Jak dnes psát o první světové válce? Pacifisticky? Vlastenecky? Nebo snad „objektivně“ – historicky…? A především, jak pojmout to prostředí, tolikrát literárně využité, nově? Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre, úspěšný autor detektivních příběhů, dokázal ve svém románu Na shledanou tam nahoře najít překvapivý klíč, který otevírá události staré sto let současnému čtenáři.
Použil k tomu příběh skutečného podvodu, jenž se ve Francii po první světové válce odehrál. Našli se totiž vykukové, kteří vsadili na touhu francouzských rodin mít své padlé pochované solidněji než v provizorních hrobech za frontou. Začali tedy nabízet své služby – stěhování nebožtíků do solidnějších pohřebišť, a na nedostatek zájemců si zřejmě nemohli stěžovat. Ukázalo se však, že s vyzdvihováním ostatků, s jejich identifikací a s příslušnou péčí o ně si starost nedělali. Skandál byl ututlán zřejmě proto, že v poválečné Francii by se mohl snadno obrátit ve vlnu nenávisti proti státu, který něco takového připustil.
Pierre Lemaitre narazil na ten příběh díky několika článkům v dobových novinách – a podle vlastních slov vycítil velkou spisovatelskou příležitost. Také ho zaujalo, že událost měla potenciál stát se velkým skandálem, ale vyzněla do ztracena. On své spisovatelské šance zdárně využil, jak o tom svědčí Goncourtova cena, již za román v r. 2013 dostal. Na shledanou tam nahoře ale není jen příběhem vyžírkovského švindlu na pozůstalých. Je také příběhem protisystémového napětí – a v tom je román zřejmě zcela současný. Kromě ctižádostivého důstojníka, který rozjede byznys s pohřbíváním padlých – a který už za války dokázal, že jde za svým doslova přes mrtvoly – kniha nabízí dvě výrazné postavy. Dva opravdové hrdiny a válečné oběti zároveň. Alberta a Édouarda, dva vojáky, kteří si navzájem pomohli přežít, a v míru zjišťují, že jsou společnosti na obtíž. Ocitají se na jejím okraji, dokud jeden z nich nepřipadne na schéma jejich vlastního podvodu, který svým způsobem ještě předčí ten s hroby. V jejich motivech splývá pomsta se ziskuchtivostí i s obyčejnou potřebou zadostiučinění. Lemaitre používá detektivkové postupy, takže příběh je napínavý, překvapivý, vtipný a dojemný zároveň. Jeho ambicí, jak sám říká, bylo uspokojit čtenáře, kteří budou číst knihu z různých důvodů – kvůli napětí, prazvláštnímu příběhu postav nebo kvůli historické lince. Při vylíčení válečných scén si nezadá s klasickými romány o první světové válce, ale přidává ledacos současného. Samozřejmě, typ sympatického zbojníka není ničím novým, ale Lemaitrovi se podařilo zachytit zraněnost, podrážděnost těch, kdo si z nějakého důvodu myslí, že jim společnost nepřeje podle práva. A zároveň se obejde bez moralizování. Rozvíjí svůj příběh s ironickým humorem, s nadhledem – jako z detektivky. Neodolatelná je například postava neúplatného úředníka, který má snad všechny nesympatické rysy, jež si lze představit – ale jako jediný také odhodlání podraz s hroby rozlousknout.
Při srovnání s českým kontextem je zajímavé, že podobný příběh se u nás po první světové válce zřejmě nemohl odehrát. Žádné masivní stěhování rakousko-uherských vojínů – Čechů na domácí hřbitovy se přece nekonalo. Že by proto, že na rozdíl od Francie nepadli na domácím území? Nebo že by rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa odsunul padlé do pozadí? Nebo snad k repatriaci mrtvých nedošlo, protože bojovali na nesprávné straně? Ale ani ostatky padlých legionářů se domů nepřevážely. Snad že by to souviselo s větší střízlivostí a pragmatičností a s menším náboženským zápalem českých rodin?
Nevím a nemíním se pouštět do generalizací, jestli ty české způsoby (pamětní desky na návsích a sem tam skromný pomník) jsou důkazem místního realismu nebo cynismu. Nepřekážejí v žádném případě tomu, aby si český čtenář neužil Na shledanou tam nahoře jako svižnou a zároveň drásavou knihu, která si nelibuje v bezvýchodnosti. Vždycky se najde cesta, jako by se zapřisáhli Édouard s Albertem, ti dva velmi zranitelní a věrohodní hrdinové. Ti dva sympatičtí podvodníci, se čtenářem na své straně.
Odeon 2014, přeložil Tomáš Havel