních záběrech cirkusáků z poloviny 60. let, případně v deníkově pojatém pařížském roce 1969/70 dominuje svrchní vrstva sdělení a divák vnímá mírnou nostalgií podbarvenou existenciální scénu (ať osazenou rázovitými postavami nebo ryze věcnou) – v aktuálních pracích převažují úzkostně mlčenlivé a monumentální přízraky, hlubinné stíny, které se odlupují z krajiny, aby ji rozechvěly prastarým rytmem: branka ke hřbitovu, schodiště ke kostelu, torzo hradu plující v mlze. Fotografovo oko hledá výchozí stav, původnost. Reich ve svých snímcích preferuje statické výjevy, pohledy, které jsou mocné tím, že intenzivně a nezpochybnitelně trvají: mléčně bledá hladina řeky, deštěm zmáčená ulička, prázdná chodba hospody, stůl s židlí, krajina s božími mukami. Dílo Jana Reicha, zřetelně blízké obrazové poezii pozdního Josefa Sudka, nezná dramatický moment, pohyb, akci. Ale nezná ani ulevující smích. Nachází se v bodě před apokalypsou: referuje výhradně o tom, co se končí a mizí, co zapadá za aktuální obzor. Ať je to stará tvář Prahy či Paříže, krajiny na Sedlčansku, rodinný kruh zpevňovaný vírou nebo tajemství staré půdy. Reich zvěčňuje, co stále jasněji není, co propadlo prázdnotě a marnosti (v čemž jsou jeho umělecké fi liace spíše dekadentní než romantické). Jan Reich fascinuje diváka tím, jak je mimo. Ten výraz používám bez jakýchkoli negativních konotací. Je mimo dobově preferované nástroje, náměty i způsoby jejich zpracování. Je samorost, solitér. Četl jsem jeho monografi i lineárně, a čím více jsem se přes jednotlivé jeho snímky vzdaloval úvodnímu slovu, čím zřetelnější bylo, jak se fotografův rukopis s každou dekádou výrazněji subjektivizuje, jak se uzavírá před divákem do osobního snění, oparné mystiky a hluboké významovosti záběrů – tím zřejmější bylo, že text a obraz se v této knize nepotkaly. Že Petr Třešňák jako interpret Reichovy fotografi cké tvorby ve své studii žalostně selhal: že nepověděl nic. Ani za sebe, natož o autorovi. Přičemž jeho záměr jistě nebyl marný: přetavit poezii Reichových obrazů do vlastních slov, ,zbásnit‘ jeho dílo v rámci dynamického, čtivého textu obdobně osobního a výrazově specifi ckého, jako je osobně a specifi cky vidoucí oko za kamerou. Výsledek je ale jiný, opačný: monografi i otvírá kvazireportáž o jednom setkání, psaná lehkým, mírně znuděným žurnalistickým perem, v zajetí banálních myšlenkových stereotypů, kvetoucí na každém druhém řádku fl oskulemi všeho druhu. Obhajitelná snad v deníku, snad v týdeníku Respekt. Nikoli v monografi cké práci. Reich je v Třešňákově podání „mistr v cestování proti proudu času“, „poslední poctivý“ a „staromódní muž“, který svým dílem „přemohl čas“ i „nánosy věků“. Vyrůstal „jako v bavlnce“, kdysi vyhledával „témata, která voněla autentičností“ a měl blízko k „lovcům okamžiků“; dnes jej naplňuje „zachytávání mizejícího“ – a jeho dílo, toť „skutečná pastva pro objektiv“, „neopakovatelná atmosféra“, „podmanivé svědectví“. A to nejsme ani ve třetině textu… Ani o kontextu fotografova díla (ať primárním či sekundárním: od J. Sudka po Brassaie, od D. Hodrové po J. Kroutvora) se v Třešňákově úvodním slově nedočteme nic. Jeho nástěnku přecpanou frázemi a klišé lze naštěstí ignorovat. Knížka to snadno umožňuje. A génius fotografa Jana Reicha za to stojí.
