Právě jsem rozpoznal svůj DADAistický POTenciál

Někdo mu vytýká, že se má prý příliš v lásce, že jeho dílo je hříčka. Kam ale vede sebenenávist, podepřená absencí smyslu pro humor, vidíme dneska ve světě nalevo napravo. Navíc to nařčení není přesné, natož oprávněné: Eugen Brikcius je, jak napsal Viktor Šlajchrt v předmluvě ktisícistránkovému souboru jeho díla A tělo se stalo slovem (2013), prostě „jedinečný muž ve svém jedinečném světě“. A to se cení, protože žádný druhý takový není. Navíc když Brikcius zraje autorsky jako víno. Všimli si toho i porotci Ceny Jaroslava Seiferta, kterou mu loni v listopadu připsali. Letos vyjde jeho nová kniha, román Nepředmětná odysea. Čím ji zapije, nicméně ještě neví.

brikcius

Čím jste zapil toho Seiferta?
Vínem, které se podávalo na místě. Přinuceně jsem se ale musel držet zkrátka. Pak jsme se ještě jako rodina, doprovázeni mým osobním lékařem z dolnorakouské obce Aspang, zastavili v Slovanském dvoře, kde jsou královské platany. Takové, jaké byly za první republiky v Rajské zahradě na Žižkově, kde byl můj děda správcem. Dnes už tam není žádný. Platan se řekne latinsky „platanus“. Od něj není daleko k topolu, který se řekne stejně jako lid – „populus“. Skloňují se odlišně. Seděli jsme tedy pod platany, v zasklené části restaurantu, kde jsem si dal ještě jednu sklenici vína.

Bílého, nebo červeného?
Červeného. Byl to merlot. To už jsem měl složenou velebáseň „Člověk Merlot“. Na místě jsem tedy vystupoval v roli člověka Merlota.

Kdo to je?
To je vlastně, možná trochu uměle, zdramatizované líčení finsko-ruské skleníkové války. Merlot je totiž skleníkové víno. Jistá myšlenková škola tvrdí, že Finsko je jedinou zemí, která neprohrála válku s Ruskem. Jiná myšlenková škola tvrdí naopak, že Finsko je jedinou zemí, která válku s Ruskem vyhrála. K té se, když dovolíte, řadím i já.

Co jste pil za svých mladých let, na přelomu padesátých a šedesátých let?
Já jsem na rozdíl od leckoho neprožil zrovna přehnané pijácké mládí. Někdy kolem maturitního věku jsem se nepatrně napil. A po tomto napití jsem řadu let nepil. Pak jsem se k tomu spíš nenávyku než návyku vrátil. Pil jsem pivo. Ještě jsem nebyl univerzální piják. Pak jsem se postupně stával univerzálnějším. Naučil jsem se pít i víno. Posléze jsem přestal pít pivo a a pil jenom víno. Teď oficiálně nepiju nic. Co piju neoficiálně, bych prozradil jedině, kdyby šlo o informaci pro podzemní časopis.

To univerzální pijáctví jste stihl rozvinout ještě v šedesátých letech?
Kolem roku 1967.

brikcius_2Dá se ve vašem případě mluvit o ontologickém pijáckém vývoji?
Ano. Já rozumím rozdílu mezi ontogenezí a fylogenezí. Fylogenetické je množinové, ontogenetické osobní. S tím „onto“ je to ale podivné. Jednoho by napadlo, že spíš ontogeneze je obecnější, jenže opak je pravdou. Zrovna tak je podivné, že důkazu existence boží z pojmu boha samotného, z atributů, které jsou k tomu pojmu přifařeny, se říká ontologický důkaz – ačkoli ten důkaz evidentně není z bytí, ale z pojmu. Nikdy jsem nepřišel na to proč. A nepřišel jsem nikdy ani na to, proč se takzvané bilanční sebevraždě, kterou zamýšlí provést třeba Kirillov v Dostojevského Běsech, když ztratil víru v boha, říká bilanční. Ačkoli nic takového neplánuji, kdybych tento typ sebevraždy provedl, rozhodně bych ji tak nepojmenoval.

Z pijáckého vývoje nám překvapivě vypadl tvrdý alkohol. I s ním jste si rozuměl na výbornou. Jaký je rozdíl mezi konzumací vína a tvrdého pití, pokud jde o efekt na uživatele?
Víno je nápoj biblický, nápoj básníků a je nejlahodnější. Může přinášet mohutně inspirující popudy. I když na tom já zrovna netrvám, protože jsem schopen složit báseň i bez něj. S ním to jde možná hůř, nejhůře však s pivem, kde o inspiraci nemůže být řeč. A pokud jde o kořalky, to období mám za sebou. Když jsem měl takzvanou, a to zní náramně legračně, srdeční příhodu, léčil mě ve vídeňské nemocnici kardiolog, který se jmenoval Christ, tedy křesťan, a ten se ptal mé ženy, co že to vlastně piju, že našli v mém srdci dehet. Zřejmě jsem ho předtím naštval, když jsem mu řekl, že normální člověk pije. A básník zejména. A že víno pije tuplovaně zejména. Tudíž víno je v té sortě truňků pro mě nejvíc ospravedlněno.

Co dělal ve vašem srdci dehet?
Pokud jde o ty kořalky, pil jsem především skotské whisky, nemíšené sladové, ale i irské whiskey, většinou míšené. K těm nejlepším jsem se nedostal, bohužel, víc než jednou nebo dvakrát. Z toho byl údajně ten dehet.

Oni dávají do horší whisky dehet?
Já doufám, že nikoli. Nicméně doktor Christ se prý mé ženy, a to nikoli jen řečnicky, ptal, jestli piju benzín.

A pijete?
Ne. Ale viděl jsem kdysi černobílý film o milionářích. Tam byl jeden naftař, který rozbil na naftovém poli primitivní stan, kam pořídil starou televizi a bedny s nejlevnějším pivem. Pak pozval všechny žebráky z okolí, a oni se dívali na tu televizi a pili to druho- či třetiřadé pivo. Mezitím on vyšel ven a zamířil k mechanickému fóglovi, co klove do země, aby z ní vytáhl tu naftu. Otočil kohoutkem, a jak mu čůrkem ta nafta tekla do dlaně, napil se, protože ho živila. Doktor Christ měl možná představu, že já to dělám jako ten milionář.

Poznamenal váš pijácký vývoj odchod do Vídně v roce 1980?
Přestal jsem pít víno z láhví a začal pít to z krabic, protože bylo nejlevnější. A taky proto, že s krabicí se mohlo na stadion. Chodil jsem tehdy s mým vyloženým umělcem Petrem Koubou na zápasy Rapidu, dívat se, jak hraje Panenka. Nalévali jsme si z krabice do papírového poháru, a když šel Panenka do šance, což bylo většinou vždycky, když se dostal za půlicí čáru, pohárky jsme odkládali, abychom mohli případně hbitě povstat a tleskat. Když měl Panenka trestný kop, odkládali jsme je ještě dál, to byl gól jistý.

Panenka pil tehdy pivo, nebo víno?
Zřejmě obojí. Panenka není abstinent. Nicméně my

jsme se poznali, až po vší té jeho slávě v Rapidu, když hrál za nižší kluby. S každým tím klubem nicméně vykopal soutěž vyšší. Menší kluby měly menší tribuny, takže jsme častokrát stáli s Koubou Panenkovi na dohled a já mu radil, jak to nejlíp hrát dál. Tak jsme se skamarádili. Nakonec si otevřel podnik, který pojmenoval Vínečko. Zní to poněkud poklesle, ale z jeho úst roztomile. Klausův „balíček“ zní daleko hůř, vyloženě perverzně. Kvalitativně šlo víno v posledních desetiletích nahoru? Tak dobré víno, jako je teď, nebylo nikdy. A nikde. Dřív se víno ředilo. Například na Kypru pili v sudé dny čisté víno a v liché dny víno ředěné. Nicméně když jsem tento historický fakt konzultoval s kyperským velvyslancem, tak se k tomu nehlásil.

Vrátil jste se nedávno z několikatýdenního pobytu v Bahrajnu. Podařilo se vám tam někde potají vystoupit v roli člověka Merlota?
Na tu možnost jsem zcela rezignoval. Můj synátor by se totiž v takové situaci postavil ve jménu mého údajného zdraví na

stranu své matky, mé ženy. A to bych zřejmě nevydržel. Takže na Silvestra jsem šel spát hluboko před půlnocí. Nicméně během zpátečního letu jsem složil naprosto originální báseň „Let“, která je součástí mého zatím rukopisného románu Nepředmětná odysea, a tu jsem věnoval letušce Ivě. Má žena seděla vpředu, já vzadu, takže jsem byl dočasně mimo kontrolu a mohl Ivu, vždy když šla kolem, požádat o lahvičku vína. Když se tak stalo třikrát, a počtvrté otálela, upozornil jsem ji zdvořile, že právě pracuji na čtvrté strofě a že je riziko, že nebude dokončena. Načež ona odběhla a donesla víno pro první třídu.

Neuvažoval jste v Bahrajnu o konverzi k islámu?
Nikoli. Co je opakem konverze k islámu? Kdosi mi vyprávěl sen, který byl situovaný do Saúdské Arábie, do Mekky. Na obzoru se rýsovala Kaaba a vedle ní stál jeřáb. Poutníci se modlili, modlitby byly prý v tom snu dobře slyšet, když najednou ten jeřáb kostku nabral hákem a zdvihl. Modlení utichlo. Pak ji zase posadil na zem a modlitby se znovu rozezněly. Dotyčný, stále v tom snu, vytáhl fotoaparát, že si to musí vyblejsknout, ale měl strach, aby ho nikdo neviděl. Ohlédl se, a za ním stály stovky lidí a všichni to fotili. To je vše, co k tomu můžu říct. Bahrajn je naštěstí liberálnější země než Saúdská Arábie. Když tamější židovská obec slavila chanuku, zapálili za ně v královském paláci svíci. Letos pátého února bylo sto let dada.

brikcius_3Co myslíte, že pili dadaisté tehdy v Curychu?
Oni rozhodně nebyli opilci. Na druhou stranu ale nebyli ani fundamentální abstinenti. Já jsem v Curychu byl a všechno si to ve Spiegelgasse poctivě odkrokoval. Když do té uličky vejdete, je to trochu do kopce, připomíná to poněkud Montmartre. Kabaret Voltaire, kde vystoupil památně Tzara & spol., stál nalevo, o řadu domů výš bydlel Uljanov. Když jsem projektoval jejich partii šachu, bylo to takhle: První šel spokojeně vzhůru, protože právě založil dada. Druhý šel spokojeně dolů, protože právě vymyslel Sovětský svaz. Potkali se uprostřed a zamířili do nejbližší kavárny, kde si dali tu partii. Dohrávala se pak, zejména ze strany Lenina, s živými figurami.

Jak blízko měli k dada v padesátých letech Šmidrové a v šedesátých a sedmdesátých Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu?
O programové návaznosti se mluvit nedá, nicméně přijímali docela vlídně, když si té možné souvislosti někdo všiml. Výtvarně se s nimi shodli možná víc než literárně. A pokud jde o pití, pak Šmidrové a Křižovníci konzumovali každopádně. Byly to přístolní, hospodské společnosti, kde konzumace alkoholických nápojů platila za jeden z určujících faktorů.

Kdo z členů měl k dada nejblíž?
Všichni byli groteskní. Někteří možná přesto, že takovými ani být nechtěli. Podobně jako dadaisté nechtěli alespoň zpočátku být umělci. Anebo to úspěšně předstírali. Karel Nepraš ale garantovaně chtěl být groteskní. Stejně jako chtěl být umělcem. Jenže to nerad slyšel. U Bedřicha Dlouhého nebo Jana Steklíka už si nejsem tolik jistý. U Křižovníků vůbec byly ty filiace s dada slabší. V jejich postupech se prostě vyjevila jistá grotesknost, která se dada podobala, ale nebyl to vědomý záměr. S dada jste se potkal přes Šmidry? Dada jsem poznal v rámci všeobecného vzdělání, nemusel jsem čekat na Šmidry.

Šmidrové se ale dali dohromady v roce 1954…
Při Hérakleovi, já jsem ročník 1942!

No právě, to jste znal dada ve svých deseti jedenácti letech?
Tutově. Stejně jako jsem už tehdy tušil, že dada je všechno. Takže když jste v šedesátých letech realizoval své první happeningy, bylo to při vědomí, že všechno je dada? Ty happeningy nebyly ve jménu dada. Dělal jsem je proto, že jsem je považoval za ne -li rovnou nutné, pak jistě žádoucí uspořádat. Hlavičku happening jsem opustil na tlak Ivana Vyskočila, který mi poradil, abych si našel jiné návěstí. Tak jsem happening přejmenoval na cvičení. Po vzoru exercicií svatého Ignáce z Loyoly.

Žije dada dnes?
Dada je samozřejmě věčné, jako je věčná potřeba vykřičené negace ve jménu pseudosvobody. A není to nějaké ruské přitakání, dada znamená „koníček“. A koníček může být buď malý kůň, anebo zábava. Já sázím na malého koně. Moje dílo ale není dada dotčeno. Respektive bylo myšlenkou dada dotčeno až poté, co bylo hotové, protože to všechno šlo ze mě, vnější inspiraci jsem neměl žádnou. To ovšem neznamená, že by mi jejich sto let starý bugr nebyl dnes sympatický. Vlídně, či spíše shovívavě jsem akceptoval, že dada historicky existovalo, že v jisté podobě stále žije a ovlivňuje, nicméně když jsem zpětně reflektoval své výtvarné a literární práce a hledal nějaké přímé spojnice, nenašel jsem je. Pokud je najde někdo jiný, odpovím jako Ignác z Loyoly: Proč ne?

Čili vy nejste dada?
Nikoli. Složil jsem ale o dada, přesněji o dadaistech někdy zkraje devadesátých let báseň, a to v němčině i v češtině, a slovo dada dokážu napsat jedním tahem. Co tomu říkáte?

Umíte tu báseň?
Dobře poslouchejte. Nejprve německý originál: „Wer da ist / ist Dadaist / da die / die da nicht mehr stecken / die / die da noch stecken / schrecken.“ Teď překlad Ivana Wernische: „Je to jisté / že tady jste / dadaisté / vy kdož / kdož tady už netrčíte / kdož / kdož tu ještě trčíte / skučíte.“ Ten překlad ale není podle mého gusta, musel jsem si to přeložit nakonec sám: „Tu zajisté / jsou dadaisté / neb ten / kdo tu není / na ty / kdo tu lení / zuby cení.“

Nemůžou mít s dada souvislost vaše různé mystifikační aktivity?
Dadaistická mystifikace byla manifestační, ať ta umělecká, nebo občanská, mé mystifikace manifestační nejsou. Mojí mystifikací je to, co považuji za normální chování. Karel Nepraš v jednom rozhovoru s Magorem přesně řekl, že dělám, co je nutné. Bez ohledu na to, jestli vytvářím umění, anebo nikoli. Mě baví, když si můžu s dílem hrát, když se do něj zapojují ostatní, když z něj mohu mít legraci – prostě když je nějaká krajinná situace konfrontována s živly.

Kdo je tedy dada číslo jedna v Čechách jednadvacátého století?
Já. Dada je mi čím dál sympatičtější. Myslím, že jsem právě rozpoznal svůj dadaistický potenciál. Ale jen proto, že mám za sebou dílo, které není z toho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *