Osudové lásky básníka Konstantina Biebla

Je zřejmé, že zájem o Konstantina Biebla, narozeného 26. února 1898 ve Slavětíně a tragicky zemřelého 12. listopadu 1951 v Praze, neutuchá. Bohudík se už nesoustřeďuje pouze na jeho dodnes zplna neobjasněnou sebevraždu, ale vrací se i k jeho dílu, čehož svědectvím jsou zejména dva výbory poezie, uspořádané Danielem Razímem, Na hrobě bubnují padající pomeranče (Dokořán 2013) a Král kravat Arara (Maťa 2014), ale i divadelní koláž s názvem toho prvního, s úspěchem realizovaná a několikrát uváděná. Svědčí o tom i odhalování zajímavých peripetií jeho života, jako byla cesta na Jávu. Té byla zasvěcena nedávná výstava v Lounech, jejíž pořadatelka Michala Tomanová se loni vypravila (nejen) po Bieblových stopách do této oblasti a chystá se tam znovu. Dokonce jsem se dozvěděl, že mladí badatelé pomýšlejí i na rekonstrukci Bieblova muzea v jeho rodném domě, které slavětínští radní svého času ponechali svým nepochopitelným nezájmem postupné devastaci. Základním přínosem k vydávání díla tohoto básníka se pak stalo kompendium Básně (Host 2014), jehož editor Jiří Holý v něm soustředil první kritické vydání všech předválečných sbírek Bieblovy poezie, což dosud chybělo.
Bohužel některé internetové stránky mají na vlně tohoto návratu k autoru sbírky Bez obav i příchuť bulváru, když jejich autoři například tvrdí, že svoji ženu Marii si vyhlédl pro peníze, nebo že Hana Kvapilová byla pouze jednou z jeho „obvyklých“ přítelkyň a bagatelizují tak jeho vztah k ní. Pokusím se na základě faktů, tedy korespondence, ukázat, že v žádném případě nešlo o podobné banality, nýbrž o lásky, které můžeme nazvat osudovými. Nejde však pouze o to. Bieblova vyznání v dopisech jsou skutečně básnická a mohou sloužit v této nepoetické době jako doklad, že citové vztahy nemusí být tak otřelé, jak nám to tvrdí mnohé současné filmy či televizní pořady, že v nich může být hloubka, nečekanost a poezie. Svůj úvod zakončím osobně.
„Kosťa právě dokončil svoji knihu,“ řekl mi jednoho večera v Klubu umělců Karel Konrád (pro méně zasvěcené: autor Rinaldina, Rozchodu a Postelí bez nebes). „Měli bychom se za ním vypravit do Slavětína.“ Nemusel mě k tomu vyzývat dvakrát. Bieblovo dílo jsem znal už za gymnaziálních studií. Věděl jsem, že má za sebou trpkou zkušenost první světové války, že ho do literárního světa uváděl Arnošt Ráž, jeho blízkým přítelem byl Jiří Wolker a že jeho básnické sbírky se vyznačovaly jak sociálním cítěním, tak hravým poetismem, že největší inspirací jeho díla byly zážitky z cesty na Jávu (viz knížku S lodí jež dováží čaj a kávu) a že se dopracoval velkých poetických koláží (viz Nový Ikaros). Knížky, které jsem nesehnal po antikvariátech, jsem si vypůjčil a přepsal na psacím stroji.
A tak jsem zbuntoval Vladimíra Kováříka, tehdejšího vedoucího programové skupiny rozhlasu pro mládež, a Karla Šiktance a do Slavětína jsme se všichni čtyři vypravili rozhlasovým vozem. Biebl byl stále ještě jako v horečce, jak v posledních týdnech dopilovával své básně pro sbírku Bez obav, s nesmírnou odpovědností za každý verš, nehledě na spánek. Když jsme odjížděli, kladla mi básníkova matka Hermína na srdce (jako by měla nějakou předtuchu): „Dávejte v Praze na Kosťu pozor.“ Jakmile pak Biebl přijel do Prahy, vídali jsme se takřka večer co večer, napřed v onom zmíněném mánesovském klubu s větší společností, po zavírací hodině pak jsme většinou přešli do Čtrnáctky už jenom ve dvou. A při našich dlouhých rozpravách jsem si uvědomoval, že název nové knížky Bez obav má svůj protiklad v Kosťových obavách. Těžce nesl označení, že je formalista, jak mu to dávala najevo část mladých kritiků(tehdy to platilo jako téměř vlastizrádnost), připadal si (a zřejmě byl) pronásledován estébáky, nemohl se smířit s politickými procesy, byl ohrožován jak zleva (příslušníky takzvané frézistické generace), tak zprava (nesocialističtí básníci mu dávali najevo, že pohrdají jeho angažovaností), svěřil se mi, že se bojí i Jiřího Taufra, který mu prokazoval naprostou přízeň, měl problémy i doma ve Slavětíně a tak dále. Někdy se obával jít domů do svého bytu Na Výtoni číslo 7, a tak jsem ho doprovázel a někdy jsem se na chvíli zastavil i u něho doma. Ukazoval mi své básně, a tak jsem ho požádal, aby mi je postupně půjčoval, že si je opíšu. Bohužel jsem stihl opsat si pouze jedinou z těchto dlouhých básní. Než jsme se nad nimi mohli znovu posadit, nadešel večer, kdy Kosťa nikoho v obvyklých lokálech a snad ani telefonicky nezastihl, ani Konráda, ani Nezvala, a rozhodl se vše vyřešit skokem z okna. Doslechl jsem se o tom hned na druhý den na fakultě a teprve v té chvíli jsem plně pochopil, o jak tragické obavy u básníka muselo jít.
Byl jsem pověřen projít Bieblovu pozůstalost a sestavit pátý svazek jeho díla (dnes vidím, že měl být rozdělen do dvou knih, milostné a posmrtné, a že jsem neměl být zaskočen termínem vydání při nedopracovaném doslovu), za součinnosti Vítězslava Nezvala jsem docházel ke konečnému znění nesčetných variant strojopisů, vydal jsem i knížku Cesta na Jávu, ke které sám autor nikdy nedospěl. A připravil jsem pro Památník písemnictví libreto Bieblova muzea ve Slavětíně, které jsme pak slavnostně otevřeli. Někdy je mi vytýkáno, že jsem o Bieblovi nenapsal monografii, ale tak dlouho jsem se k tomu necítil být dostatečně fundován (vytvořil jsem o něm pouze diplomovou práci), až bylo pozdě. Ale i tak se stal Kosťa součástí mého života, což setrvává podnes.

ČÁST PRVNÍ: MARIE BULOVOVÁ-BIEBLOVÁ
Manželka Konstantina Biebla se narodila 12. února 1909 v Lounech jako Marie Bulovová. Její rodiče tu vlastnili velké železářství na náměstí. Z dochované korespondence si uvědomujeme, že šlo zpočátku o velkou jinošskou lásku básníkovu, postupem doby mu však zřejmě bylo proti mysli poněkud procovské prostředí její rodiny i maloměšťácká zatuchlost Loun. Sňatek se uskutečnil v Lounech 31. ledna 1931, hned nato se novomanželé vypravili na svatební cestu do Afriky.
Nakonec se Marie stala spíše Bieblovou literární přítelkyní, nebydleli spolu a stýkali se pouze sporadicky, nikdy se však nerozvedli a podle básníkova svědectví vím, že to ani nehodlal udělat.
Marie překládala francouzskou, ruskou a německou poezii, vydala sbírky básní Pianissimo (1974) a Ticho a hlas (1982) i knížky pro děti, byla zaměstnána na ministerstvu školství a kultury a ve Státním nakladatelství dětské knihy, kde jsme se především setkávali (ale někdy i v jejím bytě, kde pořádala občas hudební sedánky, vybavuji si, že tu hrál na klavír Josef Páleníček). Při několika příležitostech mi svěřila k opsání řadu Bieblových dopisů, které tu dokumentují jeho vztah k ní. Vím, že existuje krásně vypravené vydání úryvků z této korespondence (Svou tvář ti skrýti do vlasů), ale s tím má tento soubor společného pouze pramálo. Obsahuje výběr z dopisů, jejichž publikování (s vyžádanými eliminacemi) mi Bieblova manželka ještě za svého života dovolila. Myslím, že je nadmíru zajímavé a cenné porovnat jejich znění s dopisy Haně Kvapilové, které uveřejním ve druhé části.
Nechci rušit mezikomentářem plynulý tok Bieblova okouzlení i setrvalosti vztahu, který až do své dobrovolné smrti nehodlal opustit. Pokud někde připojuji drobnou vysvětlivku, jde o upřesnění samotné adresátky.

Slavětín 13/I 28
Můj drahoušku! Nezlob se, že Ti hned někdy neodpovídám na Tvé dopisy, je toho příčinou rozmrzelost nad jinými psaními do redakcí, nakladatelům atd., které musím napsat dříve než dopis Tobě, jinak bych se k nim ani nedostal. Říkám si: až odbydu ty nudné a nutné dopisy, čeká mne napsat psaníčko Mařence, a tato útěcha mi dává sílu k tomu, abych napsal i předcházející. Nevím, čím jsem si zasloužil té cti, ale všelijací adepti umění mi začínají posílat své práce „k posouzení“, to je Ti k zoufání. Člověk neví, co si má myslet o sobě, neřku-li o těchto strašných věcech, a pak, začíná-li někdo v sobě hledat zlato, musí nejdříve zbavit se všeho nánosu, kamení a rumu, s tím vším ti lidé přijdou; jak možno vědět, zda pod tím něco leží? Drahoušku, já jsem Ti teď stále zavrtán do knih, kterých mám kolem sebe celé štosy, vůbec se teď ani neoblékám; chodě doma po javánsku, opásán sárongem, připadám našim pacientům asi jako šílenec, když mě tak náhodou zahlédnou pootevřenými dveřmi z čekárny. Alespoň pacientky kolikrát ptají se mojí matky: „To je ten váš pan syn?“ A aby si mohli blázna prohlédnout zblízka, přinesou si při následující návštěvě blok a musím jim ho podepsat. Zdá se mi, že bych měl tak chodit i po ulici, nazelenit si ještě obličej, jak to kdysi udělal Baudelaire, možná, že by se zvýšil prodej mých knih.Ale už dost toho cancání. Když je tu řeč o Baudelairovi, nemohu nevzpomenout těchto jeho řádků:
I kdyby dva milenci byli velmi zaujati a velmi naplněni vzájemnými touhami, jeden z obou bude vždy klidnější, nebo méně ovládnutý, než druhý. Jeden z nich je operatérem nebo katem, druhý jest předmětem, obětí. Slyšíte ty vzdechy? Ty stony, ty výkřiky, ta úpění? Kdo jich nevydával, kdo jich neodvratně nevynucoval?
Mařenko, myslím, že v naší lásce Tys byla doposud tím katem, zaměnili-li jsme si snad teď úlohy, je to jistě jen na chvíli, uvidíš, že to nebude dlouho trvat a vezmeš zase meč Ty do rukou.
Kdo mi může zaručit, že jej už teď nedržíš zase Ty? Mařenko, mám Tě rád a strachuji se o Tebe, napiš mi, že tam v Praze nemáš moc milenců a že mě máš pořád ještě ráda. Vlastně znova ráda od mojí poslední popravy.
Tvoje domněnka o slečně Hausenblasové je velikým nesmyslem. Je to sestra mého kamaráda a mám k ní tedy určité povinnosti, například doprovodit ji do biografu, když on mě o to požádá, aby sám mohl jeti za Bůňou. A Bůňa? Nechme Bůňu, je to koneckonců chudinka.
Drahoušku můj, zamotal jsem se do Tebe jako ryba do sítě, jako slavík do hustých keřů růží, myslím, že nebudu moci uletět a že Ty nebudeš moci mne propustit. Jsme v tom oba nevinně. Jak je to krásné, jak je to krásné! Mařenko, až se zas sejdeme, bojím se, že omdlím. Broučku!

Tvůj Kosťa

Tohle je čtvrtá stránka!
Přečetl jsem po sobě tento dopis a vidím, že jsem tam vlastně nenapsal skoro nic z toho, co jsem chtěl. Mařenko, Ty jsi moje veliká láska, která usínala jenom proto, poněvadž jsem Tě podezříval z mnoha zlých věcí. Ale teď vidím, žes to přece jenom Ty, můj drahoušek, který mě ještě moc a moc natrápí. Je ve mně mnoho něhy, mnoho ohně, a když ho nikdo nechce, tak se v něm dusím a nevím, co s ním.
Vůbec jsem velkým nebezpečím pro venkov od té doby, co Tě miluji, kdybych vstoupil do stodoly nebo se rukou dotkl doškové střechy, jistě se od toho doteku vznítí. Má krev se rozvíjí jako prapor, do kterého Tě jednou zahalím. Budeš milenkou rudého praporu.
Mám strach, že při prvním polibku, co Ti teď dám, vznítí se Tvoje vlasy. Možná, že uhoříme oba, bude to krásná a slavná kremace. /1928/

Co by to bylo za život bez lásky, / když srdce miluje, srdce se svírá, / já, Mařenko, brnkám na Tvoje hedvábné podvazky, / to je má lýra! / Vždycky, ach vždycky si vzpomenu, / když přivoním k Tvojí pleti, / že někdo cizí vezme si Tě za ženu, / a Ty mu budeš rodit děti. / Já přál bych si, Mařenko, jen, / aby Tvůj prvorozený syn/  vypadal jako já, byl také básníkem / a zval se Konstantin, ach Konstantin. / Byla bys hodná na syna, / viď, má Mařenko zlatá, / on by Ti složil hlavu do klína, / jako to dělával jeho táta. /
/1928/

V chladné cizině ve čtvrtek v noci
Miláčku můj, andělíčku!
Moc Ti děkuji za Tvoje vlásky, kterých je mi skoro líto, když je tak vidím ustřižené ležeti, Ty moje malá jeptiško, která jsi právě vstoupila do kláštera, viděl jsem v kinu takový obřad, biskup je ustřihl dlouhýma nůžkama (na dlouhé vlasy dlouhé nůžky) a zůstaly ležeti na stříbrné míse, pokropené svěcenou vodou, totiž slzami té, která je obětovala Kristu…. Od jisté doby mikádo – je to tak nepochopitelné mně samému – připomíná mi jakýsi smutný náboženský obřad, vykonaný na hlavách všech moderních dívek, nějaká brána se před nimi otevřela a zase zavřela (jak tajemnými se staly dvéře všech holičů), vyjdou ze dveří s hlavou zdánlivě lehčí, jako labutě, když potřepou hlavou předtím ponořenou do vody, v které se odrážejí oblaka: dobře jsem udělala? špatně? V každé ženě dříme Eva, každá žena zbavena svých vlasů tuší v podvědomí, že kdyby si měla stoupnouti nahá uprostřed ráje, nemá se čím odíti, jako smuteční vrba, kterou zbavili dlouhých závěsů, těch převislých hebkých větví, za kterými skrývá se hladký kmen, Eva byla nahá, jenom když byl veliký vítr, který rozhrnoval její vlasy jako řasnatou divadelní oponu – – – – Ne, Mařenko, není jich škoda, těch ustřižených vlasů, musí to být, je mi jen něčeho strašně líto, času, který prchá, mám zde Tvoje dívčí léta uložená v indické krabičce, hlídané posvátným slonem a egyptskými Ibisy, je to krabička vyjmutá odněkud z pyramid, je to památka po Kleopatře, památka vonící, drahá, je to naše láska nabalzamovaná, Kosťa bude dávno hnít, ale tyto vlasy zůstanou neporušeny v jeho nedobytné pokladně, kde mimochodem řečeno bude vždy více básní než peněz (bože, jsou básně také cennými papíry?), dívám se smutně na tyto vlasy, které mne přežijí, které přežijí, Mařenko, Tebe, které přežijí nás, Tvé drahé mrtvé vlasy, které přežijí Tvé drahé živé vlasy!!!
Mařenko, naše poslední setkání mne strašně posílilo, není myšlenky, která by nakonec nedospěla k Tobě, není pohledu, kde bys nebyla, všechny věci na světě jsou Tvým zrcadlem, vidím Tě, když se podívám na lampu, na tuto sklenici, jež má Tvoji křišťálovou čistotu, tento vánoční strom plný sladkostí, tyto javánské batiky, do kterých Tě oblékám ve snách, tyto moje ruce, v kterých spí obrysy Tvého sladkého těla, tento květovaný ubrus, který bych rád položil před Tebe, když cupou Tvoje malé střevíčky!
Ty moje drahá míšenko! Ty moje roztomilá židovko! Ty sestřičko Heineho a Apollinaira!
Drahoušku, teď Ti to musím říci docela po venkovsku, že holt Tě mám strašně rád, že jsi moje drahá Mařena, že Tě nepřenechám žádnýmu chlapoj a že bych se vo Tebe pral u muziky, kdyby někerej na Tebe bral. I jo! I jo!
Drahocenej můj drahoušku nejdražší, ať mi nestůněš, ať Ti nic nechybí, zůstaň mojí hodnou, čistou dušičkou, jakou jsi! Ach, jak nerad se s Tebou loučím. V sobotu v pět hodin na shledanou!

Tvůj Kosťa

Milá Mařenko!
Dneska svítí sluníčko, chodil jsem po lese s knihou, mysle na Tebe. Utrhl jsem několik posledních jahod pro Tebe, otočím se, a tu teprve vidím, že nejsi se mnou a že Ti je nemohu dát. A najednou mi napadlo, že až přijdu domů, že tam bude třeba psaníčko od Tebe, a utíkám honem domů. Ale protože jsem si už uvykl každou radost brát s rezervou a protože mě šípek chytil za kabát, abych tak nepospíchal, začervenal jsem se studem nad svým bláznovstvím, nad svým srdcem hloupým, bože, tak hloupoučkým, a sklopil jsem oči, hodně k zemi, a šel dál, už ne k domovu, ale hloub do lesa, kde je stín. A měl-li bych býti upřímným ve všech svých pošetilostech, musel bych se přiznati, že někdy se zastavím u některého stromu, modřínu nebo jedle, že pohladím její kůru, jako bych ji miloval; stromy jsou krásné, stromy jsou svaté; větve jedlí nejsou nepodobny křídlům andělů. Jen v samotě může člověk volně dýchati, volně milovati, aby se nezdál bláznem. Zde v lese, kde mě nikdo nevidí, zde v mechu, kde nikdo mé kroky neslyší, kde ani bůh neví, co se děje, neboť husté koruny stromů nepropustí ani kousek modrého nebe, zde, Mařenko, jsou nejčistší chvíle mé lásky….
Mařenko, už je podzim a já jsem našel fialku. Nikdy se mi to ještě v životě nestalo, ač znám dobře všechna tajemství našeho lesa. Posílám Ti ji, neboť nevím jinak, proč by byla vykvetla. Kdykoliv ucítím vůni fialek, musím mysleti na smrt a na hroby pokryté drobnými zelenými listy fialek, všechny mají tvar srdce, a pak, nevím proč, vzpomenu si na několik veršů od Ronsarda; zní v překladu asi takto:

Až budu pod zemí, vidina bez kostí,/ ve stínu myrtoví si odpočívat tichý, / ty budeš vzpomínat s lítostí / mé velké lásky, své pohrdavé pýchy.

Kuhn chudák stůně, je v nemocnici, tak ho někdy zastupuji v ordinaci, dosud jsem to nezapomněl. Maminka by si asi přála, abych svůj život rozdělil na dva díly, na půl básníka a napůl zubaře. Dovedl bych to, ale jen v jednom případě. Mařenko, prosím Tě, nezapomeň na mě docela. Ju, broučku?

Kosťa
/1929/

Drahá Mařenko!
Tři hodiny je tomu, co jsem poslal Tobě psaníčko!
Jsem tak nemocen láskou a touhou vidět Tě stále u sebe, že se dívám jenom na dveře a věřím, že se zjevíš v nich. Vím, že to není možné, vždyť musíš být celý den v krámě, sakramentské železo! Drahoušku, jsem tak nešťasten, že zítra nemohu k Tobě, kdyby snad se mi to mělo zhoršit (ale to se nestane), nechal bych se za každou cenu převézti do nemocnice, abys mohla snadněji ke mně, já bych si tu musel sám zoufat.
Drahoušku, já už nemohu bez Tebe žít.
Nemohu! Nemohu! Nemohu! Huhuhu!
Jsem jako na smrt nemocný, který stále volá Tebe jako jedinou záchranu. Nemám boha, nemám víry, nechci žádné blaženosti nebeské. Chci Tebe, to je moje jediné přání, s ním všechno stojí, s ním všechno padá.
Dejte mi Mařenku!
Hned! Hned!
Drahoušku, je noc; odnesli mi stroj, abych v noci neklapal. Stojím u okna, kde je trochu světla od žárovky na našem domě. Musím Ti ještě napsat, jak jenom pořád na Tebe myslím.
Dobrou noc!
/1929/ (pokračování příště)