V době, kdy nám sotva začalo pod nosem a na bradě rašit nesmělé chmýří, musel se Kája Synek holit břitvou. I tak se mu už odpoledne na bradě a lících vždy černalo hrubé strniště. V jeho případě nešlo o žádného notorického propadlíka, jak tomu bývalo zvykem u našich sezónních světských spolužáků, jen byl zkrátka poněkud fyzicky předčasně vyspělý. Nosil šedé vysloužilé tesilky s oleštěnými koleny a po domácku pletené vesty, takže to mohlo vypadat, jako by se mezi školní mládež zatoulal některý z rodičů. Je jasné, kterou lidovou písničku z hloubi duše nenáviděl. I když jinak hudbu miloval. Hrál na klavír a chystal se vstoupit do učebního oboru opravář a ladič varhan.
O velké přestávce se muselo povinně korzovat po chodbě. Jako muklové na vězeňském dvorku kroužilo zblblé žactvo v bezcílném nekonečném kruhu. Třídy byly zamčené, aby se nějaký vykuk nemohl před zdravotní procházkou schovat. Nad celým tím tyjátrem bděl učitelský dozor. Většinou učitelka, pro tu chvíli dozorkyně, poněvadž už tehdy bylo mužských zástupců učitelského sboru pomálu. Káju jednou napadlo, bůhví při kolikátém kolečku, a ve vhodné chvíli (dozorkyně se taky přece jen musila někdy dojít vyčůrat, nebo do sebe rychle hrknout vystydlé kafe) zavěsil se spolu s několika dalšími za lokty, prudce vykopávali nohy napnuté v kolenou, hlavy strnule otočené ke straně, dupali až se škola otřásala a na Kájův povel s výkřikem Sieg heil! vymršťovali pravici.
Soudružka učitelka Plíhalová byla přiměřeně hysterická učitelka středního věku, kovaná a zapřisáhlá komunistka. Celou její rodinu měli na svědomí nacisté, všichni její nejbližší a drazí nepřežili koncentrák. Komunismu, socialismu a straně byla beze zbytku oddána celým svým srdcem. Sovětský svaz opravdu milovala, několikrát zemi zaslíbenou navštívila a ráda o ní vyprávěla. K Sajuzu a Rudé armádě cítila vděčnost za porážku fašismu. Šedesátý osmý vnímala jako pokus reakcionářů o převzetí moci.
Když v kabinetu zaslechla dupot a sborové řvaní Sieg heil!, nemohla uvěřit svým uším. Cukla sebou tak, až si polila halenku vystydlou kávou nejlevnější značky Standard. Vyrazila z kabinetu, a když vyskočila na poslední schod, stačila ještě zahlédnout vztyčené pravice a řadu rozjívených puberťáků se Synkem uprostřed. To už jí ale hlas přeskakoval rozčilením.
„Synku! Ty jeden, ty…! Co si to dovoluješ! Co to tady…? Okamžitě do ředitelny! Tohle je okamžité vyloučení! Dovedeš si vůbec představit, jaké utrpení, jaké zločiny! Víš ty vůbec, jaké hrůzy se děly v koncentráku? Dostaneš trojku z chování! Do pasťáku patříš! O to se postarám! Takoví jako ty nemaj mezi slušnejma lidma co dělat!“ Ani tehdy, v pětasedmdesátém, nebylo tak snadné zbavit se nepohodlného problematického žáka. Kája Synek byl jinak tichý melancholický chlapec, dobře se učil. Vychovávala ho babička. Rodiče, kterým by hrozilo odebrání synka do pasťáku, neměl. A babička? Ta nechodila ani na třídní schůzky, ani do ředitelny, kde se řešila jeho trojka z chování a podmínečné vyloučení, se nedostavila. Já už jsem na takový věci stará, musíš poslouchat, Kájíku, říkala Kájovi a ten jí odpovídal, já vím, babi, já vim. Celý učitelský sbor věděl, že soudružka kolegyně Plíhalová je poněkud přecitlivělejší. Soudružka učitelka Plíhalová byla také předsedkyní stranické organizace KSČ. Kája zůstal. Však už také do konce jeho povinné školní docházky zbývalo necelého půl roku, tak proč situaci zbytečně hrotit. Kluk za chvíli vypadne ze školy a hysterická Plíhalka se uklidní. Jenomže kluk se pustil s Plíhalkou do války. Nebylo možné doufat v to, že se ti dva někde ve školní budově nepotkají. Při takovém setkání vždy Kája jen šeptem sykl siiii, jen neslyšně pohnul rty. Jen naznačil pohyb vzpřímené pravice, aby ho pak ladným obloukem dokončil pročísnutím vlasů, jen aby mírně dupl nožkou, Plíhalka okamžitě startovala. Vždyť ten kluk je nevinnej a Plíhalka magor! Ona ho jen vidí a už jí to bere! Byla čím dál hysteričtější. Hlas jí přeskakoval a rudá ve tváři stěží popadala dech. Nemohla pochopit, (a kdo by také mohl) jak někdo může dnes, v době hlubokého socialismu, v míru, po Osvětimi, po Lidicích, po všech těch statisících umučených a padlých a po všech hrůzách války, jak jen někdo může…
Nejdřív to bylo pár dní, pak týdnů a nakonec se z toho vyklubala dlouhodobá indispozice. Nervy, no jo, nervy, to je svinstvo, pokyvovali hlavami kolegové a kolegyně, když hleděli na opuštěnou židli soudružky kolegyně Plíhalové ve sborovně. A to je vážně celou dobu v Bohnicích? A neměli bychom ji navštívit?
Když Plíhalka zmizela ze scény, když se její hysterický jedák přestal rozléhat školními chodbami, přestalo Káju i s jeho kumpány to šaškování bavit. Občas jsme se s ním vídávali, bral nás do pražských kostelů, až nahoru, na kůr, kde měl právě rozdělané varhany, všude kolem sebe poházené úzké cínové píšťaly, jak se v tom sakra jen Kájo můžeš vyznat? divili jsme se. Hrával nám Bachovu Tocaatu a fugu v B minor, ale taky rokenroly a Deep Purple. Taková preludia ty kostely ještě nezažily. Plíhalku si prý nakonec k sobě vzala dcera. Tak jí bude líp, než v tom blázinci, vždyť tam se o ní vůbec nestarali, no to je hrůza, jak tam s těma lidma zacházej. A Kájovi nebylo ani ještě osmnáct, když se na kůru v jednom z těch kostelů oběsil.
Přidat komentář
Pro psaní komentářů musíte být přihlášeni.
Líbí se mně, jak „učitelka středního věku, kovaná a zapřisáhlá komunistka sebou cukla tak, až si polila halenku vystydlou kávou nejlevnější značky Standard“ Zde – dotyčná zapřisáhlá komunistka pije relativně levnou kávu, a stojí si za tím!
A před tím, jak „Vyrazila z kabinetu,“a „ když vyskočila na poslední schod,“ že „stačila ještě zahlédnout vztyčené pravice a řadu rozjívených puberťáků“. „Vztyčené pravice“ a „káva nejlevnější značky Standard“ skvělé vykreslení situační kontradikce dvou soustav názorů.
Vynikající je též autorovo zprostředkování zvýraznění ironické relace „bílé“ barvy (sic!) halenky na těle v duchu ale rudé komunistky-učitelky a „hnědé“ nacistické barvy kávy, kterou si navíc sama zapříčiní.
Perfektně napsané taky je, jak rozčílenému člověku, výstižně „hlas přeskakuje rozčilením“.
Psychografický um a dušezpytná dovednost autora je zhuštěna ve větě „Synku! Ty jeden, ty…! Co si to dovoluješ! Co to tady…? Okamžitě do ředitelny!“ Pozor! Kované komunistce takto vnuceno je oslovit hajlujícího žáka výrazem „Synku..“, a nezbývá jí nic jiného, než nositele příjmení Synek takto oslovit, což čtenáře zadostiučiním rozechvěje, anebo – čtenáře donutí povídku odložit a vychutnat si autorovo promyšlení narážky autora.
Mistrná momentka; podobné situaci, v níž chlap v hospodě pije pivo, které mu chutná tak, že polohlasem řekne: „…to je ale pívo!“.