Na konci 90. let skončil jeden krásný čas

reiner_2Martin Reiner (1964, dříve Pluháček) je součástí tuzemské literatury už od 80. let. Proslul zejména jako pořadatel rozmanitých literárních akcí, včetně básnických setkání na hradě Bítov, a majitel úspěšného nakladatelství Petrov, kde ustájil dobovou špičku české literatury. V novém miléniu organizátorskou i nakladatelskou činnost omezil a věnuje se víc vlastnímu psaní – loni vydal svůj „životní román“ o Ivanu Blatném Básník, za který získal několik prestižních cen a o němž už mluvil v mnohých rozhovorech. Naše povídání tedy směřovalo k jiným věcem.

reinerNa brněnskou literární scénu jsi vstoupil v 80. letech. V životopise na svém webu píšeš o narůstající potřebě angažovat se, nových kontaktech v šedé zóně a disentu…
Tu dobu dnes máme zprostředkovanou klasicky černobíle, kdy na jedné straně stojí konformisté a na té druhé disidenti; ti se po revoluci dostali do vysokých pozic a líčili příběh normalizace z jeho temné stránky. Mezi oběma stranami ale byli lidi jako já, kteří během normalizace teprve dospívali a v roce 1968 neměli čas vyhranit se na žádnou stranu. Do Brna jsem nepřijel s tím, že budu disidentem, ale že budu dělat kulturu – psal jsem básničky a chtěl poznat tvůrčí lidi. V té době jsem se přes svého bývalého spolužáka Romana Švandu trochu sblížil s okruhem Ochotnického kroužku, který založil J. A. Pitínský, když se do Brna vrátil po krátkém „vyhnanství“ v Jeseníkách. Moji nově oblíbení básníci byli sice zakázaní, ale bez problémů se k nim dalo dostat – na Pamáťák jsem chodil za Jiřím Kuběnou, na Loretu za Ivanem Wernischem… Čím dál víc jsem do toho prostředí vplouval, až jsem nakonec už před listopadem začal spolupracovat se dvěma samizdaty.

Svoje první básně jsi prý poslal Karlu Sýsovi do Tvorby, takže proti oficiální literatuře jsi nebyl nijak radikálně vyhraněný.
Ono to šlo strašně rychle – jeden den nevíš, že nějaká alternativní kultura vůbec existuje, a za rok naopak víš, že oficiálně bys publikovat nechtěl. Na konci gymnázia jsem začal psát básničky, o dva roky později jsem měl za sebou kriminál a byl jsem zpátky v Brně. V té době jsem poslal pět básniček do Tvorby. Karel Sýs mi odepsal něco ve smyslu: Hezké, dvě si necháváme k otištění. To víš, že jsem byl tenkrát nadšený. Nakonec nikdy nevyšly a dnes jsem rád, že se nemusím kvůli dvěma básničkám obhajovat, že jsem nebyl žádný normalizační autor.

Proč jsi s vydáním knižní prvotiny čekal až do roku 1991?
V Brněnském večerníku pracoval Zbyněk Vybíral, pozdější dramaturg legendárního loutkového divadla DRAK, a ten četl nějaké moje básně. Řekl mi, že až budu mít dost materiálu na sbírku, mám mu ho přinést a on to dá Zdeně Zábranské do nakladatelství Blok. Někdy v roce 1987 jsem mu takový rukopis skutečně dal a on mi pak napsal: „Martine, vzhledem k tomu, že nejsi žádná slečinka, můžu ti říct, že tohle bych nevydával.“ Takže se to do Bloku ani nedostalo; což je v pořádku, protože člověk se na začátku hlavně učí. Potom v době přátelství s Jiřím Kuběnou jsem vydal dvě sbírečky ineditně: jedna se jmenovala Velké pitvání malého anděla – vidíš, že pro velká slova jsem nešel daleko, což je při vlivu Jirky Kuběny pochopitelné –, ta druhá je nadepsaná slovní hříčkou Beat of my heart, odkazující i na hrad Bítov, kam jsme s Jirkou jezdili, ještě než se tam stal kastelánem. Pak se režim zlomil a po Listopadu nastal blázinec, byla spousta práce, takže teprve koncem roku devadesát jsem si řekl, že je čas dát dohromady první regulérní sbírku.

