Jaroslava Vondráčková: Mrazilo – tálo, Torst, 2014
Kdo má sympatie pro českou meziválečnou avantgardu – a kdo takový není? – toho potěší kniha Jaroslavy Vondráčkové Mrzlo – tálo o spisovateli Jiřím Weilovi. Provede nás hemžením všemožných literátů, malířů, architektů a dalších originálních zjevů té doby. Vondráčková znala výrazné osobnosti typu Mileny Jesenské (také jí věnovala jinou knihu), takže svědectví jsou to z první ruky. A navíc jazykově mimořádně vynalézavě napsaná. Jaroslav Vondráčková, textilní výtvarnice a spisovatelka, jako by přistupovala k psaní jinak než literáti: úsporně, ale se smyslem pro metaforu. S využitím četných ukázek Weilových textů. Hlavní postava, plachý, osudem smýkaný Jiří Weil se v jejím líčení nikterak neztrácí. Vondráčková otevřeně píše o sladké infekci meziválečné avantgardy (totiž jejím sympatiím ke komunismu), a levicový zápal se od Weilova osudu nedá odpárat. Weil vystudoval ruštinu, deset působil na sovětské diplomatické misi v Praze a později pracoval jako novinář v levicovém tisku. Velmi významným obdobím jeho života byl čtyřletý pobyt v Sovětském svazu, kde se ze zahraničního specialisty postupně proměnil v zoufalce vyloučeného ze strany a odeslaného do střední Asie – podle knihy dokonce strávil tři měsíce v gulagu, odkud ho jen tak tak vyreklamovali. Sám přiznává, že mu mnohokrát šlo o život a že mu nakonec přece jen „bylo dovoleno“ vrátit se do Československa. A to všechno proto, že se v soukromých dopisech zmínil o zoufalých životních podmínkách ve Svazu. A v Československu zatím avantgarda dál žila po svém, zvesela a levicově, protože to bylo „in“: navrátilci ze Sovětského svazu nicméně o své zkušenosti mluvili a na jejich svědectví se bral zřetel. Jiří Weil ovšem vychází z popisu Vondráčkové jako člověk sovětskou zkušeností hluboce otřesený, který mlčel. Za války pro něj nastalo nové martýrium, kdy byl náhle donucen připustit si svůj židovský osud (Weil dosud své židovství nijak neprožíval). Pokusil se emigrovat do Anglie – nepovedlo se, také vzhledem k jeho nepraktičnosti – a záchranou se mu stal na oko uzavřený sňatek. (Fotografie navýsost ironicky se šklebícího Weila s hvězdou na prsou a s něžnou blondýnkou po boku patří k působivým dokumentům doby; jako kdyby vypadla z proma k filmu Protektor).
„Jirka mlčí, cigaretový popel mu padá zvolna na klopu. Ani se ho nesnaží setřást. Potom zakývá hlavou, jako by chtěl zahnat nechuť ze stálých prověrek své duše a zahnat tak ten smutek, co je kolkolem, a začne se hrabat v aktovce.“ Samozřejmě, kromě životního osudu Vondráčková také zachycuje zvláštní příběhy Weilových knih. Zdá se, že tento křehký introvert, tento kluk z vesnice žijící ve městě, tento usedlý redaktor toužící po cestování měl zvláštní nadání působit skandály. Vyvolala je jeho kniha Moskva – hranice, otevřeně popisující zkušenost ze Sovětského svazu, a rukopisné pokračování Dřevěná lžíce (ta dokonce ani nemusela vyjít – její rukopis byl prý nalezen ve znárodněném nakladatelství). Nakonec i Weilovo vrcholné dílo Život s hvězdou – podle autora těchto řádek možná nejlepší česká kniha o druhé světové válce – řadu lidí zklamalo, ba rozhořčilo. Jednak se někteří domnívali, že román líčí život s filmovou hvězdou (a nikoli příběh ukrývajícího se Žida), jednak pobouřilo navýsost civilní, existenciálně laděné zabarvení příběhu. Po únoru 1948 byl Weil vyloučen ze Svazu československých spisovatelů a jeho knihy byly vyřazovány z knihoven. Nelehce, za pomoci kompromisů, znovu navázal na spisovatelskou existenci – ale provždy jako kdosi „jiný“, přečnívající, nehodící se.
Vondráčkové neschematická, dojemná a zábavná próza prvně vyšla v samizdatové edici Kvart v roce 1979 a od té doby nijak nezestárla (teď ji navíc uzavírá studie Markéty Kittlové).
