V brněnském Hostu vydali čtvrtý díl série „nejlepší české básně“ roku. Jako arbitr byl tentokrát zvolen Antonín Brousek (1941), jako editorka Simona Martínková-Racková (1976). Projekt ale doznal v průběhu zásadní změny: arbitr se ze zdravotních důvodů omluvil a z práce odstoupil, takže celá věc zůstala jaksi na Martínkové-Rackové. Tu medailon závěrem knihy, která vyšla nakonec s upraveným titulem Sto nejlepších českých básní 2012, charakterizuje odvážně jako „redaktorku, editorku a korektorku“, která „básně píše od dětství“ a „více než dvacet let se věnuje tanci, nyní především flamenku“. V „redakční poznámce“ se o dotyčné mluví dokonce jako o „respektovaném odborníku na současnou poezii“. Skutečně?
Martínková-Racková vydala před šesti lety neduživou, vnějškově tuctovou a vnitřně dutou sbírku básní Přítelkyně, podílela se (ve srovnání s kolegy J. Šofarem a J. Šulcem ovšem spíš pasivně než aktivně) na dvojdílné Antologii české poezie 1966–2006 (2007, 2009) a řemeslu redaktorskému a korektorskému se vyučila v populárních časopisech typu Apetit nebo Marie Claire. To se zdá vskutku jako ideální východisko k odpovědné práci – pro výběr „best of“ českých básní, publikovaných za loňský rok knižně, časopisecky nebo na internetu. Zejména ve srovnání s všestrannou autoritou Antonína Brouska – básnickou, kritickou, editorskou.
Je asi opravdu jedno, kdo v ročence je a kdo v ní není, tedy podle jakých kritérií Martínková-Racková básně vybírala, odkud je brala (a odkud nikoli) a jak s materiálem následně pracovala – jak jej třídila do šesti (tematických) oddílů, jak básně řadila motivicky (pokud vůbec) atp. Jednak jde vždycky o výběr subjektivní (a tedy kritizovatelný opět jen subjektivně), jednak v tom nemá jasno tentokrát zřejmě ani editorka sama. V rozhovoru pro Český rozhlas 3 – Vltava si vystačila s jalovými příměry typu „opravdu dobrá“ báseň a výběr „s čistým svědomím“. V závěrečném textu ke knize pak uvádí, že její „kritéria jsou zřejmě o něco volnější“, protože na současné české poezii ji „vždycky fascinovala právě mnohost jejích podob a mnohdy radikální odlišnost poetik“ – aby v tom samém odstavci rázně dodala: „Bohužel, u více než poloviny z té téměř stovky básnických sbírek bylo ihned jasné, že pro tuto antologii nepřipadají v úvahu.“ A co v úvahu připadlo? 100 básní od 69 autorů; od 27 po dvou textech, od dvou vyvolených (Petr Hruška plus Kateřina Rudčenková) dokonce po třech kouscích. Na vrchol editorčina závěrečného „top ten“ se pak vyšplhal jako autor „nejlepší české básně 2012“ Jakub Řehák. Ten ve své „rozsáhlé skladbě“ mj. píše: „Rázem jsem se ale sobě musel smát, / i celé angažované poezii. Nasrat na Buddeuse, / Těsnohlídka i oplešlého Štengla.“
O vztahu editorky ke zpracovávané látce tak dává nejlepší pojem asi její doslov. Martínková-Racková text nazvala Báseň jako dobrodružství. Nad básnickou sklizní roku 2012. Žánrově jde o hybrid, mix „uvolněného“ bloggerského zápisku (nebo spíš nadšeného dívčího deníčku), nepříliš podařené přehledové studie a několika marných pokusů rozepsat se „na esejistickou notu“. To by ale nevadilo tolik, hlavním problémem doslovu je všestranná autorčina nezávaznost, nepřesnost, neznalost, respektive její totální nejistota, patrná už z neschopnosti najít k dané látce vlastní klíč. Martínková-Racková o „nejlepších českých básních 2012“ (ani jejich autorech) nepřemýšlí, spíš je bere jako samozřejmá rukojmí, s nimiž si lze po libosti „hrát“, která lze na různý způsob vesele pentlit a dekorovat. Posteskne si, proč nejsou po ruce „žádné dobré básně zprostředkovávající mateřskou zkušenost“, svěří se, že na takzvané angažované poezii jí „často vadí právě fakt, že se vyčerpá už prvním čtením“, u ceněné sbírky Radka Fridricha Krooa krooa upozorní, že „dojde i na vraždu“. Plete si názvy knih (třeba té antologie, na níž se sama podílela), plete si jména autorů (Miroslav Olšovský), plete si data narození (Karel Šiktanc). A závěrem přidá moudrý apel: „Samozřejmě že bych jako kritička i jako autorka uvítala, kdyby se situace v nakladatelstvích i časopisech zlepšila a kdyby měla poezie více příležitostí proniknout ‚na veřejnost‘.“
Styl Martínkové-Rackové je nevzrušivý, únavně vláčný, stižený snad všemi možnými chorobami začátečnického, školního psaní; v kurzu jsou u ní, padni komu padni, neúprosné fráze typu „síla generační výpovědi“, „lyrické blátíčko“, „zvážení všech ‚pro‘ a ‚proti‘“, „vypovídá o naší současnosti“, „zásadní událost posledního roku“ atd. atp. Autorka popíše sedmnáct stránek, a čtenář se nedozví vůbec nic. Martínková-Racková má ale o svém „díle“ představu zřejmě opačnou – soudě podle patologicky nadužívané ich-formy a neustálého připomínání svých „zásluh“, případně snahy být se všemi zadobře (editorka jistého kritika „zcela respektuje“, jistému básníkovi se pak v textu dokonce omlouvá, že „jeho druhou sbírku […] před časem posoudila asi až příliš příkře“). Není nadto mít kolem širokou „rodinu“, co se ozve mocným hlasem, kdykoli se některému členu děje příkoří – a ne nutně rovnou tomu nejslabšímu.
Simona Martínková-Racková svoji roli „respektovaného odborníka na současnou poezii“ v podniku jménem Sto nejlepších českých básní 2012 nezvládla, a to jaksi definitivně, na každý pád. Sebrat pár „opravdu dobrých“ básní a poskládat je do jakési knížky zvládne kdokoli. Smyslem takové práce by ale mělo být něco víc: dokázat se zorientovat v mapě, najít svoji cestu a dojít po ní jistě k cíli. Předcházející tři ročníky se o to pokusily a vyprovokovaly čtenáře k reakci – ať už kritické negativně (2009), nebo pozitivně (2011). Ročník 2012 neprovokuje vůbec k ničemu. Snad jedině k pohoršlivému glosování editorčina neumětelství a neznalosti, k mrmlání nad její nešťastnou přetvářkou. Jedno plus ale přítomná kniha přece má: oproti otřesné grafické úpravě prvního ročníku se na ten čtvrtý dá velmi dobře dívat. Někdy to stačí…
Simona Martínková-Racková (ed.): Sto nejlepších českých básní 2012. Host, Brno 2012, 232 strany, prodejní cena 239 Kč