Jméno řeky Řeka
Vždy rád ocením byť se skřípotem zubů napůl z pochvy vzteku vytažených slova jako: Jsem křtěný Vltavou. Kupodivu se tak determinují pouze cajzlové, nikoli třeba lid z Kralup. Je v tom snad kus závisti, neboť mě jako Tepličana nekřtilo ani Labe, ani Ohře, ani Bělá Bílina, jen Sviní potok, jenž se pod městem stokamy vine. Žižkovan mi však řekl, že většina Pražanů říká prostě Řeka, v té chvíli moje holka vypálila – byli jsme právě na mostě Legií: „Hele, Berounka!“ „Ty drndo jedna německá, o čem tu teď mluvíme?!“ osopil jsem se na ni. Pod mostem proplouval parník Berounka.
Pošťák ve stínu
Když poprvé stál před svými vězniteli, čuměl na ně jak bochník z igelitky. Chtěl se zeptat, co provedl, ale vyšetřovatel ho gestem zarazil.
„Jste dřepdoma a budižkničemu, nohy si cácháte ve zteplalé vodě a permanentně nadáváte na počasí. Souhlasí?“
Kývl lhostejně hlavou. Jestli nepřijdou s něčím závažnějším, musí ho pustit.
Vyšetřovatel vytáhl nůž a cibuli. „Budou topči,“ řekl zlověstně. „Máte rád topinky?“ zeptal se.
„Ano, topinky mám rád.“
„Vidíte, že i ve vás je něco dobrého,“ rozzářil se vyšetřovatel. „Děláte ze sebe většího škůdce, než jste.“
„Já nejsem…“
„A taky nebudete!“ vypálil vyšetřovatel. „Proč to děláte. Máte to ze své hlavy? Kdybych tomu věřil, už by si vás podával kolega. Ale na takové jako vy je lepší hezky langsam a polstrovaná cela.“
„Copak jsem v bl…?“
Vyšetřovatel otevřel aktovku a vytáhl topinky. „Na rovinu, proč neplníte své povinnosti? Pan Siegfried Neumaier si na vás opakovaně ztěžuje. Zadržujete mu poštu. Otevíráte mu obálky. Dokonce mu zatajujete úřední oznámení.“ Vyšetřovatel práskl cibulí o stůl. „Je to tak?“ Pak oloupal česnek. Dal si s tím načas. A začal jej třít o topinky. Místností to zavonělo.
„Víte vy vůbec, že pan Neumaier je v programu na ochranu svědků?“
„Ano, říkal mi to.“ Listonoš polkl. „Ale takový program přece u nás není.“ Teď byl na řadě vyšetřovatel.
Polkl naprázdno a topinku nehybně držel před zejícím otvorem úst.
Rebelie nejistého pána
„Budu dělat dřepy, dokud se neposeru,“ prohlásil pan Hodboď a rozkošnicky se protáhl nad umyvadlem. Při toaletě se dal do zpěvu. „Vy jste náš kapitán, oni jsou zbyteční!“ ječel, když se česal. Při vymačkávání tuby hulákal. „Přidal jste blankytu do křídel míru!“ Pak cosi broukal, ale po vypláchnutí huby zvolal: „Nepleť se do veršů Kde domov můj!“
Otočil se a vyjekl. „Ty mě biologizuješ!“ zahartusila paní Hodboďová. Za pušapkou se jí vlnil ovladač 3D televizoru Hyundai. Pan Hodboď ji následoval do obýváku. „Támhle kapla kapka!“ zarazila ho. To už se neudržel. „Kapla kapka, tak kapla, ale ty zasraný antikomunisti pořád pokračujou ve svý štvavý kampani! Zase dělaj ples S komunisty netančím! A zase obcházej s peticí!“ Paní Hodboďová se uchechtla. „Všichni nejsou sralbotky jako ty. Tihle kosi si na komouše klidně vyšlápnou i dneska!“
Vilný jenerál
Vyrazili jsme ze Srbic k Doubravce, odkud generál Vandamme sledoval drtivý útok donských kozáků a kubáňských řezníků, kteří jeho armádě zařízli slípky. Bylo to den po dvousetletém výročí bitvy u Chlumce. Vykládal jsem své ženě, jak si tehdy Vandamme odskočil k dívce, jež nesla z lesa ošatku hub. Pral do ní ze všech stran a jedinou díru nenechal na pokoji.
„A to byla babička babičky mojí mámy,“ uzavřel jsem příběh.
Žena pokývala hlavou. „Nesahej si těma pačmákáma do hlavy, zase budeš mít špínu za nehtama!“
Koncert v osadě liščích ohonů
Petru Stejskalovi
Dobrý svět skrze dobré sklo piráta zdá se tak vzdálený. Břehů své vlasti nikdy nedosáhnu, protože žádné břehy nemá, jen břehy řek, potoků, oprámu, pinek, jezer a rybníků, a to přece nejsou břehy. Ale zas když sedím na břehu Sázavy a bouchám na bonga v kruhu přátel, kteří hrají na kytary, jejich šátky jsou spojeny krabičkou od sirek, oheň hlídá strážce, říkám si řeka, to je břeh. A když přijde chlapík v hutce ozdobené kolečky salámu a řekne mi: „Šerif osady si nepřeje, abys tu s náma hrál.“ Vysmahnu, je mi trapně jako nikdy, jsem ponížený, ale řeka má druhý břeh.
Honba za vrtulníky v Duxu
Konec srpna v Duchcově. Nad zahradou krouží policejní vrtulník. Kamerou sonduje situaci. Vietnam hadr. Vytahuji pušku po cirka praprapradědovi a zrezivělým křesadlovým zámkem se pokouším vykřesat jiskru. Samolitr se mi nedaří, ale helicops aspoň vědí, že na ně mířím. Možná vyšlou depeši ve tvaru střely, netrefí se a zničí sousedovi bazén. Zvykl jsem si za to léto na vrtulníky, které se točí na místě, zvykl jsem si na policejní kontroly, pochopil jsem dokonce i to, že zatímco 20 policistů kontroluje kdejakého angličáka na cestě do Duchcova, projede kolem autobus plný skinů ozbrojených parukami. Místo duchcovské mlhy z oprámů a hald se mi z poza oken valí do pokoje dýmovnice. Parta dementů si za Barbarou honí to svoje a pipiny v růžových punčoškách kráčejí vpředu s českou fanglí. A někde před zámkem, z mého pohledu v dálce aktivisti hlásají svoji pravdu. Napadají mě slova punkového básníka Oty Chlupsy: Ještě nám zbejvá čas, zařadit se v stejnej dav. Můj postoj? Na to nemám love. Dejte mi je a postavím si ho.