Ovlivnili mě čeští surrealisté, říká textař Björk

Říká si SJÓN, jeho občanské jméno zní Sigurjón Sigurdsson, narodil se v roce 1962 v hlavním městě Islandu Reykjavíku a patří mezi nejvýznamnější skandinávské spisovatele současnosti. Přestože má na kontě mimořádně poutavé novely, poezii i dramatickou tvorbu, zřejmě největším Sjónovým „zásekem do popkultury“ je, že řadu jeho textů zpívá Björk – nejvíce ve filmu Larse von Triera Tanec v temnotách, kde hlavní hvězda letošních Colours of Ostrava v roce 2000 ztělesnila hlavní roli. Zdaleka nejen kvůli Björk jsme ale Sjóna požádali o rozhovor. Hlavním impulsem bylo vydání jeho novely Měsíční kámen v českém překladu v nakladatelství dybbuk.

sjónV češtině zatím vyšly jen dvě vaše knihy. Jste přitom velmi aktivní autor. Máte nějaké základní téma, které vaše dosavadní dílo propojuje? Věci, které svým psaním chcete říct?
V každé z mých novel se jako důležité téma objevuje soucit, konkrétně jak obtížné to pro malé společnosti bývá jednat dobře s těmi, kteří se liší. V Synu stínu (Skugga-Baldur) Abba, mladá žena s Downovým syndromem, testuje lidskost svých blízkých, v Měsíčním kameni (Mánasteinn) homosexuální dospívající díky nezlomnosti svého ducha – a lásce k filmu – překoná stigma své sexuality a nízkého společenského postavení. V těchto novelách jsem tedy poskytl příklad toho, jak špatné to může být, když zvítězí nespravedlnost. Také jsem se ale pokusil ukázat, že udělat tu správnou věc nestojí mnoho, pokud se jednotlivci odváží jít proti převládajícímu pořádku.

Píšete prózu, poezii i dramatické útvary. Mají všechny žánry pro vás stejnou váhu nebo považujete jeden za „domovský“?
Rád používám odlišné literární formy a žánry, protože každý z nich mi umožňuje využít specifickou techniku psaní. Takže mám v oblibě všechny. Jakkoli ale rád spolupracuji s jinými umělci na divadle, na filmu nebo na hudbě, nejlépe se cítím tehdy, když mám vše pod kontrolou. To znamená, že nejdražší jsou mi mé novely a básně. Poezii píšu jenom zřídka, a každá nová báseň je tak pro mě velkým darem mé mysli. Novely mi umožňují vytvářet svět pomocí různých stavebních nástrojů, které jsem nashromáždil během své spisovatelské kariéry.

sjón_2Spoluzaložil jste neosurrealistickou skupinu Medúsa. Můžete ji nějak blíže představit? Vycházela z nějakých konkrétních kořenů a vlivů?
Medúsa byla malá skupina mladých básníků, kteří sdíleli fascinaci surrealismem, dada, punkem a dalšími podobnými rebelantskými společenskými a kulturními hnutími. Vydávali jsme knihy, organizovali jsme čtení a výstavy, korespondovali jsme s podobnými zahraničními skupinami a účastnili se různých akcí. Čtyři členové skupiny vytvořili hudební skupinu nazvanou Fan Houtens Koko a stali se součástí vznikající nové vlny rockové scény. Vydávali jsme také hudební nahrávky a organizovali koncerty. Mnoho jsme diskutovali, pili až do noci a tancovali a někdy docházelo i k bitkám. Vrstevníci si o nás mysleli, že jsme divní, a takový byl názor i starší generace. Performance zahrnovaly i oblékání se do halloweenských kostýmů a stahování si kalhot na vážených akcích poezie, nošení čelenek z masa ve vlasech, mávání mečem a tak podobně, neboli dělali jsme věci, které z poezie strhávaly „nedělní šaty“. Mohu s uspokojením říci, že nás ovlivnily překlady českých surrealistů, jako je Vítězslav Nezval a Karel Teige, a osobně má největší oblíbenkyně malířka Toyen.

Surrealistické prvky lze najít i v knize Měsíční kámen, zejména v horečnatých snech hlavního hrdiny. Je pro vás surrealismus v této podobě jen dílem fantazie, nebo k těmto prvkům docházíte „klasickými metodami“, jako je automatické psaní, psychoanalýza nebo záznamy vašich skutečných snů?
Měsíční kámen je krátká novela tvořená řadou textů, které by se k sobě měly hodit jako drahokamy v propracované bižuterii. Některé její části mají převážně naturalistickou nebo realistickou podobu, jiné jsou spíše nereálné a fantaskní. Každá z nich vychází buď z výzkumného materiálu, jak a co jsem nalezl ve starých novinách, knihách a fotografiích, nebo mají původ v mé imaginaci, která se samozřejmě také spoléhá na skutečnost, z níž vytváří zvláštní obrazy a řetězce slov. Kreativní zpracování skutečného materiálu, když v bdělém stavu sedím u psacího stolu, a jeho nevědomé zpracování, které nastává ve snech v noci, pro mě tudíž mají stejnou hodnotu. Ze surrealismu jsem se naučil, jak učinit sny hmatatelnými a jak rozpustit skutečnost. Zde se spoléhám na vámi zmiňované metody, ale činím tak zdrženlivě a disciplinovaně, což ve své podstatě nemusí plně odpovídat surrealistickému přístupu.

Měsíční kámen je velmi neutěšený příběh. Těžké období země i města, epidemie, hlavní hrdina sirotek a dospívající homosexuální prostitut, vyhnaný svými blízkými… Proč jste zvolil zrovna toto téma? Cítíte v něm nějakou souvislost s dneškem?
Materiál týkající se tří prvků, které tvoří pozadí příběhu Mániho Steinna, jsem shromažďoval mnoho let: epidemie španělské chřipky, která se dostala na Island na podzim roku 1918, zájem Islanďanů o film ihned po zrodu kinematografie a dějiny homosexuálů v mikrokosmu, kterým je Reykjavík. Nikdy jsem ale nepřišel na to, jak to vše využít, ani v kombinaci ani jednotlivě. Až mě napadlo umístit postavu chlapce, který se z důvodu své životní situace dívá na události zvenčí a není emocionálně traumatizovaný jako ostatní obyvatelé města, jimž umírali blízcí příbuzní a přátelé, doprostřed epidemie španělské chřipky. Uvědomil jsem si také, že byl samozřejmě i blázen do filmu, což mi tuto skutečnost umožnilo proplést spolu s jeho skutečným životem. Dlouho ale chyběl důvod, proč je chlapec ve společnosti, v níž žije, outsiderem. To znamenalo, že jsem s příběhem nemohl mnoho postoupit dopředu, kromě práce na obvyklém výzkumu, jako ostatně při psaní dělám vždycky. Když mi pak došlo, že Máni Steinn je vlastně gay, měl jsem poslední kousek skládačky. Celý příběh se mi ihned mimořádně jasně zjevil před očima a napsat jej mi trvalo daleko kratší dobu, než jsem si původně myslel.
Jak potom čtenář na samotném konci objeví, emocionální a morální naléhavost ležící za vyprávěním příběhu o Mánim Steinnovi vychází z toho, že novela je věnovaná památce mého strýce Bósiho, který zemřel v roce 1993 na AIDS. A měl jsem i další přátele, jejichž utrpení jsem byl svědkem a které společnost ponižovala kvůli jejich sexuální orientaci. Tuto knihu jsem jim také byl dlužen. A smutné je, že je to příběh, který se stále opakuje. Stačí se podívat na Rusko a Nigérii, abych uvedl jen dvě země, které postavily mimo zákon své homosexuální obyvatele.

sjón_3Váš hrdina miluje filmy a v Měsíčním kameni jeho prostřednictvím vyprávíte o začátcích filmových projekcí na Islandu. Jaký vztah k filmu máte vy sám?
Propadl jsem filmu od té doby, co jsem ve čtyřech letech viděl Mary Poppins. Některé momenty v tomto filmu mají pro mě jasnější podobu než mé vlastní dětské vzpomínky. Když jsem vyrůstal, nedělní filmová představení (ve tři hodiny odpoledne) byla tím, na co všichni z nás čekali celý týden. Kina střídavě promítala animované grotesky, staré westerny, filmy s Tarzanem, příběhy o zvířatech od Disneyho a Abbotta a Costellu. Představení ale často bývala dost divoký zážitek, protože děti běhaly po sále, házely po sobě popcorn, křičely: BINGO!, když se na plátně objevil polibek, atd.
V době dospívání jsem i nadále chodil do kina, sám a na to, co se zrovna hrálo. Jeden den jsem tak viděl laciný horor, další den film Ingmara Bergmana, třetí den to byla automobilová honička a pátý den film, který inzerovali jako francouzskou erotickou komedii, ale ve skutečnosti to byl Truffaut. V šestnácti jsem se stal členem filmového klubu a objevil všechny ty filmové mistry. Takže mě film životem provází déle než literatura a každý týden se také stále dívám na řadu filmů.

Spolupracoval jste s různými islandskými hudebníky, nejznámější jste ve spolupráci s Björk. V čem si tolik rozumíte? Co se vám podle vašeho názoru společně nejvíc povedlo?
Jsme přátelé od té doby, co Björk bylo šestnáct a mně devatenáct. Byli jsme součástí skupiny mladých lidí, kteří nalezli své životní povolání v umění. Navzájem jsme se podporovali a půjčovali si knihy – knihy o umění, poezii, novely, východní nebo jinou filozofii a odbornou literaturu – a hudbu a společně jsme chodili do kina. Když člověk s někým něco takového zažije, je potom vzájemná spolupráce snazší, protože vaše nápady a myšlenky vyrůstají ze stejného podloží. Z celé naší spolupráce s Björk mám nejraději písně Isobel, Bachelorette a Oceania.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *