Informace o všech aktivitách Monstrkabaretu Freda Brunolda, mj. dvou pozoruhodných komiksových knihách Sloni v Marienbadu a Za vším hledej doktora Ženu, stejně jako vše o jeho autorech Vojtěchu Maškovi, Džianu Babanovi a dalších najdete na www.tichysyndikat. cz.
Fred Brunold je vskutku originální postava: alkoholik a fantasta, k tomu principál monstrkabaretu – kdo ho vymyslel?
Freda Brunolda nikdo nevymyslel. Fred Brunold, respektive jeho předobraz, je skutečná postava kabaretiéra a baviče, který ve 30. letech minulého století objížděl Československo se svým zábavním varieté, a my kdesi objevili jeho fotografie. Ovšem jeho charakter a všecky jeho příběhy, které o něm nebo v souvislosti s ním vyprávíme, už jsou námi domyšlené tak, aby dotvářely jeho obraz. Ten se ale neustále mění a často si i protiřečí. Fred Brunold je velice tvárný, měnlivý, neuchopitelný. Koho Fred a jeho život zajímá, odkazujeme na náš web, kde se pod sekcí Moje maličkost skrývá neoficiální Fredův životopis.
Komiksové knihy, v nichž Brunold účinkuje, mají ovšem jiného hlavního hrdinu: Damiana Chobota. Co má za lubem ten obraz chlapíka se sloním chobotem místo nosu? Zapsychoanalyzujte si trochu…
Člověka, který spatří obraz muže s dlouhým sloním chobotem místo nosu, asi neminou pokusy o různé psychoanalytické výklady. U Damiana Chobota je to ale trochu jinak. Na počátku nebyl jeho obraz, nýbrž dva zvláštní termíny: chobotizace a chobotomie, které se nám v hlavách vynořily kdovíodkud a s nimiž jsme dále pracovali. Zajímalo nás, co tyto termíny znamenají, a tak jsme přišli na to, že v 50. letech v Československu řádil doktor Žena a prováděl tyto hrůzné operace na lidech. Začal vlastním synem Damianem. Otázkou zůstává, zda ho chtěl jen ponížit, zostudit, znetvořit, nebo zda tím sledoval ještě něco jiného. Sloní chobot Damianovi přinese mnoho trápení, ale Damian také díky němu nabyde zázračných schopností. Zločin doktora Ženy tak je možno relativizovat. My žádný psychoanalytický výklad Damianovy postavy nemáme ani neznáme. – Existuje pouze pofiderní samizdatový spisek doktora Ezry Kovaljuka Já Chobot, od kterého se ovšem distancujeme. – Pokud by nám ale někdo Damiana, případně kohokoli ze světa Monstrkabaretu, chtěl psychoanalyticky vyložit, budeme nadšeni!
Brunold vypráví příběhy, které se vesměs udály na pozadí komunistického režimu. Co vás přimělo vsadit jeho vyprávění právě do těchto kulis? Vlastní zkušenost?
Do značné míry vlastní zkušenost. Vzpomínky na pozdní socialismus vnímané z pozice malých kluků, jimiž jsme tehdy byli, se snažíme zobrazit v našich příbězích jako snovou realitu plnou falešných stop a vybájených historek, které ovšem vycházejí z reálného pocitu z reálného socialismu. Zkušenost se zkreslováním dějin a skutečnosti je jedním z našich důležitých témat, také proto, že si myslíme, že to je stále aktuální, možná čím dál aktuálnější problém. To znamená, že chceme příběhy Damiana a ostatních členů Fredova ansámblu posouvat blíž a blíž naší přítomnosti a časem možná i budoucnosti. Jen jsme museli začít pěkně od začátku.
V příbězích rádi citujete. Už jen ty tituly: Sloni v Marienbadu a Za vším hledej doktora Ženu. Ty odkazy jsou jen tak z legrace, nebo se tím hlásíte ke svým inspiracím, vzorům?
Ne, těmi názvy není míněno se k někomu nebo něčemu hlásit. Jen jsme měli u obou knih potřebu vymyslet název, který by rezonoval s obsahem, zároveň by ale byl nosný i sám o sobě, jako slovní hříčka. V obou případech se názvy vysloveně nabízely: v Marienbadu se odehrává i náš příběh, nejen Resnaisův film, a druhý díl se zas celý víceméně zabývá fenoménem doktora Ženy, čili i zde to bylo nasnadě. Uvidíme, co se nabídne pro třetí knihu.
Váš komiks je zajímavý nejen syžetem, ale taky po výtvarné stránce: vezmete fotografickou předlohu, kterou interpretujete vlastní kresbou. Trochu mi to připomíná všechny ty „brejle“ a „knírky“, které jsem jako děcko přičmárával postavičkám na titulních stranách novin. Jak jste se k té metodě dostali vy?
Určitě je základ v tomto přemalovávání novinových obrázků. Já (Vojtěch) jsem se ale už od dětství při této hře vymezoval vůči banálním knírkům a brejlím, preferoval jsem zkažené zuby, zvrásnělá čela, umělé pleše, dá se říct, že jsem se snažil o realistickou přeměnu identity, a tedy i osobního příběhu. A o to se snažíme stále: obrazy a situace, staré fotografie mnohdy zapomenutých lidí provokují naši představivost, svádějí k hledání. Na okraj bychom rádi zmínili, co nám vyprávěla naše kamarádka, dokumentaristka Kateřina Krusová o Stanislavu Pencovi. Ten si v době své volební kampaně za stranu Zelených nechal narůst knír a bradku údajně proto, aby mu je lidé na volebních plakátech nemohli přikreslovat. Raději tedy svůj obraz změnil sám, než aby to za něho učinil někdo jiný. Doufáme, že naše tvorba v nikom nevyvolá podobnou potřebu.
Vypadá to, že se vám v monstrkabaretu zalíbilo: nedávno jste ke knihám připojili divadelní představení, začalo vysílat Radio Kebrle, s komiksem jste po týdeníku A2 pronikli do Reflexu…
Ano. V Monstrkabaretu se nám líbí čím dál víc. Pořád se objevují nějaká nová bílá místa na mapě, pořád je po čem slídit. S tím souvisí i to, že pro každý nový příběh se hodí jiná forma, jiné médium – jednou film, jindy komiks nebo divadlo.
Zastavme se u těch aktivit podrobněji: jaký je program Radia Kebrle a kde ho může posluchač chytit?
Programem Radia Kebrle jsou pouze štvavé pořady, kampaně a relace zaměřené na psychickou likvidaci jeho jediného posluchače: důchodce a radioamatéra, pana Jaroslava Kebrle. Ale pokud to míníte obrazně, tj. o čem pojednává krátký film Radio Kebrle a kde je možno jej vidět, odpověď zní: film vypráví epizodu ze života Freda Brunolda z doby, než začal provozovat svůj Monstrkabaret, a můžete ho vidět na Anifestu v Třeboni nebo na DVD nabízeném například na našem webu.
Jaký scénář mají vaše divadelní představení?
První z nich – Monstrkabaret Freda Brunolda – se pokoušelo zmapovat pražské zájezdní představení Monstrkabaretu. To druhé, jež je vlastně odnoží toho prvního, je pokračujícím cyklem inscenovaných čtení rozhovorů pánů Hermanna Schlechtfreunda a Jožky Lipnika. Už v sedmém pokračování se snažíme popsat složitý a bolestný vztah stárnoucího spisovatele a jeho žáka, začínajícího básníka. Oba jsou důležitou součástí světa Monstrkabaretu, objevují se v obou knihách a v pravidelném stripu v týdeníku A2. V našich představeních jim propůjčují podobu herci Eduard Jenický a Václav
Rašilov.
A v jakém stádiu jsou „intenzivní jednání s původním producentem o možnostech realizace remaku Binderiany“, tedy vaše kroky k celovečernímu filmu?
Pozvolna a pomalu k němu snad také směřujeme. Binderiana je v současnosti nejen obsáhlou sbírkou dobových materiálů, dokumentů a korespondence filmového štábu Marko Bindera a jeho přátel, kteří se v 70. letech podíleli na stejnojmenném dobrodružném filmu, ale také první verzí našeho literárního scénáře. Pokoušíme se v něm původní příběh Binderiany rekonstruovat. Jak to celé dopadne, je ovšem ve hvězdách.
Kolik lidí v současnosti tahá za nitky všech vašich „brunoldovských“ aktivit?
Jsou to producent a nakladatel Vratislav Šlajer, producentka Bára Fabiánová, redaktorka a korektorka Karolina Voňková, grafik a výtvarník Jan Šiller. Dále naši spolupracovníci a spolupracovnice z jednotlivých projektů, tj. za Radio Kebrle režisér Zdeněk Durdil a další, za představení Monstrkabaret Freda Brunolda režisérka Apolena Vynohradnyková a režisér Václav Kadrnka a opět mnozí další, za představení Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát jsou to již zmiňovaní herci Jenický & Rašilov. – A potom my dva: Džian Baban, libretista, a Vojtěch Mašek, libretista a výtvarník.
Plánujete třetí komiksovou knihu?
Ano. Měla by sklenout a uzavřít příběh Damiana Chobota a ostatních protagonistů prvních dvou knih, ale naši komiksovou edici prezentujeme jako „nekonečnou“, takže doufáme, že nebude poslední…