Nejradši jsem tam, kde zrovna nejsem

Ve své nové knížce Život je nádherný píše Tereza Boučková o Alzheimerově chorobě své matky. V Roce kohouta pak o trablích s osvojenými romskými kluky. Protože na tohle se jí ptá v rozhovorech každý, ptáme se na jiné věci – na všechno kolem. Odpovídá stručně a jasně. Jako v dalším ze svých veleúspěšných titulů, sbírce Šíleně smutné povídky.

Spisovatelka Tereza Boučková se narodila v roce 1957 v Praze. Jejím otcem je spisovatel a dramatik Pavel Kohout, jejím bratrem malíř Ondřej Kohout. Po maturitě a podpisu Charty 77 pracovala v manuálních profesích. Píše fejetony, věnuje se překladu a filmové scenáristice. Vydala devět knih, mj. Indiánský běh (1988), Rok kohouta (2008), Šíleně smutné povídky (2013) a Život je nádherný (2016).

Po vydání nové knížky se o tebe média přímo perou. Bereš rozhovory jako nutnost, aby se román dobře prodával, anebo ti dávají něco víc – možnost ujasnit si zpětně některé věci v knize, v životě?
Rozhovory mě baví, poznávám přitom nové lidi, kteří jsou zajímaví a mají svoji práci rádi. Bývají to hezká setkání, a navíc mě většinou vytáhnou do Prahy. Nejdřív všechno vydrhnu u maminky, pak s ní zpívám „Andulko, mé dítě“ a pak dělám chvíli intelektuálku. Pěkně se to doplňuje.

Jak se tvoje knížky prodávají, jsi bestselleristka?
Ještě jsem nedostala vyúčtování, takže u poslední knížky zatím nevím. Vím jen, že se dělal už třetí dotisk.

Třetí dotisk za dva měsíce? To je velmi dobré skóre. Jak se prodávaly Šíleně smutné povídky a Rok kohouta?
Hezky. Obě knížky se stále malinko prodávají. Odeon vše pečlivě hlídá a dotiskuje. Povídek se dosud prodalo sedmnáct a půl tisíce, Roku kohouta skoro padesát sedm tisíc. Mám z toho velkou radost.

Do jaké míry jsou ty knihy tvůj život? Ptám se proto, že mi občas přijdou legrační ty literární teorie, co se snaží zabít autora a operují s textem jako s něčím, kde po pisateli přece nemůže být ani stopa. Třeba Milan Kundera. Co si myslíš o té jeho kauze z padesátých let?
Indiánský běh, Rok kohouta i Život je nádherný jsou knížky zcela autobiografické. Neznamená to ale, že všechno, co v těch knížkách píšu, se stalo právě tak a právě tehdy. Jak ale s fakty zacházím, to vím jenom já. Současně si myslím, že je úplně jedno, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Důležité je, jestli je to napsané tak, že je čtenář pohlcen a příběhu věří. Literární teorie jsou jedna věc a dobrá knížka druhá.

A ten Kundera?
Milan Kundera a jeho kauza z padesátých let? Zaznamenala jsem, že se něco nactiutrhačného objevilo a otisklo, snad v Respektu, ale celý způsob toho „odhalení“ mi byl nesmírně nepříjemný a přišel mi nefér.

Co na tom bylo nefér?
Já nemám ráda tenhle druh senzací bez jasného dobového kontextu, bez dalších faktů a důkazů. A abych pravdu řekla, už dlouho nemám ráda Respekt. Taky touží mít senzaci za každou cenu, a když se mu to hodí, dehonestuje lidi, aniž by jim dal možnost bránit se – tak jako se to svého času stalo mně.

Znáte se s Milanem Kunderou? Čteš jeho věci?
Pana Kunderu osobně neznám. Ale když jsem kdysi za totality dělala v Pantonu ve sklepním skladišti baličku gramofonových desek a pak jezdila s balíky na poštu, často jsem posílala elpíčka paní Kunderové do Paříže. Byl to zvláštní pocit. Tehdy jsem vůbec netušila, že se jednou stanu spisovatelkou a v lecčems se budu k Milanu Kunderovi vztahovat. Když jsem vydala Šíleně smutné povídky, poslala jsem mu je a toužila, aby mi napsal svůj názor. Nenapsal. K tomu, jak jeho věci čtu, se vyjadřuju ve své poslední knížce.

Šíleně smutné povídky, Život je nádherný – máš ráda ironii?
Proč ironii? Šíleně smutné povídky jsou přece smutné, i když jsou místy veselé. Ten humor v nich je docela hořký. A život mi připadá stále nádhernější, protože se blížím k věku, kdy se může stát cokoli. Uvědomuju si velmi intenzivně, že jsme tu jen jednou a že je to vlastně neuvěřitelný dar. Teď jsem byla na srazu chartistů po čtyřiceti letech a napadlo mě, kolik skvělých lidí už chybí a jak bylo úžasné je poznat a něco s nimi sdílet. Ten večer jsem chodila mezi svými kamarády a známými a povídala si i s těmi, které jsem do té doby osobně neznala. Byla to radost a veliká sranda. Třeba rozhovor s Milošem Rejchrtem a Milanem Uhdem o Karlu Marxovi a jeho teoriích, to bylo nádherné dada. Jak jde čas, jsem stále hrdější na to, že jsem k Chartě patřila.

Co žije z Charty 77 dneska?
Stateční lidé. Ubývá jich.

Skoro stejně jako tvoje nová knížka se jmenuje film Roberta Benigniho. Líbil se ti?
Neviděla jsem ho.

Koukáš na filmy ráda? Máš nějaký top ten, nebo aspoň top five?
Je spousta skvělých filmů, i když spíš těch starších. A nejen české z té slavné nové vlny. Miluju třeba filmy Billyho Wildera, který natočil báječnou komedii Někdo to rád horké, ale i nádherný a dojemný film Byt, nebo silná a vynikající dramata Sunset Boulevard a Stalag 17. Škoda že není, kde by se daly vidět. Když jdu do kina dneska, jsem většinou zklamaná. Nebo spíš naštvaná. Otrávená. Skutečně mě uchvátila jen Almodóvarova Julieta. To je majstrštyk.

Co tě na filmu bere víc: příběh, herci, režisér, kulisy?
Všechno jmenované, tedy bez těch kulis. Když je příběh dobře napsaný a filmařsky dobře udělaný, je to radost. A ta funguje bez ohledu na stáří filmu. Kdysi dávno běžel v televizi cyklus Kurosawových filmů. Když jsem viděla ukázky, říkala jsem si, že to bude asi úplně mimo můj vkus a chápání, ale nebylo – taky jsem byla uchvácena.

A co ti sedne víc: povídka, fejeton, románová forma?
Všechno jmenované. Jde o to, čím se zrovna zabývám, co čtu a co mě baví.

Proč jsi vybrala na obálky svých posledních tří knížek obrazy svého bráchy? Čte tvoje věci? Jste si blízko?
Ty obrazy jsem si vybrala a s bráchou se na jejich užití dohodla, tedy spolu s Odeonem, aniž by bratr mé věci znal. Je to čistě moje volba a zatím mi vždycky vybrané obrazy s napsaným konvenovaly. Kohout se v nich nezapře.

Co táta? Vídáte se dneska?
Jo, vídáme se. Protože stát se může kdykoli cokoli, a už bychom to nikdy nemuseli napravit. Tížilo by mě to. A je to fajn.

Takže jsi tátu přijala, srovnala se s ním?
Čas od času musím některé vzpomínky z hlavy vytěsnit. Teď jsme s tátou dělali velký dvojrozhovor do Reportéra. Nakonec mě to dost rozhodilo, v noci jsem nemohla spát a litovala jsem, že jsem k tomu svolila, protože mi hodně z těch zlých věcí znovu naskočilo. Ale pak mi můj muž řekl: „Buď ráda, že spolu mluvíte, a vykašli se na to, co bylo.“ Pomohlo mi to.

Čteš tátovy knihy? Třeba Smyčku, kde se vypořádává po svém se svým mládím?
Zatím mi to nejde. S chutí jsem si přečetla jenom aktovku Sex. A dobře jsem se bavila, protože jsem všechny protagonisty znala a táta je, včetně sebe, opravdu geniálně vystihl.

Táta i bratr žijí ve Vídni, ty na skorosamotě ve Svatém Janu pod Skalou. Jaké jsou výhody, jaké nevýhody?
Táta už žije v Praze a částečně na Sázavě. Jen brácha se ženou zůstávají ve Vídni. Mají tam oženěného syna a taky tam mají zaděláno na důchod. A moje bydlení ve Svatém Janu pod Skalou, které je ale ve skutečnosti nad skálou či lépe řečeno naproti svatojánské skále, se taky začne tříštit. Tenhle rok se snad napůl vrátím do Prahy. Budu bydlet v domě, v bytě naproti mámě, a doufám, že se o ni tím pádem postarám až do konce.

Vybavíš si, v jakém rozpoložení jsi psala Indiánský běh?
Byl to takový zvláštní pocit hledání způsobu, jak se vypořádat s tím, co jsem žila, a nebýt nudná a trapná plačka. První stránku, k níž jsem se prokousávala hrozně dlouho, jsem nechala v kuchyni na stole svému muži, aby si ráno, než odejde do práce, přečetl, k čemu jsem se v noci konečně dopracovala. Když jsem k tomu papíru později celá rozechvělá přišla, zjistila jsem, že mi tam muž různě škrtal a hrozně moc dopisoval, a zírala jsem, jak mi to totálně změnil. Takže jsme se pak dohodli, že příště bude jenom číst, a pak mi řekne svůj názor, ale psát mi do toho nebude. Když jsem našla způsob, jak svůj příběh psát, byl to úžasný tah. Akorát jsem nevěděla, jestli to celé není omyl.

Měnila bys na té knize dneska něco?
Neměnila. Dělala jsem za ta léta, co se Indiánský běh stále vydává, několik korektur a nezměnila jsem tam ani ň.

V novince jsi dost naštvaná na fungování českého státu. A nejen pokud jde o zdravotnictví. Funguje tenhle stát vůbec? V čem je to dneska lepší než v sedmdesátých osmdesátých letech?
Jasně že tenhle stát funguje. A úřednictvo a byrokracie jsou stále stejné, povýšené, necitlivé. Člověk se tím nesmí nechat semlít. Jinak je to ale dneska lepší ve všem. Je tu svoboda. Máme možnost se nesmyslným rozhodnutím bránit a můžeme vyhrát. To tu předtím nikdy nebylo. To ale neznamená, že nebudu kritizovat, co se mi nelíbí.

Zvládli to podle tebe Češi po devětaosmdesátém? Zvládají to dneska?
Jak v čem. Ale na to, v jakém morálním marasmu jsme tu po desetiletí žili, je to dneska přímo skvělé.

Přeložila jsi ze slovenštiny Rudolfa Slobodu. Jak jsi na něj přišla? Není to trochu depresivní čtení?
Rudolfa Slobodu mi kdysi velmi vychvaloval slovenský spisovatel Peter Pišťanek a později taky Dušan Dušek. Nevím, který z nich mi poslal poštou jeho román Rozum. Ležel mi v knihovně dlouho, než jsem dostala odvahu přečíst ho, neboť jsem měla tutéž informaci – že je to depresivní čtení. A já zrovna prožívala svůj Rok kohouta. Ale jen co jsem tu knížku otevřela, věděla jsem, že je to můj člověk a můj spisovatel. U něho se nádherně prolíná, co v literatuře miluju: zoufalství s humorem.

No jo, ale Sloboda i Pišťanek skončili sebevraždou…
Bohužel.

Co tě dovedlo k filmové scenáristice: tvoje iniciativa, nebo nabídka zvenčí? Je pro tebe film pořád atraktivní?
Jen a pouze moje iniciativa. Proto bylo tak těžké ty scénáře realizovat. Nekamarádila jsem s vlivnými lidmi od filmu a nechtěla jsem své scénáře podle jejich zadání zbanalizovat. Ráda bych ještě nějaký scénář napsala, ale už jedině s předem deklarovaným zájmem. A s dobrým dramaturgem po boku a se zájmem režiséra, kterého si vážím.

Píšeš, překládáš, děláš film, divadlo, muziku – co výtvarno? Kreslíš si někdy, maluješ občas?
Hrabu listí, sekám zahradu, štípu třísky…

Co vidíš, když zavřeš oči?
Že říkám blbosti.

Pamatuješ si sny? Mají pro tebe význam, pracuješ s nimi?
Na to snad odpovídám ve svých posledních románech…

V novince referuješ i o tom, co čteš. Co právě čteš?
Mám rozečteného Philipa Rotha Sbohem, město C a pět povídek. Líbí se mi to.

A co právě píšeš?
Prvního ledna jsem odevzdala svůj první dlouhý fejeton do časopisu Reportér, kde jsem převzala po tátovi fejetonové žezlo. Proto se můj cyklus jmenuje „Po přeslici“. Jinak nepíšu nic. Přemýšlím a čtu si.

Kde jsi nejradši? Na cestách po světě, kde vycházejí tvoje knížky v překladu, anebo v klidu a tichu domova, kde se dá drandit nazdařbůh na kole nebo jet světový šampionát dračích lodí?
Nejradši jsem tam, kde zrovna nejsem.

Staráš se o překlady svých knížek? Jde to vůbec, uhlídat, aby to nevyšlo třeba úplně naruby?
Tak trochu to můžu uhlídat jenom v němčině. Jinak je autor zcela vydaný napospas překladatelům. Ale tak to zkrátka je a nedá se s tím nic dělat.

Sleduješ recenze, co na překlady tvých titulů vycházejí? V Německu, v Maďarsku, ve Španělsku…
Skoro žádné nevycházejí, takže je můžu báječně sledovat i v maďarštině.

Máš někdy pocit, že všechno je, jak má být, že věci jdou, jak mají, že život je nádherný?
Ještě loni v prosinci jsem byla docela rozhozená a někdy jsem si titul své knížky musela několikrát denně opakovat. Ale teď ten pocit mám.

Letos ti bude šedesát. Je to výzva?
Jo. Velká. Už jsem si dala dva dárky.

Foto: Jiří Bouček

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *