Patrik Linhart je muž tisíce a jedné tváře. Spisovatel, výtvarník, performer, mystifikátor. Právě mu vyšly dvě nové knížky Vienna Calling a Šílený Trist. 
Ve všech rozhovorech, co jsme spolu vedli, sis vždycky dělal legraci. Teď se, prosím tě, uklidni a řekni mi, v kterém roce ses narodil?
Bez legrace, na takové otázky se mi odpovídá velice těžko. Mohl bych klidně říct: Nevím, další otázku. Ale budu hrát fair: 1975.
Moc ti to nevěřím, ale budiž. Měl jsi někdy chuť vyměnit sever třeba za jih, východ, západ? Teplice plus Duchcov za Prahu nebo Vídeň? Nemluvě o Aberystwythu, kam jsi vyfasoval loni tvůrčí pobyt. Zvládneš to vůbec vyslovit?
Takovou chuť jsem neměl nikdy. Kdybych byl nucen z nějakého důvodu, například proto, že můj kraj zaplavilo moře Klidu, pak bych si vybral Ostravu, možná Vídeň. Každý kraj má kouzlo, i kdyby to měla být nuda k uzoufání. Ale jih je pro sever přece jen málo. Můj osobní rekord v Praze jsou tři dny. Nevydržím tam. Rád ji navštěvuju, navštěvovat pacienty přináší úlevu. Ale připadám si tam jako cizinec. Kupodivu jsem takové pocity neměl ani ve Vídni, ani v Aberystwythu. A ta výslovnost: není to nejnáročnější slovo ve velšském místopisu. Spíš by měl Velšan problém říct Ústí nad Ystwythem – nebo nad Ystwyth, když je pro Velšany řeka ženou.
Navštěvovat pacienty? Co má Praha, potažmo její obyvatelstvo za nemoc?
Není to doslova nemoc. Někdo by dokonce řekl, že je to právě naopak. Vše až lifestylově kypí zdravím. Dokonce bych dodal, že je to až nezdravě zdravé megacity One. Jako by všichni hráli scrabble a chtěli držet jen samé „ř“ a „ž“ a „ú“ a „x“, a hlavně „ó“. Jaká slova z toho vzniknou? Ale k mému poněkud abstrúznímu příměru: pacienta třeba utěšit, ujistit, že všechno je v cajku, ale já co návštěvník Prahy cítím povinnost, ba hezky řízně po německu, cítím Notwendigkeit, cosi jako „nezbytnost“, pacienta neutěšovat, a především znejišťovat. Ale jak říká Michael Madsen v Kill Bill: Jak velké „ó“ to bude?
Jak sis užil Vídeň, víme z právě vydaného spisku Vienna Calling. Jak sis užil Aberystwyth? Volal tě stejně silným hlasem?
Mám rád moře. Z celé Velké Británie jsem opravdu projel a prošel všechna místa, kromě Walesu. Jak jsem se asi cítil, když mi došlo, že tam pojedu já? Pak mě trochu zkáslo, že peníze na pobyt dostanu později, až se vrátím, a uplynul měsíc a půl, a já je nedostal, takže tehdy jsem si půjčil, abych tam přežil, a do listopadu jsem zaplatil na pokutách za nesplácení půjčky patnáct set ká čé. Každý zasraný den se bojím, že mi odpojí plyn. Já ty peníze z grantu ještě nedostal, už se dva měsíce topím v sračkách. A ty se ptáš, jak jsem si to užil? Jenom kretén si neužije takovou krásu.
To je smutný příběh. S Vídní v roce 2011 to bylo taky tak radikální? Z knížky to vypadá úplně jinak.
Ani z povídek psaných ve Walesu to nepoznáš. Moje personální indignace není pro čtenáře zajímavá. Především jsem tam dostal love na dřevo. A došlo k tomu velmi bizarně. Vešel jsem do kanceláře a paní od kultury hned v řeči anglické vykvikla: „Vy jste ten Švéd?“ A za mými zády se ozvalo: „Ne, ten Švéd jsem já.“ Za mnou stál typický dvoumetrový švédský černoch. Na mě už zbylo jen skromně dodat: „Ich bin aus Teplitz-Schönau, Böhmen.“ A oba jsme fasovali. Je to beztak takový paradox: Vídeň mě dostala a překvapila klidem, Aberystwyth a celé hrabství Ceredigion, celá Británie, je drsnoland.
Drsnoland je ale i český sever, kde jsi doma, ne?
Objektivně musím souhlasit, ostatně i v literatuře od Váchala po třeba Igora Malijevského je sever prezentován jako dost pofiderní místo. No, mně to tak nepřijde. Ale drsnoland v Británii spočívá především v neustálých omezeních, zákazech, především kouření, a v úrovni veřejné dopravy. Příznačný je turistický leták z historického sídelního města Owena Glyndwra: „Nechejte auto doma, vychutnejte si jízdu vlakem, autobusem, využijte půjčoven kol nebo choďte pěšky.“ Vlak je nehorázně drahý, autobusoví dopravci obvykle jízdní řády nezveřejňují a na většinu atraktivních míst mimo města ani žádný bus nejezdí, půjčovnu kol jsem nenašel. Jít pěšky je jediná možnost, ale vzhledem k absenci ukazatelů, stovkám ohrazených pozemků, ostnatým drátům a plotům nabitým proudem je to dobrodružství hodné Richarda Halliburtona nebo Roberta Burtona.
Český sever člověka neomezuje? Třeba kvalitou životního prostředí nebo sociálními napnelismy, o nichž jsi svého času napsal podařený článek Jsme pro ně White Powder. Co tě na tom severu tak bere?
Pokud je člověk ochoten, nebo dokonce z vnitřní potřeby puzen k tomu, aby se neustále divil, byl ohromován, místy i vyděšen a zase ukolébáván touto fantasticky krásnou krajinou, jak si v deníku poznamenal Ivan Slavík, limity neřeší. Tam, kde pod zemí hoří ohně věčné, jak se říká, je mně osobně kvalita životního prostředí u prdele. A ten současný mor měst, gorody sputniky vulgo satelitní městečka, a nekonečné lány logistických center a podobných „mortuárií“, najdeme všude. Pravda, ekonomický tlak je to jediné, co drtí, možná každého druhého člověka, který se rozhodl všemu navzdory na severu zůstat. A ovšem, napnelismy, které vyústily v předloňské demonstrace v Duchcově a loni v Teplicích, bych nepopisoval striktně jako sociální, ale především kulturní. Víc k tomu neřeknu a snad ani říct nesmím. Leda to, že se mi hořce líbí věta komunistického manažera ve filmu Zapomenuté světlo: „A nemá to, co se přežilo, tak nějak přirozeně zaniknout?“ Jako uctívač Cthulhu říkám ne, co ale můžu udělat, je druhá věc. A ještě douška, proč měbaví sever. Studoval jsem mapu českomoravských nářečních a podnářečních oblastí. Všude je něco, jen na území vymezeném severními Čechami, oblastí někdejších severozápadních Sudet, stálo: „Oblast nářečně různorodá.“ Cosi jako „Hic sunt leones“ – i když vzhledem k původu jména Sudéta by se hodilo spíš „divoké svině“. To je, myslím, pěkné.
Velmi pěkné. Ještě něco víc k té Ostravě, tam přece taky „pod zemí hoří ohně věčné“
… Jak jsem řekl: Ostrava je, po Teplicích a Vídni, mému srdci nejbližší. Mně tam hubu ještě nerozbili, a stejně ji vidím jako vzdálenou hvězdu. Když jsem v roce 1996 tvrdil, že Ostrava je jedno z nejkrásnějších měst, nikdo mě nebral vážně. Možná i moji hostitelé měli za to, že přeháním. A historky z Ostravy? Když mě kamarád Oskar Mainx pozval k sobě domů, tak jsem za stolem viděl upíry.
Upírům se věnuješ mimo jiné v svém opus magnum Vyprávění nočních hubeňourů. Jak tě napadl ten titul, prosím tě?
Night gaunts – noční hubeňouři, jedna z variant překladu jedné z povídek. Tato verze, noční hubeňouři, se mi zdála dobrá. Když vymýšlíš název knihy, jde ti hlavou leccos. Kdybych ten opus nazval třeba Kuchařinka nočních mrdek nebo Co Stephen King ještě neuvařil, možná by to bylo pro knihu lepší. Tedy pro její prodej.
Prodej přece knihu nedělá. V podtitulu Hubeňourů zazní „frenetismus“. To byl původně dost konkrétní pojem, který pasoval na pár autorů z Francie dvacátých a třicátých let předminulého století. Ty sis ale frenetismus vyložil po svém: frenetické je vlastně všechno, co čte Patrik Linhart. Co čte Patrik Linhart?
Není to tak zcela. Pravda, pojem jsem rozšířil v duchu své teorie o uměleckých proudech či směrech, které se jako nesmrtelný smrtelný rozpínají napříč stoletími. Breton a jeho přátelé hledali předchůdce, respektive kořeny a kořínky surrealismu v minulosti. Já jsem projektoval předchůdce, ale i pokračovatele frenetismu horizontálně i vertikálně. Možná i vertigonálně. Od toho se odvíjí většina knih, které čtu. Ale člověk by ve finále zmagořil nebo zfanfrněl, kdyby četl jen frenetiky, nebo ty, které za frenetické považuje. Ale i v nejnovějších knihách nacházím frenetické prvky, od novelky Zahradníkův rok na hřbitově Vikiho Shocka po romány Vaňka-Úvalského. Píšu recenze, občas i kritiky, a díky tomu se dostanu k dílům, která bych možná nikdy nečetl, nebo bych je nečetl tak pečlivě. To je osvěžující. Ale pro chvíle klidu si vybírám literární studie, jako Per viam Ivana Dubského. Nedávno mne přímo do autarkie uvedla knížka Jana Staňka Diletantismus a umění života. Občas si přečtu příběhy o soudci Ti od Roberta van Gulika a Frédérika Lenormanda, navzdory tomu, že ten druhý maník je cenami ověšený jako sovětský maršál. A co zbývá člověku, který se prokousal půltuctem současných románů typu Němci nebo Jaknechutně zbohatnout v rozvojové Asii? Otevřít si libovolné místo v Hledání ztraceného času a číst, lépe řečeno provádět duševní sedylehy, dokud se neposeru. A tak se dostávám k tvé narážce. Ačkoli s ní souhlasím s úlevným nadechnutím, nenapadá mě jediný jiný důvod, proč někdo takové romány píše, samolitr nemyslím Prousta, než je profit.
O Proustovi ani Dubském ale ve Vyprávění nočních hubeňourů řeč není. Zato jsou tu výživné kapitoly třeba o Poeovi, Lovecraftovi nebo Robertu W. Chambersovi. Jeho Král ve žlutém teď vyšel v Argu, na HBO běžel před rokem seriál True Detective, kde mají Carcosa a titulní král své čestné místo. Poe a Lovecraft jsou v Čechách doma, Chambers je tu cizincem. Jakými slovy bys jeho pozdní příchod uvítal?
Řekl bych mu: „Nastal čas odmaskovat se, pane.“ A víš, co by opáčil? „Já nenosím masku.“ Na to konto bych propukl v bláznivý řehot a zatrylkoval: „On nenosí masku, nenosí masku!“ Není to ale pozdní příchod, žlutý háv krále dřív mimo jiné symbolizoval choleru, a tak skvěle konvenuje i našim cholerickým časům. Jen tak na okraj, zajímavá je i souvislost s Doylovou holmesovskou povídkou Žlutá tvář. A Chambers není z „mých“ básníků imaginace jediný, kdo se aktuálně dostává k českému čtenáři: vyšlo kompletní dílo M. R. Jamese a výbor z polského Poea Stefana Grabińského, a to nepočítám nové a objevné antologie povídek. Žijeme v báječné době, kdy stačí na démony jen písknout a oni přiběhnou.
Druhý svazek Jamesových povídek mě zklamal: rozvleklostí vyprávění, marnou snahou nahodit strašidelnou atmosféru, obehranými tématy. Ani Chambers není ve srovnání s Poem nebo Lovecraftem bůhvíjaký mistr. Předpokládám, že na frenetismu si ceníš v první řadě „básnictví imaginace“ než způsobu, jakým kdo vypráví, píše.
Souhlasím s tebou v tomhle hodnocení. Dokonce i Poe má slabá místa, třeba Bon-bon, Maelzelův šachista nebo Příběh z Jeruzaléma. Chambers, naopak, má silná místa. Ale to platí o většině frenetiků. Imaginace je nejdůležitější, cením si ale i stylu, který právě skrz nezbytnou vypjatost může sklouznout k naprostému hovadství. Umění evokovat atmosféru považuju za kruciální. A někdy je obtížné pro básníka imaginace zopakovat takový husarský kousek. V tom je podstata imaginativního uchopení skutečnosti: vidět za oponu do antagonistického světa, jak jej nazývá Sheridan Le Fanu. Právě o vztahu imaginace a krajiny, krajiny různorodé, chci vyprávět v knize, která bude na Hubeňoury kapku navazovat.
To se těším. Jak dlouho jsi na Hubeňourech vlastně pracoval? Kniha má přes šest set stran. A kam jsi chodil rešeršovat?
Hubeňoury jsem psal, řekněme, deset let. Neměl jsem v začátku jasno, kam to dílo povedu. Ale chtěl jsem, aby tenhle hlas nebyl mrtvý. Velké literatury, tedy velké počtem potenciálních čtenářů, mají své hrdiny, své vyvrhele, své uklidňující spisovatele, své básníky. V zemi české na to všechno nezbylo místo a je to na jedné hromadě. Po šesti letech psaní Hubeňourů a stovkách hodin strávených marnými pokusy o překlad původních povídek mi moje tehdejší girl, autorka dalších překladů v této knize, řekla, že tohle vůbec nemá význam a že jsem prostě sráč. Vskutku: nejsem vědec, nedostal jsem na to žádný grant, ale vím, že jsem pouze v duchu svého nadšení, ba fanatismu vytvořil knihu, která je prvním česky psaným průvodcem po dějinách hororu, a najmě imaginativní literatury. Někdo by řekl, že je to osobní vyznání, já vím, že je to bible frenetismu, krásný pokoj, kde jsou však čalouny potrhané a pavouci v prachu tkají svoje sítě. Paralelně s Hubeňoury jsem psal dějiny britského impéria z hlediska koloniálních vlajek. Ani tohle není v mém podání exaktní věda. Punkeři nechodí rešeršovat nikam. Ale měli by.
Tvůj nevědecký, bezgrantový přístup ti na jednu stranu dovoluje trousit v Hubeňourech krásné věty, jako „Nám stačí, že O’Brien není čičmunda, a žádný Karel Čapek nás nezajímá“, ovšem na druhou stranu se rychle ukáže, že řadu věcí jsi nečetl, filmů neviděl, že bereš hlasy a ohlasy z druhé nebo třetí ruky. U frenetismu se to dá možná pochopit, ale u Vexilologického kabinetu britského impéria? Vymýšlel sis podobně i s vlajkami?
Když jen cituju název nebo uvádím něčí názor, jde o díla, která jsem tváří v tvář neviděl. U vlajek je to jiné. Všechny jsem je viděl, což není tak těžké. Možná je hodnotím slovníkem kapku nesalonním. Ale říci o britské vlajce, že jsem při pohledu na ni zlomený jak pstruh, je alespoň z hlediska hlubinné psychologie dost vědecké. Každopádně si nevymýšlím, jen to vidím po svém. Samotné příběhy britských koloniálních vlajek jsou dost bizarní, a prosťáček tak některá fakta může vnímat jako čiré nesmysly. Příklad vzniku první koloniální vlajky Baham je typický: guvernér jménem pan Ananas se rozhodl dát na vlajku tři ananasy, jeden velký za sebe, dva menší pak symbolizují ženu a dceru. A to vše je čistá pravda. Ostatně dobyvatelé z britského impéria si v ničem nezadají s šílenými eskapádami Indiany Jonese. A to že si občas žďuchnu do Čapka? Myslíš, že jsem jeho Marsyas četl, nebo nečetl?
Mně je to jedno. Ostatně jako celý Čapek. Zajímá mě spíš, co tě přitáhlo k vlajkám britského impéria: Fakt, že Čechy nikdy žádné impérium nebyly? Nějaké jiné trauma z dětství?
Rozhodně to souvisí s dětstvím, ale kupodivu to není nijak traumatizující. Jako choudě jsem si zcela facilně hrál s vystřihanými vlajkami na vojáky. Částečně mi ty vlajky věnoval táta, který měl patrně stejnou zálibu. Já jsem pouze tuto hru dovedl do monstrózních rozměrů, takže jsem zakrátko měl těch vlajek-vojáků kolem tisícovky. Staré i nové vlajky států, částí zemí, vlajky kolonií. Časem jsem je všechny identifikoval, pořádal mezi nimi soutěže krásy a takové ty obvyklé věci. Z estetického hlediska, můžu-li to tak u kindoše hodnotit, jsem si nejvíc zamiloval britskou vlajku. Prostě mi přišla zvláště rafinovaná. A ovšemže jsem za krásnou pokládal i vlajku československou a její blížence: Sarawak, Sabah a Filipíny. Milé mi byly i vlajky nizozemských provincií a vlajka Bavorska. Dětská četba, tu mi zase rekomendoval mámoš. Příběhy Doyleovy, Oscar Wilde, Agatha Christie, Dorothy L. Sayersová, Rudyard Kipling a všudypřítomné horory obsahovaly nesčetné narážky na tajemné britské impérium. Kromě toho táta sbíral, respektive po dědovi podědil sbírku najmě britských koloniálních známek. Rozpravy o různých klukovsky senzačních aspektech britského impéria nebyly v naší rodině neobvyklé. V devíti letech jsem měl pokoj tak plný rozličných britských reálií a kuriozit, že spolužák Kočí to prohlásil za „pravý londýnský doupě“. Bylo jen otázkou času, kdy ve mně uzraje myšlenka na podobnou knihu. Jen bych rád zdůraznil, že můj, doznávám že mírně nostalgický, lehce patologický postoj k impériu však není nekritický. Kafka by to nazval love/hate. A tahle ambivalence propukne zejména při každé návštěvě Spojeného království, nebo když se nějaká kunda z dolní sněmovny vytasí s názorem, že Mašinka Tomáš a jeho přátelé je genderově nevyvážený spektákl.
Jak vycházíš dneska s tátou a mámošem? Čtou si v tvém literárním snažení? Baví je tvoje kreslení? Viděli tě, jak lítáš po pódiu s vyžvejklou bambulí a padají z tebe kundí frky?
Vycházíme dobře, byť se jasně ukazuje, že k stáru člověk nejenže nezmoudří, ba naopak, stane se přinejmenším pošetilým, úzkostlivým defétistou. Ale mé snažení podporují, knihy čtou, moje kresby si mámoš nechává zarámovat a má jich plnou kuchyň, což je její nejoblíbenější místnost. Na Bambuli nebyli, trochu moc punku. Když čtu v Teplicích, tak se mámoš přijde podívat, táta byl, tuším, jen na křtu knížky o vlajkách. Nicméně i na čtení mámoš viděla, že to umím jaksepatří roztočit, i muší oči ukážu. Musela by se přece stydět za syna, který není štont ukázat – no, však víš co. Snad jen nejsou zcela srozuměni s otázkou mých příjmů, jenže to já umím báječně odůvodnit a vždy naznačím, že mě čeká zářivá future. Neměli mi halt pouštět ty filmy o róninech a podobných vejlupcích, kteří neuznávají pána, bosse, šéfa, ředitele. Takže i když jsem ženatý, na otázku, co dělám, mohu hrdě a promptně vypálit: Pořád svobodný!
Máš ženu. Máš sourozence? Množíš se?
Moje žena Lucie je sudetská Němka. Ostrá jako žiletka, holka, která si nenechá nic líbit. Děti rád nemám, ale stalo se to. S bývalou přítelkyní Evou mám kindoše. Jmenuje se Albert a je v rodu pátým synem, potomkem bez sourozenců. A tak to taky zůstane. A rád ti odpovím osobněji: pro syna jsem Darth Vader, na tom jsem trval od jeho batolení. Roli otce jsem si užíval asi jako chlap, který má přes hubu izolepu, nohy svázané, ruce uřezané a jen čeká, kdy umře.
To si tedy propříště radši podvaž chámovody, ne? A ti sourozenci? Pokud jsi jedináček, vysvětlilo by to leccos. Čili nic?
Ale tenhle pocit se změní, když choudě dospěje tak do tří let věku. Potom to začne být opravdu zajímavé, neřkuli humorné. Samozřejmě, že pro takové případy jako já, končí soužití s matkou vlastního děcka rozchodem, ale pro udržení pevného pouta se synem, patrně i s dcerou, je nutné jezdit s ním na dlouhé výlety v kočárku, neustále brebentit, hrát si na „Černou perlu“ a notovat si melodii z Indiany Jonese. Takže teď, když jsem s Albertem u nás na panství, bereme to darthvaderovství s nadsázkou. Jedináčkovství je výlučnost, která se za jistých podmínek může zvrhnout. Jedináček může být egoistickým nadutcem, který je břemenem pro své bližní, nebo jako v mém případě, a pevně věřím, že i v Albertově, egodeistickým Narcisem, který je ozdobou každé společnosti a příčinou neutuchající radosti pro své blízké. To vysvětluje vše, alespoň mně je to jasné.
Bereš psaní, a vůbec všechny svoje tvůrčí aktivity, jako možnost, jako nutnost, jako nezbytnost, jako výlučnost, jako pitomost? Ptám se i proto, že jsi dílu, skoro se mi chce napsat s velkým „d“, obětoval regulérní zaměstnání a vyměnil je za úděl umělce v hladovění.
To je otázka s velkým „ó“, tedy jaké „ó“ má můj život. Já jsem nic neobětoval, jen jsem se rozhodl tak, že jsem pohřbil kariéru talentovaného učitele, v jistý okamžik jsem odepsal rodinný život a nepodpořil jsem rodinnou firmu svou účastí. Jako ekonom bych nestál za nic, syn na mě hledí jako na vzdálenou hvězdu a jako učitel jsem mohl fungovat v době, kdy se svoboda ještě psala s velkým „s“. Určitě a bohužel se u nás nenajde človín, který by takový postoj k životu seznal jako možný a důstojný. Vím, že bych mohl dělat jiné věci, ale ty prostě jiní udělají líp. Ve třiceti bych řekl, že stojí za hovno. Teď kurva vím, že vše je jinak. Umění, které dělám, beru jako zápas sám se sebou. Jako Paavo Nurmi, který zásadně běhal sám se sebou, se svými hodinkami a proti sobě. Právě jako jeho talent je pro mě psaní nezbytnost, ničím nenahraditelná. Ale básnictví není továrna, kde sudičky předou naše sny. Tady je to jasně dané: buď jsi první liga, nebo okresní přebor. I když v hladovění jsme přeborníci všichni.
Takže ti tvůj život nakonec dává aspoň občas smysl?
Mon dieu, když se na to jde s nadšením a šturmem! A spoléhá se na prozřetelnost a tisíce dalších drobností, bez kterých bych se tu cítil jako v Transplutonii. Takže o ten smysl je třeba bojovat každý den. Ale skončeme s veselejší notou. Jak řekl Lux von Dux: „Básnicky bydlí pindík.“ Ovšem v případě smrti, dostanu se do Západního ráje víl? Nebo kam? Tato otázka mě pořád trápí.
Jime, hochu čili Pojednání na téma Pirátské vlajky na Atlantickém a Indickém oceánu
Toto je nejznámější podoba pirátské vlajky přezdívané Jolly Roger čili „Veselý Roger“, což je pokroucenina francouzského výrazu jolie rouge („pěkně červená“), který odkazuje na vlajku barvy krve oblíbenou u francouzských bukanýrů XVI. století. V počátcích Zlatého věku pirátů (druhá polovina XVI. století) vyvěšovali Francouzi dvě vlajky – červenou a černou.
U původu červeného listu pirátské vlajky i jména bukanýři stojí – jak se někteří domnívají – Normané, kteří kolem roku 1300 zle pustošili bretaňské a západoanglické pobřeží. Na jejich lodích vlály rudé vlajky zvané baucan, což značí oheň. Odtud nejspíš vzniklo i slovo bukanýr.
Atributy smrti a síly na vlajkách se objevovaly později – vedle lebky a kostí, to byly šavle, děla, probodená srdce (symbolisující slogan „bez slitování“). Velšský pirát Bartholomew Roberts, zvaný Černý Bart, přepadal lodě od Karibiku po jihoamerické břehy. Uvádí se, že z brazilského bohatství si vzal více než purtugalský král, ale jeho nejzarputilejšími nepřáteli se stali guvernéři Barbadosu a Martiniku. Proto byly na pirátově vlajce dvě lebky s nápisem ABH a AMH – tedy „Barbadoská a martinická hlava“. Někteří piráti, tzv, soukromníci, vyvěšovali vedle vlastní pirátské vlajky standardu panovníka, v jehož zájmu bojovali. Jeden z nejslavnějších kapitánů, William Teach zvaný Černovous, národní vlajky měnil podle situace bojujíce v zájmu pěti navzájem nepřátelských panovníků. Odtud patrně pochází rčení citované E. A. Poem v povídce Nikdy se nesázej s čertem o vlastní hlavu: Měnil barvy jako piráti. Když je pronásleduje vojenská loď. Červená pirátská vlajka byla typická především pro arabské piráty plavící se po vodách Perského zálivu, Rudého moře a Indického oceánu. Dodnes si řada emirátů červenou barvu na svých standardách podržela, jiné jako Katar ji změnili nebo k červenému poli přidali bílý pruh – na znamení toho, že se zřekli pirátství.
Následující vlajky patří kapitánům Walteru Kennedymu, Černovousovi a Henry Everymu.
Pravděpodobně každý, kdo se trochu zajímá o piráty, narazil na zmínku o pirátském státě Libertália. Podle některých znalců Zlatého věku pirátů – jako je například David Cordingly – je pirátská republika mýtus. Frank Sherry tvrdí, že Libertália nebyla fikce, ba co víc: byl to první bizzarní pokus o demokracii v moderní době.
Daniel Defoe ve svých Obecných dějiných pirátství píše, že zakladatelem této bájné země byl kapitán Misson. Utopický stát zformovaný na základě jeho visionářských představ měl být politicky a nábožensky svobodný, neotrokářský a peníze byly rozdělovány spravedlivě. Násilí bylo povoleno jen v nejnutnější míře… Jistý Bruno Fuligni k tomuto příběhu přidává postavu skutečného ideového tvůrce republiky (a autora uvedené vlajky) Itala Carracioliho. Tato dvojice kolem sebe shromáždila muže – některé detaily vyprávění napovídají, že to byli zkušení piráti – toužící po svobodě a vydala se hledat zasvěcenou zemi. Po dlouhé pouti přes Karibik, Guinejský záliv a kolem mysu Dobré naděje zakotvily jejich lodě na ostrově Anjouan v Komorském soustroví. Zde se dočasně zastavili a po boku královny ostrova, krásné a nikterak puritánsky omezené ženy, bojovali proti nepřátelským domorodcům ze sousedního Mohély. Jak se k této válce postavil třetí z velkých komorských ostrovů Grande Comore se v legendě ničehož nepraví. Po této úspěšné epizodě se společenství usadilo na blízkém Madagaskaru v zátoce Diego Suarez. Právě zde vznikla republika Libertália. Námořníci vytvořili vlastní zákony, demokraticky volenou vládu a ženy si opatřovali přepadáním lodí poutníků do Mekky. Jednoho dne je potkal stejný osud jako utopickou kolonii pythágorovců. Republika byla přepadena sousedními Malgaši, Carracioli byl zabit a Misson ztroskotal při útěku do Evropy. Po mnoha letech se přístavním městě La Rochelle našly jeho údajné paměti. Když se v roce 2001 vypravil můj přítel René Skalský na místo uvedené v příběhu, zjistil, že po sto letech by prales spolkl i město rozlohy Bristolu, natož nepochybně dřevěnou osadu kolonistů.
Zájemce o zasvěcené informace o pirátské éře mohu odkázat na knihu Jana Rogozinskiho Piráti! (1995). Mimochodem Rogozinski se domnívá, že nejen Libertálie, ale i Misson je výmysl.
IRSKÝ LOTR A KRÁL HORRORŮ
V červenci 1865 se Mathew Dowdy Shiel, irský spiklenec deportovaný na ostrov Montserrat, vylodil na ostrůvku Redonda (1,6 km²), aby zde s několika přáteli oslavil narození svého prvního syna (a devátého potomka). Podle legendy stačilo několik přípitků jamajským rumem a Mathew se prohlásil králem Redondy. Jeho syn Philippe „Phipps“ Shiel, narozený několik měsíců předtím, se jako Philippe I. (Felipe I.) stal roku 1883 jeho nástupcem. Přestože králeFelipa korunoval sám biskup z Antiguy, byly Shielovy nároky zapomenuty, neboť Britové připojili ostrov ke své kolonii Antigua. Mladý Shiel přijal královskou korunu, ale nikdy se na Redondu nevrátil. Až do své smrti žil v Anglii a pod jménem Mathew Phipps Shiel se stal známým literátem.
Shiel žil poměrně uzavřeně na sussexském venkově poblíž Horshamu, ale vedl čilou korespondenci s několika přáteli, mj. s Augustem Derlethem a Bertrandem Russellem. Podle svědků měl ve zvyku přes den spát a v noci psát, podobně jako H.P. Lovecraft nebo neviditelný kníže Sheridan Le Fanu. Massachussetský knihkupec a spisovatel Malcolm M. Ferguson, za II. světové války voják na západní frontě, vzpomíná na své setkání s M.P.Shielem v jeho domě zvaném L’Abri (Úkryt) v Sussexu roku 1944:
Pak se otevřely dveře do smolně černého pokoje a představil se mi postarší muži, vysoký asi 5,5 stopy (167 cm), hlavu měl plnou bílých vlasů, vypadal jako pampeliška. Byl to M.P. Shiel. Měl na sobě obnošené sametové sako, kalhoty bez puku a domácí pantofle, které podtrhovaly jeho šoupavou chůzi. Provedl mě skrz tmavou chodbu do světnice, kde hrst žhavého popela, dvě svíčky a okno v pozadí, zakryté zeleným podrostem, slabě dodávalo místnosti osvětlení. M.P. Shiel patrně sdílel se svým princem Zaleským zálibu ve slabě osvětlených pokojích. Místnost byla docela pohodlná, a když jsme seděli vedle sebe u ohniště, všiml jsem si, že na stole i židli leží hromada rukopisů překladu Nového zákona, který překládal ze starořečtiny, vedle stálo vydání Derlethovy antologie Nespěte! obsahující Shielův Dům zvuků.
Ferguson zaznamenal některé Shielovy názory na psaní. Shiel nikdy nepsal o konvenčních strašidel a zjeveních, a pokud jde o takové fenomény, byl toho názoru, že větší péče by měla být dána motivaci a zvláště způsobu provádění jejich činnosti, takže by se nemělo ukázat, že jde o nějakého člověka v lajntuchu nebo v opačném extrému o ektoplazmu. Velké potěšení nalézal Shiel ve čtení knih Charlese Forta. Zmínil se o tom, že záhada stěhování lumíků patří k typickým látkám pro fortovská bádání. Pokud jde o lumíky, Lovecraft je ve své novele Hrůza v Dunwichi představil jako ptáky táhnoucí až ze samotného pekla za dušemi umírajících. Ferguson si se Shielem vyměnil čtyři dopisy, na pátý dopis už Shiel neopověděl.
Jeho rozsáhlé dílo se pohybuje na pomezí symbolistické novely, čirého horroru a fantasie. První knihu vydává u progresivního londýnského nakladatele Johna Lanea – je to sbírka povídek Kníže Zaleski (1895), která zahrnuje tři detektivní příběhy: Rod Orvenů, Kámen mnichů z Edmundsbury a SS. Obálku knihy vytvořil Aubrey Beardsley. Pět poeovských příběhů, essay a poemu Hadí loď shromáždil v knize Ovce v ohni (1896). Dalšími knihami povídek jsou Bledá opice (1911), ve které jsou Případ Euphemie Raphashové, Dům zvuků a Shielem velmi ceněná Leckterá slza, a Dáma přichází (1928). V r.1896 publikuje Shiel novelu The S.S. – její název i téma vzbudí o několik desítek let později malou sensaci.
