Počtvrté a naposledy se setkáváme na stránkách UNI s dosud neznámou milostnou korespondencí jednoho z nejlepších českých básníků 20. století Konstantina Biebla. Stejně jako v květnovém čísle jsou i následující dopisy adresovány Bieblově poslední lásce Haně Kvapilové.
red
***************
/1942/
Drahá Haničko,
je neděle a já nemám lepší papír než tento konceptní, na kterém jsem chtěl psát své dlouho očekávané zpěvy lásky, a zatím na něj chrlím, nevím proč, jen řádky bolesti. Vracím Ti všechnu Tvou svobodu, aby už nikdy nikdy nebylo zapotřebí něco zastírat. Mám Tě rád takovou, jakou jsi, zasmějeme se tomu společně, až mi zcela upřímně jako starému osvobozenému kamarádovi budeš někdy vyprávět své zážitky. Jsi silnější, než jsem si představoval. Abys mi dobře rozuměla: vždycky jsem myslel, že každý člověk potřebuje alespoň jednu bytost, které by se mohl svěřit, ke které by byl naprosto upřímný. Byl jsem tak popleten nesmírnou láskou k Tobě, že jsem se domníval, že bych to mohl být já, k němuž bys mohla mít naprostou důvěru. Nechtěl jsem, abys byla na světě tak ledově sama, tak strašlivě sama se svými tajemstvími. Vím, mnoho jsem sám na tom zkazil svou hloupou a nemístnou žárlivostí, byl jsem vždycky pro svobodu a měl jsem ji přát i Tobě. Vždyť jsem Tě nechtěl, drahoušku, nikam pustit, pak jsi ovšem musela se utíkat k drobným lžím, protože jsi mne chtěla ušetřit bolesti.
Ale dost toho všeho, jak jsem již řekl, mám Tě přes všechno strašně rád a věřím, že i Ty na mně doopravdy lpíš. Nikdo s takovou něhou a láskou, s takovou závratí v duši nepřivine k sobě Tvou hlavu jako já. Rok 1941 nikdy docela neopustí Tvé vzpomínky; až bychom se rozešli, až bychom jeden druhého docela ztratili, pak bychom teprve pocítili, jak v nás narůstá smutek a stesk. Nikdy nikde jinde nepřeleje Tě to moře něhy, kterým jsem v nocích kolébal Tvůj spánek. Můžeš být týden nebo i čtrnáct dní někde třeba v Alpách nebo v Hradci nebo kdekoliv jinde s jiným třeba hezčím a mladším mužem, přece jenom přijde ta hodina, kdy ucítíš z dálky bombardování mého srdce, pocítíš, že Tě to nepřekonatelně přitahuje, protože my jsme to, čemu se říká OSUDOVÁ LÁSKA, já to vím, a Ty si to snad ještě neuvědomuješ… ale jednoho dne, jednoho dne to poznáš! Záležitost s T…ovkou je, zdá se, skončena. Měl jsem přímý konflikt s K. Vše jsem popřel. Hlavní zášť proti Tobě, chtěl Ti zákeřně ublížit, ale už je po nebezpečí. Hodně prospěli nám Věra i Ferda, to musím říci. Čekám Tě a volám, slyšíš? Čekám Tě a volám! Můžeš se stavět v Hradci, vyjeď dřív, jen proboha buď 16. ledna v poledne v cukrárně.
Tvůj, jen Tvůj
Bebák
***************
/Mezi 6. a 16. lednem 1943?/
Milá Haničko,
strašně potřebuji Tvé přítomnosti, dokud tu nebudeš, ani na minutu si neodpočine moje srdce a hlava. Jsem velmi raněn, Ty víš… Nedovedu si představit, že je pro Tebe ještě jiný svět, ještě jiný svět, než ten náš za žlutými záclonami…Jak se Ti dařilo od Sylvestra do Tří Králů? Mé srdce bylo v té době plné úzkosti. Čekám a prosím Tě snažně, abys přijela 16. ledna, budu Tě čekat v poledne v cukrárně.
Vždy Tvůj
Bebák
Strašně jsem na Tebe čekal, a Ty jsi nejela, nejela, nejela! Drahoušku můj, nevíš, co pro mne znamenáš! Přijeď určitě 16. ledna! Zhynu do té doby smutkem a touhou!
***************
Ve středu ráno /1943/
Drahá Haničko, protože už uplynula dost dlouhá doba – a také podle vzkazu Ferdy – soudím, že už asi dnes budeš doma. Řekl mi, že přijdeš večer v osm hodin do cukrárny. Budu na Tebe dychtivě čekat. Nevíš ani, jak mi je teď duševně dobře. Tak rád bych Tě viděl, že se pokusím zazvonit dnes v jednu hodinu u Tebe, abys měla jistotu, kdybys ještě ležela, že jsem to já, a nikdo jiný. M. /Marie/ tu ještě není. Budu zvonit třikrát vždy po třech zazvoněních.
Líbá Tě
vždy Tvůj
Bebák
***************
Libniči dne 10. června 1943
Milá Haničko!
Děkuji Ti za Tvá psaníčka i lístky, Tvé rychle následující pozdravy mne ujistily o tom, že to zamýšlíš doopravdy s návratem do Libniče, až se doma zotavíš a upravíš si své záležitosti. U nás prší od rána do noci tak mocně, že se tu dá mluvit o potopě světa; když jsem vystrčil hlavu z okna, nemohl jsem popadnout dech; žádný vzduch – samá voda; nesmírné jezero, nesmírně hluboké, chvělo se směrem od hladiny ke dnu.
Tvá zpráva o Tvém bratru /v koncentračním táboře v Haarstadtu v Norsku/ mne zarmoutila, ale člověk dnes neví, kde je co horší nebo lepší. Rozhodně až ho navštívíš, dodej mu odvahy, všechno utrpení jednou skončí.
Hned po Tvém odjezdu jsem se dal do práce; napsal jsem už několik věcí, ještě stále obrácených k minulosti; až se z toho vypatlám, odhodlám se ke skoku do neznáma: tam, kde jsou ještě neprobádaná loviště a neznámé revíry, kde jsou botanické zahrady dosud nikdy neviděných a netrhaných květů. Raději ztroskotám jako lovec orchidejí, než abych kráčel vyšlapanou cestou mezi chudobkami. Velké omyly víc voní nežli stará krása, která přestává bavit duši navyklou věčnému dobrodružství. Mám před sebou na stole denně čerstvé růže, které denně Věruška /Jedličková/ posílá Ferdinandovi, aby jejich vůně jako kadidlo mariánské čistoty vykouřila démony, které – podle jejího názoru – sype z rukávu ten černý Jago, svůdce a neštěstí ubohého Ferdinanda, neobřezaného velebníčka mohamedánské církve.
Schválně se vyhýbám slovům něhy, abych se moc neroztesknil. Nechci brát Tvůj odjezd na vědomí a představuji si, že jsi zde, jen jsi někam odběhla na kraj lesa a můžeš se každou chvíli vrátit do kuchyně, kde Ti právě píšu.
Líbá Tě
Kosťa
***************
V pátek večer /1943/
Drahý Hanáku!
Také Tvé psaníčko přišlo v pravý čas! Byl jsem mrzutý a smutný na dně svého neklidného života, přičítal jsem to špatnému počasí – ale když přišlo Tvé psaníčko, hned spadla všechna tíha, ano, ano, Ty jsi mé sluníčko sedmitečné, měl jsem v prstech jenom to Tvé psaní a už nesmírná radost vzlétla z mých rukou. Teď však není čas na důkazy toho, co v nás tak hluboko a biologicky leží.
Prosím Tě, nespoléhej v ničem na Měšťana a ve všem na Jandu! Nemyslím, že by neměl Jaromír dobrou vůli, to jo, ale je to přece jen žvanílek, povídá, slibuje a nic se nesplní. On Ti v klidu řekne, že něco „zařídí“, ale ve skutečnosti vše ponechá náhodě. Já Tě prosím, abys spoléhala jenom na Jandu, na nikoho jiného. Jsem nesmírně zvědav na další Tvé zprávy. Doufám, že všechno dobře dopadne a že se tu dřív či později objevíš. S paní Rampasovou jsem mluvil. Budeš mít ovšem horší pokojíček jako já, musím se stěhovat, ty pokoje, které jsou v prvním patře, jsou všechny už zadány pro staré hosty.
Konrád už několik dní leží, měl angínu a chřipku. Dnes je mu už lépe, nesmírně se potil. My jsme tu zažili ještě velká chladna. Dnes však už začíná být krásně a snad dá bůh, že to vydrží. Spoléhej, jak jsem Ti již řekl, jen a jen na Jandu! Já jsem totiž tu slečnu – víš kterou – moc a moc poprosil, už to nechtěla dělat, ale pak, protože mne má dost ráda, přece jenom slíbila. Když se tedy budeš držet jí, tak to určitě dobře dopadne.
Zdraví a líbá Tě
Kostym
***************
V Libniči dne 23. června 1943
Drahý Hanáku!
Vřelý dík za Tvůj vonný tabákový pozdrav, který právě svým kadidlem obstupuje mou hlavu, stroj i tuto stránku, po které zítra či později poběží Tvé oči, aby přijaly dva polibky – na každé jeden zvlášť.
Vzpomínám na Tebe, užili jsme sibiřské zimy dost a dost, jen pan farář nás v neděli rozveselil svým kázáním, neboť vyzval hochy od oltáře, aby si zašli na malou stranu, a to do kuželníku, což zdůraznil, aby snad někoho nenapadlo provlhčit beztak již nesmírně mokré zdi chrámové lodi. Nechtěl být vyrušován při výkladu o dvou rybičkách a třech bochnících chleba, jimiž Nejvyšší nasytil 5.000 lidí bez lístků a bez zvláštních přídělů pro těžce pracující, pravděpodobně proto, že rybáři jsou cháska líná, bohu ukrádající čas jako ti libničtí hosté přepilné paní Rampasové /majitelka libničského penzionu/.
Odjela Dana /Šetková/, Konrádovic, kteří se ovšem zase vrátí, teď je tu ing. Němec na týden, přijede na pár dní /Antonín/ Král, ale to hlavní: čeká se tu ta nejmilejší a nejdražší, nějaká Hanička Kostýmková, už jí chystáme pokojíček v jednom opuštěném srdíčku.
Nasbíral jsem k údivu všech význačných zdejších kapacit mnoho hřibů – ale teď mi právě přináší ing. Němec dopis, poznávám Tvé drahé písmo.
Jsem rozradostněn Tvým brzkým příjezdem. Konrádovic přijedou už zítra nebo v pátek a budou tu asi deset až čtrnáct dní. Snad by to nebránilo Tvému příjezdu, ne? Kdybys však nechtěla přijeti, tak zajisté se objevíš po jejich odjezdu, jedou pak do Bělovsi. M. /Marie/ nepřijede vůbec, ačkoliv jsem ji zval, není tu doktor a má asi důvod zůstat o prázdninách doma. Líbám Tě a končím, aby dopis šel ještě dnes.
Tvůj
lesní muž
***************
V Libniči dne 29. června 1943
Drahý Hanáku!
Včera jsme rozbili starý kuželník a dnes topím takto získaným dřívím a ohřívám se. Je tu už snesitelnější počasí, ale stále dost chladno. Ferdinand si tu zavedl jahodovou živnost, děti mu trhají jahody a on s nimi obchoduje. Zkouší všechno, co se dá. Trochu hřibů jsem již nasušil, bude to dobrá věc pro naše zimní hospodářství. Dost pracuju, Konrád také, zimomřivá Milenka je stále v posteli a stále má studené ruce. Myslím, že není docela zdráva.
Pan farář /Josef Pulec/ je stále legračnější, jednou se odvrátil od oltáře a řekl: „Tak, hoši, kdo chce, ať jde na malou stranu, tam do kuželníku, a ať se hned vrátí, bude kázání, já nechci pak být vyrušován nějakým couráním!“
Teď, jak jsem Ti již zpočátku napsal, je kuželník zbořen a hoši nebudou mít kam chodit!
Hanáku!
Hanáku!
Stýská se mi po Tobě a doufám, že se sem brzy vypravíš, když ne dřív, tak po odjezdu Konrádovic jistě, ano? Přirostl jsem k Tobě jako mech k jižní straně stromu, ze všech ostatních stran fouká studený vítr. Nezapomeň na mne! Těším se na Tebe, jako se těší čmelák na akát, ten má nejsilnější vůni a je celý k jídlu. Moje maminka jej často smažila, ty jsi můj akátový řízek, protože si na Tobě pochutnávám ve vzpomínkách! Dej o sobě brzy vědět!
Tvůj
Kostym
V Libniči dne 8. července 1943
Drahý Hanáku!
Tvůj dopis mne velmi zarmoutil, víš, jak nemám rád, když Hanák stůně. Obávám se, že Tvé věčné infekce jsou z toho nešťastného zubu.
Netěším se na ničí příjezd, jen na ten Tvůj. Už jsi asi zapomněla na ty řeky něhy, které plynou stále za Tebou. Když Tě musí hledat má touha v neurčitu a ve snění, je to krásné, ale jen krátký čas, pak potřebuji skutečnost, Tebe, Tebe z masa a krve, i s tím bolavým zubem, když se nemůžeš odhodlat se ho zbavit. Drahoušku, Ty jsi mé osobní štěstí, zachovej mi křídla svých pohledů, zlaté dno věčně chvějících se zorniček, ať tam nikdy ty drahé svatojánské mušky nepohasnou, je to vše, vše, na čem ještě lpím, jak se tak brodím bahnem tohoto století.
Já se na Tebe strašně těším. Ať je tu kdokoliv, když nebudu pracovat, budu se věnovat Tobě, na ničem jiném mi nezáleží. Stále mi něco chybí, Tvá skutečnější přítomnost, jak jsem již řekl. To vědomí, že spíš v některém vedlejším pokojíčku, že mohu kdykoliv uchopit Tvé ruce – hůlky, že se mohu přesvědčit, jak dýcháš, že Tě mohu ve spánku „vyzpovídat“, že si mohu pohrát s Tvou dušičkou i tělíčkem, zkrátka že jsi má, jak jen může vůbec někdo někoho mít.
Ať nikdy se neztratí ta magnetická síla, ať nikdy nevypadnu z Tvé náruče jako kus chladného železa, které si už nechceš podržet!
Tvůj
Kostym
***************
V Praze dne 1. listopadu 43
Milý Hanáku!
Děkuji Ti za Tvůj milý lístek. Mám krásně, jak vidíš, opravený stroj, vypadá i píše jako nový.
Na Jandově svatbě byl také Nezval, ptal se na Tebe a pozdravuje Tě. Svatba byla honosná a nákladná, jídla i nápoje prvotřídní. Byla to zcela mírová hostina: polévka ragout, candát na másle pečený, nadívaná holoubata, zajíc na smetaně s knedlíkem a brusinkami, pečená kuřata s kompotem, vepřová pečeně selská, jablkový závin, zmrzlina, piškotová roláda, Bell Paesse, mocca. Nápoje: plzeňské pivo, slovenský tramín, bulharské červené, dalmátská perla, šampaňské a likéry. Když jsem se potom v noci vracel po nábřeží, stalo se mi něco, co se Tobě stává. Spatřil jsem nějaký stín, docela nepatrný stín, jako je stín listu. Ten stín se náhle prodloužil a zahnul do postranní ulice. To už vypadal docela jako nějaká bytost. Jako nějaký hubený Číňan, který mi strouhá mrkvičku. Kdybych byl malířem, tak bych Ti ten přelud namaloval. A najednou jsem viděl, jak po boku toho přeludu kráčí jiný stín, stín ženy. Ona řekla: „Máš?“ A stín řekl: „Mám.“ Celým mým tělem projel mráz. Ten mráz byl tak silný, že ho ucítil i blízko mě stojící strom a upustil hrůzou – list! To už nebylo pouhé dobrodružství, to byla zrada srdce. Neví se přesně koho a na kom. Nějaká zelenina vkradla se do zahrádky básníka a prohlásila jeho růže za kýč. Vtom jsem se probral Krajina u Slavětína v roce 1945 z alkoholického opojení a byl jsem rád, že už je všechno zas za mnou. Jako když člověk obrátí list v památníku Dany Š. /Šetkové, klavíristky/, kde jsem k svému nesmírnému údivu nedávno četl „…neboť jsem plna velké lásky, kterou právě prožívám!“ Tím se mi vysvětluje Tvá rozbitá duše v Libniči a všechny zmatky Tvého proměnlivého chování. Haničko, Haničko! Trousíš své srdce, jako trousí drůžička své vadnoucí květy po celé cestě…
***************
V Praze dne 2. listopadu 43
Milý Hanáku!
Trochu mne mrzí, že jsem Ti dnes ranním dopisem ukázal svou zranitelnost. Nebylo mi smutno z Tvých dobrodružství, ale je pro mne novinkou, že i Tvé srdce je tak snadno k zadání. Vzpomínám si na Tvé počítání v Libniči, když jsi mne najednou odbyla zcela hrubě a prohlásila, že nemám být sentimentálním, žes mne nikdy neměla a nemáš ráda. Za záminku jsi si vzala Danu, ale byla v tom zelenina. Proto tedy se chtěl M. na mne přijít podívat. Také Sklenář chtěl vidět jenom mne, Ty malý patlale! Potom jste pochovali mé srdce i mou poezii, jak už to tak bývá. Řekla jsi, že dělám kýče. To nebylo a nemohlo být z Tvé hlavy, poznávám v tom běžný klep nějakého přítele. To říká každý o každém, a Ty to přijímáš, jíš každou zeleninu bez výběru. Nejsem na nic tak citlivý jako na zradu srdce. Pak jsi mi chtěla namluvit, že jsem pobláznil Bodláčka /Jitku Bodlákovou/. Ve skutečnosti jsi se rozhodovala mezi mnou a novou láskou. Budeš-li se dál ubírati touto cestou, ztratíš mne zcela určitě, neboť od Tebe chci čistotu srdce, jinak nemáš pro mne žádné ceny. Opakuji ještě jednou, že nežárlím na tělo, ale na duši. Kdo ji rozdává na potkání, toho nechci. Polibků je mnoho, o ty lze se snad s někým dělit, ale srdce je jen jedno a není z hadru, aby se mohlo odkopávat z kouta do kouta. Mluvím zcela vážně. Raději bych zvolil bolest a samotu, ale Tvé srdce rozdělené na dvě části nebo dokonce na tři i na čtyři kusy, to nechci. Ne, ne! Nikdy ne! Tvé srdce chci celé! Máš-li ráda lista, prosím! Nebudu pomlouvat jeho obrázky, zastanu se ho – té Vaší velké lásky! Nesnižuj mne ani jeho. Nechci nějaké kousky, nějaké odřezky. Nějaké odřezky od šunky, které se kupovaly v míru a házely psům! Chci celou kost! A prosím, abys se vyjádřila. Nejsem podrážděn ani rozhněván, miluji Tě a chci mít v této věci NAPROSTĚ JASNO! Mám, strašně mám – ale nevím, budu-li mít dál!
***************
V listopadu, dne 4 – 43
Milý Hanáku, Ty víš, že vždycky se snažím pochopit všechno, chci Ti zůstat i nadále opravdovým přítelem a smířit se s tím, že Tvá láska není víc než pták, který usedá každou chvíli na jiné větvi. Má ubohá pěnkavko! Můj sladký ptáčku! Nauč mne přelétavosti srdce! Mé ruce často bloudily, má ústa též, ale srdce, srdce nikdy. A teď, abych nezůstal za Tebou, abych nebyl směšným a sentimentálním, jak jsi jednou prohlásila v Libniči, pokusím se jít Tvou cestou. Bude to pravděpodobně dost těžké, ale nechci milovat ženu, která miluje jiného, nebo dokonce jiné. Odpusť, že jsem tu změnu, která se s Tebou stala, hned nepostřehl. Prožili jsme spolu tak úžasné dny, celý úžasný rok, a potom ještě jeden rok a já stále žil v zakletí těch nádherných dob, že jsem ani nepochopil, že to okouzlení je už snad jenom ve mně a že v Tobě možná je už jen černá prázdnota, která hledá nové naplnění. Je tomu tak? Umřel už pro Tebe první máj za žlutou záclonou? Už vychladly pro Tebe mé horečky v Chocni? Je už rozbit a zapomenut náš skleník v Jabloném? Už pro Tebe odpluly proudy?
Odpověz!
***************
/Listopad 1943/
Milá Haničko!
Právě jsem přijel z Karlína, kde jsem znova mluvil s Mílou! Musí vědět číslo dveří na Tvém povolání, aby věděla, kde zakročit, až dojde Tvůj dopis a lékařské potvrzení. Napiš mi obratem to číslo! A kromě toho by chtěla Míla ještě jedno lékařské potvrzení, které by měla v ruce, až by tam šla. To Ti přece ten lékař napíše. Stačí obyčejné potvrzení, že jsi nemocná, a dostaneš odklad. Je to čistá pravda a nemusíš se ničeho bát. Míla to zařídí. Až se pozdravíš, tak se objev v Praze! Mám! Strašně mám!
(Konec)