Z původních českých komiksů, které vznikly po roce 2000, se k širší čtenářské veřejnosti dostaly zatím jen dva: Rudišova a Švejdíkova trilogie o Aloisi Nebelovi a dva díly Monstrkabaretu Freda Brunolda autorské dvojice Vojtěch Mašek/ Džian Baban. Černobílý sešit Anna chce skočit, který právě vyšel péčí jinak spíše nekomiksového vydavatelství Meander, má všechny předpoklady, aby oba zmíněné tituly, tedy podivné pány Brunolda a Nebela, následoval.
Pozornost si totiž Anna zaslouží z několika důvodů: především s tímto albem vstupuje do žánru původního českého komiksu po Lucii Seifertové další žena. Další Lucie, tentokrát Lomová, ročník 1964 – autorka více než renomovaná, a to svými dobrodružně-fantazijními příběhy v hlavních rolích s dvojicí myšek Ančou a Pepíkem (knižně Academia a Meander, 2004, 2006 a 2007). Původně komiks pro děti, avšak existenciálním podtextem některých příhod nečekaně atraktivní i pro dospělé čtenáře. Anna chce skočit je první Lomové komiks výhradně pro dospělé. Vznikl v roce 2005 a prvně vyšel loni ve Francii. Okolnosti francouzské edice jsou natolik zvláštní, že si dovolím citovat z rozhovoru s autorkou. Jak tedy k vydání došlo? „Úplným zázrakem. Můj strýček, který dělal velvyslance v Pobřeží slonoviny, vzkázal před několika lety tatínkovi, že našel na internetu nějakou Lucii Lom, která má ve Francii výstavu. Já jsem pak zjistila, že nejde o fyzickou osobu, ale o dva, původně tři pány, kteří utvořili akronym ze svých příjmení a k tomu dali jméno Lucie – taky proto, že je odvozené od světla, s nímž jako výtvarníci a scénografové vydatně pracují. A jeden z nich že navíc dělá komiksy. To byl pro mne emocionální povel: přišlo mi to jako nějaká důležitá výzva, a hned jsem jim o sobě napsala. Vyměnili jsme si pár mailů, načež jsem za nimi dojela do Angers a byli ohromně příjemní: pověděli o mně Thierrymu Groensteenovi, což je významný francouzský kritik komiksu, a ten se ozval, jestli bych pro něj neměla nějaký projekt. Měla jsem tehdy v hlavě plán na komiks pro dospělé, takže jsem k tomu sedla, sepsala synopsi a poslala mu na ukázku asi šest stránek – a druhý nebo třetí den přišla odpověď se smlouvou.“
Proti mužským hrdinům Aloisi Nebelovi a Fredu Brunoldovi, postarším pupkatým pánům se slabostí pro alkohol a halucinace, postavila Lucie Lomová ve svém komiksu hrdinku: subtilní melancholickou černovlásku, která „chce skočit“ – čili změnit svůj život uvízlý ve stereotypu. Tak jako v Anče a Pepíkovi i v Anně jsou pro děj důležité ty impulsy, které přicházejí z nevědomí, nejčastěji ze snů. V jednom z nich Anna zažije setkání snad se samotným bohem, převlečeným za sněhuláka – a ten jí podá klíč od dveří, za nimiž se na druhý den začnou dít věci. Anna je vtažena do příběhu, který spojuje tragigroteskní rodinnou anamnézu s love story a moderní gangsterku s dobrodružnými cestami napříč českými, respektive česko-americkými dějinami posledního půlstoletí. Autorka sama knížku označuje za „realisticko- mysticko-psychologicko- dobrodružně-humorný příběh“.
Stojí za to podotknout, že zatímco současná česká literatura si s tématem zdejší minulosti, ať se o to snaží sebevíc, v novele či románu, pořád tak nějak neví rady, komiks Lucie Lomové klíčové motivy z osobních i nadosobních dějin zpracovává jednak s citlivostí, jednak autenticky. Jistě k tomu přispívá také výtvarná stránka knížky, která hluboce koření ve skutečnosti: četná okénka totiž mají své reálné předobrazy. Zatímco pasáže, které se odehrávají v přítomnosti, jsou vyvedené jednoduchou, vzdušnou, ale zároveň okamžitě podmanivou kresbou, ze snových a retrospektivních vsuvek se ostrost vytrácí a obrazy šednou – nejvíce připomínají staré, žloutnoucí fotografie, ale některé pochmurné a iracionální scény (okřídlený býk vyskakující z otevřeného hrobu) by jistě rádi přijali za své i autoři výtvarného symbolismu konce devatenáctého století.
A ještě na jeden fakt bych v souvislosti s komiksem Anna chce skočit rád upozornil – totiž na autorčiny evidentní sympatie k periferii a k outsiderům. Motivy bezdomovce, nezaměstnaného, cikána nebo homosexuála, s nimiž se v příběhu čtenář opakovaně setkává, tady neslouží jako symboly nějaké sociální kritiky, jdou přímo k jádru věci – ukazují, že to podstatné, ať lidsky, nebo umělecky, se vždycky děje mimo hlavní proud. Stranou pragmatismu a překotné aktuálnosti, blíž spontaneitě a archetypu.