Mezi řadou románů, které napsal si zaslouží pozornost Žluté nebezpečí (1898), příběh o zločinci z Číny, který později zpracoval Sax Rohmer ve svém doktoru Fu-manču, Magický ideál (1902), román o proměně v nadčlověka, které několikrát v různých variacích zpracoval i Arthur Machen, a Zlo, které dělají lidé (1904), příběh muže, který se personifikuje se svým sourozencem a postupně se jím stává. Podivný příběh začíná na palubě lodi převážející těhotnou ženu, v představě šíleného kapitána se oba sourozenci během cesty narodí. Shiel se pokusil stvořit také svého Lafcadia či Nagela v postavě štýrského šlechtice – to Štýrsko má přece jen přitažlivost přímo magickou – barona Kolara, který se objevuje v románu Poslední zázrak (1906).
Než Philippe I. v roce 1947 zemřel, jmenoval svým nástupcem básníka Johna Gawswortha, jenž se svých povinností ujal jako John I. (Juan I.). Nový král se rozhodl, že z okruhu svých přátel vytvoří intelektuální aristokracii. Mezi redondskými šlechtici najdeme Henry Millera, Lawrence Durrella, Dorothy Lucy Sayersovou a Dirka Bogarda. Těžká závislost krále Johna I. na alkoholu vedla k tomu, že se ostrov pokusil prodat jednomu z členů švédské královské rodiny. Britské úřady prodeji zabránily. V roce 1966 odstoupil John I. ve prospěch básníka Arthura Johna Robertse. John II. (Roberts) předal titul Leovi V. (Williamu Leonardu Gatesovi). Když v 70. letech Gawsworth zemřel, ozval se jiný pretender redondského trůnu – John Wynne-Tyson jako John III. Dalším uchazečem o královský trům je Robert I., jehož záměrem je vytvořit na ostrově nudapláž.
Dvůr obecně uznávaného Lea V. sídlí v exilu v Londýně a schází se ve Fitzroyově hospodě, kde čepují oficiální nápoj království – pivo Guiness. Královský dvůr vydává známky a vlastní noviny The Times of Redonda. Motto redondského znaku je FLOREAT REDONDA! (Nechť Redonda vzkvétá!).
Následující tři vlajky užívalo mýtické království Redonda po roce 1949.
Nebude jistě od věci, když se stručně zmíním o ostrově, z něhož vyplul Shielův otec. Tento ostrov – Montserrat – je tajuplným poutem spjat s Irskem, zemí, v níž má své kořeny většina Montserraťanů.
Znak i vlajka Montserratu pocházejí pravděpodobně z roku 1960. Znak zobrazuje ženu v zelených šatech, která v levé ruce drží harfu a pravou objímá kříž. Podle některých podání, například Shipmate flag chart (2000), je znak na vlajce v bílém disku. V roce 1999 byl v této věci učiněn pořádek. Ministerstvo války po dohodě s College of Arms se rozhodl zvětšit znak na vlajce. Nebylo ho totiž lehké identifikovat.
Znak zvětšily, ale s ním museli zvětšit i bílý disk, který ve finále vypadal tak odporně, že ho vynechali.
Tento dodnes britský ostrov se jménem slavného španělského kláštera (i španělské pěvkyně) a se znakem se zřejmými odkazy na Irsko má za sebou divokou historii. V roce 1493 ostrov objevil a pojmenoval Kolumbus podle onoho kláštera v horách. Právě v tomto klášteru měl Ignác z Loyoly visi, která jej dovedla k založení nového řádu. Ostrov byl osídlen skupinou anglických a irských katolíků, které přivedl Thomas Warner u ostrova St.Kitts (Svatý Kryštof). Ostrov s takovým nomen omen se brzy stal rájem pronásledovaných katolíků z celého Nového světa. Další zásilku osadníků poslal Cromwell přímo z Irska poté, co v bitvě u Droghedy roku 1649 porazil irské vzbouřence. Irové nelenili a už za dva roky po Cromwellově vítězství nakoupili na své plantáže první otroky z Afriky. Potomci těchto otroků předjímajíce francouzskou revoluci povstali roku 1768. Francouzi se ostatně několikrát pokusili ostrov dobýt. I přes vydatnou pomoc páté irské kolony se jim to nikdy nepodařilo. Na konci XX. století ostrov postihly dvě hrozivé přírodní katastrofy – hurikán Hugo v roce 1989 a výbuch sopky Soufriere Hills v roce 1997. Ostrované museli ostrov opustit, ale i když byl z velké části zničen, vrátili se zpátky. Irský vliv je dosud velmi silný. Při příjezdu dostanete do pasu razítko v podobě zeleného trojlístku a symbol Erin, oné ženy s harfou, je všudypřítomný. V l. 1632–1871 byl ostrov korunní kolonií. Poté byl až do roku 1956 presidencií Závětrných ostrovů. Roku 1956 se stal samosprávnou kolonií.
