O tom, čemu běloši říkají BLOOS

Africké kořeny blues i jeho návrat na černý kontinent již před časem do hloubky zmapoval vídeňský etnomuzikolog Gerhard Kubik; nyní máme v ruce knihu, která jde na věc ze zcela opačného konce: od produkce amerických hudebních vydavatelství počátku dvacátého století. Na první pohled jde o dost nezáživné téma, o salónní skladby vydávané tiskem před nástupem „race records“. 3_o_tom_1Peter C. Muir, nejen pianista, dirigent, skladatel a teoretik, ale také zakladatel Institutu pro hudbu a zdraví ve Verbanku, paradoxně uzavírá svůj výklad právě tam, kde dosud většina bluesových dějepisců začínala.

Jako velmi jednoduché kriterium si stanovil titul skladby: co označil skladatel, textař či nakladatel jako blues, to zahrnul Muir do souboru, s nímž dále pracuje – celkem jde o čtyři sta padesát skladeb, což je dostatečně reprezentativní vzorek. Lze samozřejmě uvažovat o tiskem vydaných skladbách bluesového charakteru, které takto označeny nebyly, ale vzhledem k tomu, že termín byl v daném období velice módní záležitostí a byl naopak nadužíván pro kdeco, od valčíků až po nejčerstvější jazzové novoty, zvolil autor zcela adekvátní řešení. Samotné zmapování tištěné produkce, byť s pečlivým muzikologickým rozborem, odhalujícím v ní přítomnost několika charakteristických bluesových rysů, by z knihy ještě neudělalo tak přínosnou záležitost, jakou ve skutečnosti Muirova práce představuje.
Po úvodním rozboru autor zařazuje poněkud překvapivě kapitolu věnovanou terapeutickým účinkům blues, charakterizovaným jako léčba blues pomocí blues. Pojem blues označoval na počátku dvacátého století – tehdy svým způsobem snad i módní – chorobu středních vrstev, neurastenii, vyvolanou převratnými civilizačními změnami (u nás jí podle vlastních slov trpěl například Josef Lada). A skladby označované jako blues měly údajně přispět k úlevě od této nemoci, a to dvěma protichůdnými cestami, které autor označuje jako alopatickou a homeopatickou (přičemž druhá z nich reprezentuje blues v té podobě, v jaké je dnes obvykle chápáno). Po tomto poněkud překvapivém exkursu se text vrací k rozboru tvorby W. C. Handyho a dalších více či méně známých autorů z oblasti Jihu, Eudaye L. Bowmana, George W.Thomase a Perryho Bradforda. A poté přináší rafinovaně komponovaná práce nečekanou pointu: autor se nejprve ponoří ještě hlouběji do historie, až do poloviny 19. století, ke skladbě I have got the blues today, romantické písni schubertovského rázu, a několika pozdějším podobným. Poté představí i autory prvních protoblues, již vykazujících formální příbuznost a předcházejících bluesovou módní „handyovskou“ vlnu, jmenovitě Hughieho Cannona a několik dalších podobně neznámých osobností. A s těmito trumfy v ruce posléze předvede závěrečné kouzlo, bystrou muzikologickou úvahu, v níž překvapivě pospojuje všechna dosud zdánlivě nesouvisející fakta, která 3_o_tom_21čtenáři v textu průběžně předkládal, a vysvětluje přeměnu takzvaných bluesových balad v expresivnější blues, jak jej dnes obvykle chápeme, především zahuštěním charakteristického zvolání do první dvojice taktů v každém ze tří čtyřtaktí dvanáctky. Tak podle Muira vznikl prostor potřebný pro odpověď, který v bluesových baladách, hrnoucích překotně svůj příběh a znemožňujících tak ono očistné – homeopatické – působení blues, dosud chyběl. Kniha je vybavena bezmála stovkou příkladů v přehledné notaci, vzhledem k hudebnímu analfabetismu našeho pokolení jsou všechny ukázky v autorově podání dostupné též na www. longlostblues.com spolu s úplným seznamem zkoumaných skladeb, který se do knihy nevešel. Takovéto efektivní spojení knihy s internetem vyhlíží nakonec perspektivněji než představa, že by čtenář louskal takhle husté čtení v nějakém tom e-vydání. Skvělý je výběr ilustrací, zejména dobových obálek, na nichž vykukují vodníkovití šotci, kteří představují ztělesněné blues – na jednom obrázku dokonce vidíme, jak odcházejí zpráskaně od dvojice šťastných milenců (konečně tedy člověk vidí, jak vlastně vypadá Mr. Blues). Je samozřejmě na nás, zda si budeme bluesovou historii odpočítávat od zrodu onoho temně znějícího slova blue, od první zmínky z neworleanských novin z roku 1839, kde se hovoří o tom, „čemu běloši říkají bloos, pravý indigový bloos“, od The Blues pánů Smithe a Brymna, vydaného tiskem ještě nějaký ten měsíc před Handyho legendární skladbou, od pozoruhodného nikdy nepublikovaného zápisu blues z archivu Kongresové knihovny z roku 1914, či přece jen až od té nahrávky Mammie Smith z roku 1920. Ale i čtenář, který Muirovy závěry zcela nepřijme, případně nepřekoná 3_o_tom_3předsudky vůči tištěným blues a bude hlavní prazdroj blues nadále slyšet zřetelněji třeba v černošských polních halekačkách, si přesto může v mnohém udělat jasněji, například ohledně pronikání lidových motivů přes vaudeville, muzikály a minstrel shows do tištěných skladeb, vztahů mezi vlnami ragtimu, foxtrotu a blues, a naopak i co se zpětné vazby směrem k tradici týče. Mnohými informacemi dělá autor – jistěže nechtěně – dlouhý nos na afrošovinisty typu Coreyho Harrise: první spojení blues s černochy v písňovém textu pochází z konce devatenáctého století. Jak známo historie pojmu sahá k takzvaným blue devils do Evropy šestnáctého století, ale Muirův výklad nás zavádí ještě dále do historie, až k údajnému spojení slova blue se slovem blow; podle této etymologické teorie totiž označuje modrá zabarvení pokožky po úderu, což pak lze dále vztáhnout i na psychické útrapy. Budeme-li tedy hledat nejtrefnější český ekvivalent pro termín blues, známe jej důvěrně už od dětství: modřina. Blues je podle Petera C. Muira prostě „modřina na duši“.

Přidat komentář