V 90. letech jsi pořádal setkání básníků na Bítově, opředená dnes pověstí o smíření tří proudů předlistopadové české literatury – oficiálního, samizdatového a exilového. Jak to probíhalo doopravdy?
Neproběhlo smíření, ale naopak velké vyříkávání a účtování, což ovšem tomu smíření musí vždycky předcházet. Někdy v té době ovšem vyšel v Salonu někdejšího Rudého práva rozhovor Zdenka Pavelky s Martinem Jirousem; takže jsme nebyli jediní, kdo cítil, že stará doba skončila a musí vzniknout něco nového. Původní idea Bítovů pocházela od Jiřího Kuběny a byla jurodivě katolická – mělo dojít k velkému všeobecnému objetí. Místo objímání ovšem Luděk Marks s Martinem Jirousem vystrkovali holé zadky ke stolu, kde seděli Karel Sýs, Jaroslav Čejka nebo Bedřich Stehno. Nedivím se, že Sýs na další ročníky už nepřijel. Kromě toho to však pro mladé autory byla příležitost potkat se s „radou starších“ z generace šedesátníků, protože každý skutečný básník má mít svého guru. Vznikly tam vazby, které přetrvávají dodnes, nebo je přervala až smrt… Z účastníků prvního ročníku Bítova je dnes po smrti už asi třicet lidí, včetně Josefa Hiršala, Ivana Diviše či Ludvíka Kundery. Jednou jsi prohlásil, že 90. léta byla „mýtotvorná“, a proto taky knihy Michala Viewegha, Jáchyma Topola nebo Miloše Urbana budily větší rozruch než knihy dnešních mladých literátů.

Proč to tak bylo?
Totéž nastalo po letech 1918, 1945 a 1968, opakuje se to vždycky znovu. Je pravda, že generace, která po konci druhé světové války vstoupila na scénu pod vedením Jindřicha Chalupeckého – tedy Josef Kainar, Jiřina Hauková nebo Ivan Blatný – toho do roku 1948 příliš nestihla… Každopádně to, že po roce 1989 byly knihy nastupující generace spisovatelů většími událostmi, než jsou dnes, je v jakési dějinné logice. A na konci 90. let opravdu skončil jeden krásný čas, ale to by bylo na velkou sociologickou studii. Ostatně na moji prvotinu v roce 1991 vyšlo asi osm recenzí, na následující sbírky klidně i třináct, a věnovaly se jim deníky včetně Mladé fronty nebo Lidových novin. Kdo by dneska psal do Mladé fronty o poezii…

Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny v jednom nedávném rozhovoru řekl, že v 90. letech „přetrvávalo porozumění poezii“, zatímco „dnes už ji nikdo není schopen číst, protože se stala méně srozumitelnou než pravidla sudoku.“ Cítíš něco podobného?
Jsem přesvědčený, že na „srozumitelnosti“ poezie se nic nemění, jsou zkrátka srozumitelnější, a zakuklenější autoři. Ale obecně byla v 90. letech společnost velmi otevřená, prostoupily se v ní různé společenské vrstvy, a lidi, které za normální situace zajímá hlavně ten plnej žlab, se ve chvíli tehdejšího kolektivního šílenství zajímali o všechno nové, dokonce i o literaturu. Ona to koneckonců byla tak trochu nutnost zorientovat se v nové době, což se týkalo i kultury.

Petr Minařík taky řekl, že ho někdy přepadají pocity marnosti, jestli množství literárních projektů, které organizuje, má vůbec nějaký společenský smysl. Ty jsi organizoval Školu poezie, Loď literátů, Bítovy, Poezii bez hranic, Slam poetry, vydával jsi časopis Neon, vlastnil velké nakladatelství Petrov… Nepřivedly tě k ukončení těch aktivit podobné pocity?
Na začátku 90. let se všechno valilo, člověk díky té změně mohl najednou dělat spoustu věcí, včetně nakladatelství. Hlavní je – a myslím, že Petr to bude mít stejně –, že já celou dobu dělám věci, které mě baví. A že to v 90. letech přineslo ještě profit a proslulost, bylo možné právě díky té zázračné dekádě. To, že můžeš, bylo tak silné, že mě to dlouho hnalo kupředu. Já ostatně na nějaké velké pocity marnosti nejsem stavěnej – když mě přepadne marnost, tak je to hrozně rychlé. To se stalo v roce 2005, když se stal ten průser s dotacemi kolem festivalu, kdy mě stát absurdně začal tahat za nohu a musel jsem vrátit spoustu peněz, aniž bych něco provedl. Vzhledem k tomu, že už nějakou dobu jsem měl cukání věnovat se víc vlastnímu psaní, nejen poezie, ale i prózy, tak jsem si v jednu chvíli řekl, stačilo. Když se před Listopadem dělaly akce proti režimu, tak to nějaký smysl dávalo, ale dělat akce proti státu, který se nejprve tváří jako partner, a pak se chová jako debil, nemělo moc smysl.

V roce 2007 ti vyšla sbírka ve Spojených státech. Máš ambici oslovit mezinárodní publikum?
Tu sbírku vydal v Oaklandu v Kalifornii jistý Bert Benson, evidentně nadšenec, s nímž jsem se potkal na festivalu v San Francisku. Těch literárních kontaktů v Americe proběhlo víc a pozitivní moment pro mě je, že všechny vzešly ze setkání konkrétního člověka s mým textem. V tuzemském rybníčku nikdy nebudu mít štěstí něco podobného zažít, protože za každým mým textem bude stát postava všem dobře známého Reinera- Pluháčka. Tam ale nebyly žádné kaly a falše, jen ten text – a to bylo vlastně moc příjemný.

Co si jako autor i nakladatel myslíš o státní podpoře překladů české literatury? Stačí?
Stát se svým neohrabaným způsobem snaží něco dělat, vypisují se užitečné granty na překlady, ministerstvo taky vydává různé nepříliš užitečné brožury v angličtině a němčině… Ale nemyslím si, že by stát měl v tomto směru něco zásadního podnikat, protože my opravdu nejsme pro svět nějak důležitá kulturní oblast. Třeba Francouzi dělají pro propagaci vlastní kultury v cizině hrozně moc, ale u tak velkého jazyka mi to přijde logičtější.

Jsou ale i menší jazykové oblasti, třeba ve Skandinávii, které svoji kulturu výrazně podporují.
Teď se ocitnu na hranici bonmotu, ale od překladatelů vím, že Skandinávci jsou na rozdíl od nás normální a téměř nikdo tam nepíše. Takže když už někdo vytvoří dobrou knihu, tak dostane státní stipendium, stát vykupuje jeho knížky do knihoven… Ale u nás je spisovatel každý druhý, je tu velké množství psavců, písmáků a škrabalů, a kdyby se někdo pokusil takový systém zavést u nás, tak by na to rychle dojel.

Jaký vlastně mají čeští spisovatelé potenciál uspět v zahraničí?
Myslím, že svojí úrovní by některé knihy obstály. Problém je v tom, že dokud žiješ tady, tak ti může vyjít v zahraničí dvacet titulů, a stejně se tam velkým autorem nestaneš. Nestačí samotná knížka, je potřeba tam být a vytvářet autorské milieu – a to ani nemluvím o klasickém PR, které ti nakladatel předepíše do smlouvy. K proslulosti českého autora ve světě občas přispívají dějinné zvraty; Hrabal je výborný spisovatel, ale nebýt komunistů, roku 1968 a toho, že ve správnou chvíli „vykoukl“ z hlušiny oficiální literatury ven, tak by se mezinárodně uznávaným autorem taky nestal. Dnes žijeme v běžné době, v mírně zamřelém českém kapitalismu, a to není vhodná situace k tomu, aby některý z našich autorů strmě prorazil v cizině.

Peníze na svoji čerstvou sbírku Nové decimy jsi vybral pomocí startupového serveru HitHit. Model „milionář na HitHitu“ vyvolal řadu rozčilených reakcí a sbírce udělal slušné PR…
Nejsem typ, který by všechno do mrtě domýšlel, spíš pak celkem pohotově reaguju na vývoj situace. Tohle nebyl můj nápad, přišli za mnou lidé z HitHitu. Já namítal, že etika startupových serverů je pomáhat těm, kteří by svůj projekt jinak nemohli uskutečnit, což není můj případ. Oni říkali, že je to i sdružování lidí kolem projektu, vytváření komunity… Protože jsem měl Nové decimy čerstvě dopsané, tak jsem si řekl, dobře, sbírka poezie je nekomerční projekt a kromě J. H. Krchovského tady není žádný básník, který by sbírkou poezie vydělal peníze.
Dost lidí jsem tou kampaní zprudil, psali věty jako hanba se odnaučila fackovat a okruhy kolem časopisů Host nebo Tvar mě dost jednoznačně odsoudily. Musím se tomu smát, protože v 90. letech tady vydávalo poezii na tři sta nakladatelů, kdežto dnes jich je asi tak deset – a každý z nich žádá od státu dotace, navíc je u nás běžné, že si autor na vydání své knihy výrazně doplácí.
Takže – žádat peníze po státu je košer, ale stoupnout si před lidi přímo a říct, děcka, vydávám sbírku, a jestli vás to zajímá, tak mi něco přidejte, už košer není?

V Nových decimách jsi některé básně doprovodil autorskými komentáři. Chceš i tímhle způsobem navodit přímější komunikaci se čtenáři?
Částečně ano. Ať jsem dělal cokoli – včetně Školy poezie, Bítovů nebo olomouckého festivalu –, vždycky jsem chtěl určitým způsobem komunikovat s lidmi. A snažím se komunikovat bezprostředně i skrze vlastní psaní – což jde snáz s prózou a o něco hůř s poezií. Na druhou stranu nemůžu tvořit jinak, než jsem ustrojený, nemůžu psát srozumitelné říkanky, aby tomu lidi líp rozuměli. Básničky píšu pro sebe a budu je vždycky psát tak, jak to ze mě leze. Co se týče komentářů v Nových decimách, je tu takový iniciační moment – před zhruba deseti lety jsem se zúčastnil malého literárního festivalu v Liberci, byl jsem zrovna nemocný, bez nálady, a naproti mně tenkrát sedělo asi šedesát lidí – cítil jsem, že jim nedokážu jen tak natvrdo přednášet nějaké básničky, takže jsem místo čtení začal mluvit o tom, jak píšu, potom jsem si troufl přečíst první báseň, něco jsem u ní okomentoval… a celé to mělo velmi dobrý ohlas. Od té doby tenhle model při svých čteních uplatňuju vždycky a teď jsem si řekl, že ho zkusím převést i do knižní podoby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *