Podruhé se setkáváme s milostnou korespondencí básníka Konstantina Biebla, podruhé nahlížíme do jeho soukromí ve výběru editora, publicisty a někdejšího básníkova o generaci mladšího přítele Zdeňka K. Slabého. I v tomto díle se jedná o dopisy manželce Marii Bulovové-Bieblové.
V pondělí ve čtyři hodiny
Drahoušku, měj si mě ráda! Honem honem psaníčko na poštu. Ten lístek jsem utrhl z okna. Je na něm něco.“ /Přiložen list stromu a fialka/
Básně od zamilovaného kvintána Konstantina na jeho božskou Marii, psané při dějepisu
O jejím malíčku
(Malarmée)
Co napsati mám o malíčku?
Je nejmenším z všech andělíčků,
Když drnká na lyru, sám básník studem zmírá,
Neb Tvoje rty – jsou jeho božská lyra
Tvé oči
(Vrchlický)
Tvé oči sladké jako sen
Já líbám tiše nakloněn
Nad ložem Tvým, – sám jako sen –
Já líbám jen, ach, líbám jen
Tvé oči jasné jako den,
Tvé oči modré jako len –
Tvé modré oči – modrý sen.
Podle Machara
Za dávných mrtvých římských dob
(to živ byl ještě Petronius)
by přesným metrem zvučných stop
Vás opěvoval Ovidius
a Vaše krása veliká
by zaujala Cesara
a jeho rudá tunika
Vás zahalila z večera
a jeho rty by šeptaly
pod mramorovým sloupovím,
a zatím mezi pocely
by zvolna dohoříval Řím.
Podle Hejduka
Cinky, zvonky, podkověnky,
Šel jsem v noci od milenky,
já jsem se smál trala la…
Ale ona plakala….
Podle Jablonského nebo Nerudy
Má zlatá Mařenko,
přesličná dívenko,
jestli mne opustíš,
tak mne tím usmrtíš,
však jestli zůstaneš,
tak z toho umru též,
jak já Tě políbím,
sám se tím zahubím,
jak já Tě přivinu –
tak taky zahynu.
Touha
(Karásek ze Lvovic)
Když venku padá bílý sníh,
tak bílý jako z rukou Tvých,
já Tvoje ruce líbaje
jsem vyšel v noci do kraje
a všude sníh, hle, bílá stráň,
já ve snu líbám Tvoji skráň
a tiše zmírám v loktech Tvých –
tam venku v bílých závějích.
Za nocí stříbrných…
(Závišovy písně)
Za nocí stříbrných, má krásná paní,
když hvězdy tiše kanou z oblohy
jak slzy, které prolévá Váš rytíř ubohý,
a v pláči setrvá tu do svítání…
Až Vaše kroky povedou Vás do zahrady,
kde na růžích se třpytí rosa ranní,
zda aspoň poznáte, má krásná paní,
že někdo v noci pro Vás plakal tady?
Podle Hálka
Večerní vánek kolíbá
růže, jež tiše vadnou,
až milý milou dolíbá,
pak jejich ruce zchladnou.
Slavičí píseň dozněla,
jdou pro něho a pro ni
družičky v řadách z kostela
a všechny zvony zvoní….
Podle Kollára
Mého Ty života jediná zdobo,
národa našeho výkvěte lepý,
kdy přijdeš, ty vytoužená dobo,
a srdce svého na Tvém uslyším tepy? atd.
Podle Jaroslava Bednáře
Když lahoda Tvých vděků
mi ve snu zavoní,
tu podoben jsa reku,
jenž slzu uroní
pro krásu všeho mizivou
v divokém ryku vteřin,
já smutnou hlavu svou
vystrčím smutně z peřin.
Podle Bezruče
Od Severu z modré dálky
žlutá řeka zvolna teče.
Kdo je básník od Oharky,
tomu děvče neuteče.
Kdo je básník od Oharky?
– Věrnější než pes a stín.
Všude provází Tě z dálky,
Smutný jako harlekýn.
Podle Březiny
Když do zšeřelých kláves duše mé
se sladce noří Tvoje prsty milující
a Hudba Lásky svoje tóny tajemné
vysílá v šero tiše vibrující,
tu cítím dech Tvůj vanout staletími
a srdce Tvé jak pochodeň, jež hoří v tmách,
mi bude svítit plameny vždy krvavými
daleko za moji smrti práh.
/1929/
Má drahá Mařenko,
děkuji Ti za dopis, který mi vrátil zase chuť k životu. Zarmoutilo mne toliko, že nemůžeš spinkat. Možná, že to zrovna dělá ten horský vzduch. Píši Ti jen krátké psaníčko, protože máme již po prázdninách a pacienti čekají v ordinaci. Chtěl bych Ti toho mnoho a mnoho říci, ale musím pro rychlost užít jen telegrafických zkratek. Byl jsem zoufalý. Tři dny žádné psaní. Nedůvěra. Fyzickou bolest srdce. Ztráta chuti k životu. Bez Tebe nic. Nic, nic, nic!
Miluji Tě. Strašlivě. Navždycky. Jen Tebe. Vždycky jen Tebe. Jsi všude se mnou. Chtěl jsem přijeti za Tebou s Jarčou, máme však mnoho pacientů. Nesmím jezdit po výletech. Musím pracovat pro nás. Myslím jen na to, abys mohla být u mne. Z těch samých důvodů nemohu teď přijeti ani do Prahy – Kuhn by mohl mamince namluvit, že si toho nevšímám. Nebuď mi nevěrná. Nemohu si Tě hlídat, když musím zde pracovat. Nezapomeň, že Tě miluji víc, když za Tebou nejedu, než kdybych jel. Je přece příjemnější být s Tebou v horách, než doma pracovat. Ale kvůli naší budoucnosti tu musím zůstat. Jen mne proboha s nikým neubližuj. Kosťa Tě miluje víc, než by mohlo tisíc chlapů dohromady. Tvoje vlásky sluncem vyprahlé strašlivě zlíbám. Není třeba, abys, Mařenko, hájila moje básně před Nezvalovými. To bys našla více lidí stejného mínění jako pan redaktor. Jsou ale také lidé, kteří tvrdí opak. Jsou lidé, kteří věří třebas jen v Seiferta, Závadu, Konráda, Vančuru atd.
Já posud nevěřím v nikoho. Nejlepší dílo teprve musí přijít, dosud nikdo ho nenapsal. Nezval musí mít vždy větší popularitu už z toho důvodu, že chrlí knihu za knihou. Toť vše. Nechci býti v řadě závodních koní o první /přeškrtáno: problematickou/ cenu, kterou udílí veřejnost, není mi na to dost inteligentní. Budu si vždy já sám vlastním soudcem. Chvála ani hana nesmí se mne dotýkat. Těším se strašně na Tebe. Jsi moje všecko.
Myslím, že dokud nebudeš mojí, nenapíši svou nejlepší knihu, příliš moje srdce myslí na Tebe, příliš můj mozek zápasí o Tebe, kromě toho, abych Tě získal pro sebe, nemá dnes nic pro mne cenu. Nemyslím na básně, myslím na Tebe. A jak jinak? Básně jsou projevem mé vitality, Tys můj život, leží v Tvých rukách, až budu mít trochu jistotu, že mi Tě nikdo nevezme, budu zas více psát. Co by mi byla platna sláva a všecko ostatní bez Tebe? Chci Tebe. Především Tebe a pak to ostatní. Tebe! Zoufale Tebe! Jen Tebe! Všecko jsem zavěsil na Tvoji lásku. Vím, že je to nerozum. Ale umím vždy jen: Buď anebo! Mařena nebo žádná. To je má tvrdá palice. Nikdo mě nesmí připravit o Tebe.
Drahoušku, jsi moje, jen moje, viď?
Líbá Tě tisíckrát
Tvůj
Kosťa
Želevice 9. srpna 1929
Drahá Mařenko,
jsem zcela sám v malé hospůdce u Koštic, kde čekám na Nováka, našeho druhého technika. Mám s sebou Tvoje nádherné psaníčko, v levé náprsní kapse, které se stále chvěje, jak moje srdce do něho ťuká, moje srdce, malé a ustrašené kuřátko, které klove a sbírá zlatá písmenka z Mařenčiných řádek, tak krásných, tak dobrých, tak zahanbujících pro adresáta, který se rdí studem i štěstím za tak velikou lásku, kterou si vždycky přál, ale v kterou se bál uvěřit… Drahoušku! Bojím se domyslit to štěstí, které mne potkalo sladkou náklonností Tvého jemného a ušlechtilého srdíčka. Není minuty, není vteřiny, kdy bych Tě necítil. Pravím necítil. Neboť říci, že na Tebe myslím, je příliš málo a nevystihuje to pravý stav. Cítím Tě! Cítím Tě! Jako zlatou lázeň, která mne stále obklopuje. Koupám se v Tvé stálé přítomnosti. Piju Tě, jím Tě, vdechuji Tě, jsi můj vzduch, má voda, má krajina, v které žiji. A jasně si uvědomuji: není to jenom láska, co k Tobě cítím. Kdybych Tě jenom miloval, musil bych svou lásku nazvati chladem proti tomu, co k Tobě pociťuji. Je to něco, pro co není jména. Je to to – co cítí Kosťa k svojí Marii
Mařenko, je pravda, že snad jsem měl vliv na Tvůj umělecký vkus, na Tvoje nové názory. Je snad pravdou, že jsi mým dílem, mou nejlepší a jedinou básní, kterou jsem stvořil
Ale nezapomínej
Já zase jsem dílem Tvým, často zahanben velkou Tvojí ušlechtilostí, chci se státi obrazem Tvé jemné duše, chci se státi napolovic Tebou, jako Ty jsi se stala napolovic mnou. Mařenko, nehněvej se na mne, jestli tu snad bez rozmyslu obnažuji svoje srdce. Vytýkal bych si to, chtěje pro Tebe psáti nějaké literární dopisy, když vlastně jsem pološílený láskou k Tobě, slepý k formě, slepý k obsahu, mohu jen stále opakovat až do vykrvácení: Miluji Tě! Miluji Tě! Drahoušku! Hvězdičko! Kornoutku! Psíčku! Jehňátko! Srdíčko! Sílo! Smutku můj! Kropenatá pentličko na krku! Macecho svých opuštěných copů! Ukolébavko mých nervů! Lásko mé lásky!
Můj zázrak! Můj život! Má smrt!
Kosťa
(1929)
deset hodin večer
Má nejdražší!
Je mi poněkud hůř, ale není to nic nebezpečného. Bůh asi nechce, abych s Tebou šel na lyže, ale abych si Tě vzal. Mařenko, kdybys věděla, jak se mi po Tobě stýská. Hleď, jak si to představuji: když bys byla u mne, neztratil bych tolik času chozením do Loun. Věnoval bych se co nejvíce zubařině, abychom po dvou letech už nepotřebovali Kuhna, nebo abych mohl samostatně vésti naši slánskou filiálku. To jsou moje nejupřímnější snahy a jediná možnost, jak bych Tě krásně uživil. Že musím pro Tebe pracovat je samozřejmé, neboť Tě miluji. To už není jako za římských dob, kdy každý básník měl svého mecenáše, takže mohl psát jenom básně. Když stát neuzná za vhodno živit své básníky, musí se tito živit sami. Mně je také líto, že nemohu se věnovat jenom literatuře, ale nereptám proti osudu. Když Tě chci mít, musím dělat zuby. Musím. Toto musím, kdysi tak hrozné, když jednalo se jenom o moji osobu, stává se skoro sladkým a krásným, když jedná se, drahoušku, o Tebe. Řeknu Ti něco, co bych sám byl nikdy nevěřil: pro Tebe, drahá, pro Tebe bych dokázal i přestat psát, kdyby to muselo být. Kosťa není tak slabým, jako ho vidíte. Já chápu, že Váš tatíček se bojí o Tebe, zvláště teď, kdy jste skoro vše ztratili přičiněním toho darebáka, obchodvedoucího.
Mařenko, nezlob se na mne, ale mne stále napadá, že Vaši snad budou chtíti pro Tebe bohatého nápadníka, abyste si pomohli z finanční tísně. Jednou jsi řekla, že pro tatíčka bys udělala všechno. Viď, že bys to dnes už neudělala? Viď, že ne? Co by se mohlo stát? Kdyby i všechno u Vás ztroskotalo, našlo by se nějaké řešení. Jarča by se už uživila sama, tatíček s mamičkou by snad přece alespoň pro sebe něco zachránili a Atěnku bychom vzali k sobě do Slaného. Kdybychom se všichni milovali, nikdy by to nemohlo dopadnout špatně.
Drahoušku, neboj se ničeho. Všeho na světě budeme se dotýkat čistým srdcem.
Asi o půlnoci.
Mařenko, jsem jenom člověk, smutný, milující a chybující. Ty jsi můj drahý andělíček. Mám plnou hlavu starostí, ale jsem šťasten Tvou láskou, která mne i z dálky obklopuje. Jdu spát mysle na Tebe, abych se probudil mysle na Tebe. Dobrou noc!
Tvá hlava kterou k sobě vinu
Tvá hlava plná zlatých stínů
Tvá hlava rozcuchaná zpola
Tvá hlava zlatá gloriola
Svou tvář Ti skrýti do vlasů
Svou tvář do záře topasů
atd., rád bych si někdy na Tebe dělal takové studentské naivní veršíčky, abys viděla, jakého máš zamilovaného oslíka.
Ještě modlitba:
Andělíčku můj,
při mně stůj!
Ráno: Andělíčku, teď jsem se probudil, není mi dobře. Dneska přijde doktor. Ale starost si nedělej, to bude jenom z nachlazení. Napiš mi psaníčko! Má jediná!
Tvůj Kosťa
/1930/
Milá Mařenko,
právě jsem přijel ze Mšena. Tvůj dopis mě naplnil obavami, protože přišel až dnes, v pátek, zatímco já jsem ho čekal ALESPOŇ ve čtvrtek. Ten odjezd do Mšena mi uspořil hodně bolesti, poněvadž jsem se domníval, že doma je psaníčko, jen domníval, mám dokonce v podezření svůj podvědomý instinkt, který mě přinutil k odjezdu do Mšena, aby mi uspořil bolest.
Drahoušku, Tys zase pochybovala o tom, máš-li mne hodně ráda? A co to zase už píšeš o Jarče? Celý čas k Vám nejdu, protože se bojím, aby mi neřekli:
Co si přejete?
Kdybych se nebál, že Jarča si bude mé chování vykládat jinak, než jakým ve skutečnosti je, rád bych s ní chodil na procházku třeba každý den. Neboť ona je Tvou sestrou, odleskem Tebe, kterou za hrob miluji (mohu, drahoušku, beze studu napsat tyto bombastické řádky, neboť je to pravda), rád bych s ní žvatlal o Tobě, ale to se bojím, protože by mé řeči jistě považovala za šílenství, snad bych ji i zlíbal z touhy po Tobě, čímž by se dovršila anarchie mého srdce. Ne, to bych neudělal, to jenom plácám ze zoufalství, jestli mne ještě máš, Mařenko, ráda!???
???
?
Mařenko, je to snad k smíchu, ale někdy si myslím, že moje duše, kdybych se na ni mohl podívat, vypadala by asi jako moje stará duše od velocipédu, tolikrát propíchnutá a tolikrát spravovaná, Mařenka vezme jehlu a bodne, třebas i nerada, rána se zalepí krásným pohledem, hezkým dopisem, všechno se zdá jako dřív, ale co až bude tolik ran vedle sebe, že pro nové nebude už místa? Ale co to žvaním, vždyť jsem nikdy nebyl tak šťasten (i když trpím) jako teď, co mám za ženu svou drahou Marii.
ODPOVĚĎ NA OTÁZKY MÉ DRAHÉ ŽENY.
Milovaná manželko!
I) Zůstaneme dnes doma jako vždy. Víš, že jsem s Tebou nejraději doma. Jestli však chceš, můžeme jít do kina.
II) Mařenko, máš až dost vlásků, kéž by Tvá hlavička hajala vedle mojí.
III) Oběd mi dnes strašně chutnal. Copak jsme vlastně měli? Vzpomínám jen na to, že chvíli po obědě jsi seděla se mnou na pohovce a já jsem líbal Tvoje pacinky.
IV) Jestli Tě stále miluji? Bože, potrestej ji za to rouhání.
OTÁZKY, KTERÉ KLADE KONSTANTIN SVÉ MARII:
Mařenko, viď, že tam s nikým nechodíš? Ani s továrníkem, ani s žádným krasavcem, viď?
Musíš mi odpovědět hned, neboť nemohu čekat ani pět minut. (Kosťoušku, s nikým nechodím a jenom Tebe mám ráda.)
Mařenko, děkuji Ti za okamžitou odpověď, trochu se mi ulevilo, ale napiš mi to ještě jednou, abych měl jistotu.
Konstantin Biebl v Lounech Mařenko, že mě nikdy neopustíš? Mařenko, budu si moct bejt u Tebe furt a furt a nevyženeš mě?
Viď, že nebudeš nikdy stonat, ani rýmu, ani kašel, ani žádnou angínu. Musíš být pořád zdravá a pořád šťastná, nebo Tě zabiju.
Mařenko, který den mám přijeti do Prahy – to mi můžeš napsat až těsně před Tvým odjezdem, nebo raději hned.
Mařenko, bolí mě teď pořád srdíčko (fyzicky), to proto, že se pořád jedná o to: Být či nebýt… Ty jsi to jediné, co mě drží při životě a na čem krvavě lpím. Má drahá!
Mařenko, po těchto několika řádcích cítím zas celou svoji osudovou lásku k Tobě. S Tebou všechno, bez Tebe nic. Je to snad má slabost, že tak všechno otevřeně říkám, ale nemám před Tebou tajemství. Člověk se dost přemáhá před jinými, ale je třeba míti někoho, kdo může vědět všechno, všechno, co neříkáme sestře, matce, kamarádům, co neříkáme nikomu. Ani sobě. Teprve myšlenka na bytost nejdražší nám béře slova přímo ze srdce. Vím, že kdybych četl některé dopisy, které jsem Ti již napsal, že bych se divil, kde jsem vzal tolik troufalosti seznamovat Tě se vší citlivou malicherností mého zamilovaného srdce.
Mařenko, prosím Tě, miluj mě! Kdy mám přijeti do Prahy? Piš mi hodně! A hlavně často, třeba jen lísteček, abych nemusel tolik trpěti, než dojde od Tebe nějaká zpráva. Piš! Piš!
A buď mi věrná! Drahoušku! Hvězdičko!
Má drahá ženo! Nenechávej si mě samotného
Tvůj muž
/1930/
(pokračování příště)