Fakt, že se původně rockový publicista Greil Marcus (64) stává jedním z nejvýznamnějších myslitelů v oboru kulturní kritiky a kulturologie Ameriky nemohlo uniknout nikomu, kdo sleduje jeho publikační činnost byť jen za poslední desetiletí.
Knihy jako The Old Weird America (1997), The Rose and the Briar (2005), Like a Rolling Stone (2005) či The Shape of Things to Come (2006) neobyčejným způsobem zkoumají kulturní dějiny amerického národa, kdy počínaje nejranějšími ideály protestantských Puritánů s jejich vizí smlouvy s Bohem a občany slibující vybudování „Nového Jeruzaléma“ sledují dramatický, historicko-kulturní vývoj USA jakožto proces nepřetržitého soupeření mezi původní idejí a dosaženým stavem a dává jej do kontextu s následnou reinterpretací tohoto konfliktu v dílech předních intelektuálů, spisovatelů, filmařů, básníků, herců, výtvarných umělců či hudebních osobností. Letos v září, spolu s Wernerem Sollorsem, profesorem literatury na Harvardu, vydali jako editoři kompendium s názvem A New Literary History of America (Harvard Univ. Press, 2009, 1095 s., 50 USD). Kniha sestává z více než 200 předním znalcům zadaných esejů, které zcela vymazávají hranice dosud tradičně oddělující literaturu, historii a populární kulturu. Tyto eseje, dle svých námětů řazených chronologicky od 16. století až do dneška, na sebe navazují jako série hudebních riffů na téma definované oběma editory v úvodu: jde o dějiny ,vynalezeného‘ národa s literaturou jež nebyla zděděna od předků, ale musela být rovněž vynalezena. Sledování kteréhokoli z námětů v rámci knihy znamená postupovat nikoli pouze po časové ose, ale rovněž napříč rozličnými perspektivami. Od Lincolna po pornografii. Chcete-li například studovat jeden z výkladů vývoje jižanské americké hudby, začínáte esejem historika Seana Wilentze zabývajícím se sborovým zpěvem bělošských baptistů z Alabamy založeným na notovém systému slabik fasola (tzv. Sacred Harp shape notes), pokračujete rozborem zpěvníku American Songbag Carla Sandburga z pera básníka Paula Muldoona a skončíte esejem kritika Davea Hickeyho o tom, co se dnešní skladatelé a textaři, a to nejenom v žánru country music, mohou stále naučit z odkazu Hanka Williamse. Jde o jakousi fraktální geometrii americké kultury. Umožňuje vám se buď zaměřit na kterýkoli jednotlivý moment, předmět či událost a postupně se dobrat pochopení finálního celku anebo naopak chronologicky sledovat vývoj a sekvenčnost velkoplošných sociokulturních trendů či fenoménů, s tím jak se stávaly součástí společenského systému. Přitom to, co se vám zjevuje, není ani tak historie jako spíše žhavá současnost.