Petr Nikl: Jinotaje opic

 

Přestáváte rozumět světu? Možná ho jenom špatně čtete. Možná máte potíže s abecedou. Naštěstí se objevují na domácím trhu pravidelně nové a účinné léky. Jeden naservírovali loni pod hlavičkou „cesta kolem světa za 31 písmen“ Milada Rezková a Lukáš Urbánek (referovali jsme o něm v Uni 2/2017), jiný právě uvedl do oběhu Petr Nikl (1960). Zatímco autorská dvojka sázela především na zábavu, Nikl preferuje práci. Jeho Jinotaje opic, vydané v pražském Meandru, totiž rozhodně nejsou knihou, která by konzumentovi dávala něco zadarmo. Autor vyžaduje účast, aktivního, činného čtenáře, potažmo diváka. Vyžaduje jeho fantazii, hru, kreativitu. Tedy přesně ty kvality, kterými se vyznačuje jeho vlastní všetečná umělecká činnost, od divadla a hudby po výtvarno a literaturu.
Název knihy je návodný z části. Dává klíč, ale neotvírá všechny komnaty. Nikl nakreslil a napsal atlas patnácti svých oblíbených opic. Jsou tu známí i méně známější: pavián pláštíkový, gorila nížinná nebo lemur – a vedle nich kotul veverovitý, mandril rýholící nebo hulman posvátný. Už ta jména mají kouzlo a pobízejí fantazii k výkonu. A nejen ta: po jménu a drobné básnivé charakteristice („Kosman trpasličí: Drobný manekýn, který skáče až do vzdálenosti pěti metrů“) následují jednak portrétní kresba, jednak vizuální báseň, kde hrají opice v rolích jednotlivých liter. Hrají především ocasem a často hledí divákovi upřeně do očí. Jenže když divák pohled opětuje, přestává brát zvíře jako písmeno, a báseň je fuč. Takže je na místě dvojí pohled: jeden ocení obraz, druhý slovo („Lehký vánek přivál k nám / vlnivý skok kosmana“).
Ta dvojverší, motivicky provázaná s úvodní charakteristikou, rozvíjejí po svém tradici básnického nonsensu či grotesky. Ovšem mnohdy v kombinaci s hlubokomyslností, významovou otevřeností haiku. Kdo chce, zaslechne tu Eugena Brikciuse – nebo Macua Bašó. Na jedné straně chápan středoamerický: „Chápan chápe kam se sápe / nechápe-li tvrdě chrápe.“ Na druhé pak nártoun filipínský: „Nártoun slunce vidí jen / v lesku luny třpytivém.“ Nebo malpa kapucínská versus chvostan bělolící. Anebo gorila vs. hulman. Petr Nikl zvládl postavit téma nejen v různých vrstvách, ale i kontrapunkticky. Jako zábavu i práci. Jako hru na schovávanou, na hledání souvislostí, na náhodná setkání. Třeba i se sebou samým. Člověk a opice k sobě mají totiž od přírody docela blízko.

Meander, Praha 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *