Je milé, když čtete knihu od autora, kterého znáte a potvrdíte si, že ten styl a obsah odpovídají vašemu očekávání… naopak to ale může být ještě lepší. Spisovatele knihy Strom duchů byste totiž asi neuhádli, i když jste jeho texty četli. Těžko byste totiž tu zvláštní směs smyslu pro humor, popisu klukovských let, duchařiny a úvah o smrti přisoudili právě…
No schválně. Takto je ve Stromu duchů představen hlavní hrdina: „Joe Pipkin byl nejbáječnější kluk, jaký kdy žil… Nejsympatičtější kluk, jaký kdy pátral ve městě po domech, kde straší a které nalézt není jen tak. Když se vrátil z výpravy, řádně je popsal a vzal všechny děti s sebou na obchůzku, při které prolézali sklepy, šplhali po zdech porostlých břečťanem, křičeli do komínů, čurali ze střech, řehtali se, skákali jako šimpanzi a vřeštěli jako opice. Ten den, kdy se Joe Pipkin narodil, zašuměly všechny oranžády a limonády světa…“
Asi byste neřekli, že autorem textu je zrovna Ray Bradbury, spisovatel Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita, tedy knih, které ho zařazují do přihrádky science fiction.
Jenže Strom duchů se kategoriím vymyká, už jenom tím, že je těžké říct, pro jakou věkovou kategorii je určený. Pro děti počínaje řekněme dvanácti lety věku? Pro dospělé? A je to spíš novela nebo dlouhá povídka? A proč je zároveň napínavá, humorná a dojemná?
Nesnáze pokračují tím, že její hlavní hrdina, legendární Joe Pipkin, se z ní hned na začátku vytratí a čtenář sleduje dobrodružství jeho kamarádů. Jednoho od druhého přitom rozezná jen stěží, protože mají kostýmy. Je totiž výjimečný večer – svátek Halloweenu, kdy se spolu vydají do ulic. Mimo jiné i proto, aby našli a zachránili Joe Pipkina. Strom duchů z titulu knihy stojí u jednoho z tajemných, strašidelných domů městečka. Tam se ke klukům přidá záhadný pan Kostroun a vezme je s sebou na vzrušující cestu – zasvěcenou smrti. Vysvětlí jim původ Halloweenu a vrátí se s nimi k jeho předchůdcům – ke keltské slavnosti mrtvých, ale také k mexickým „dušičkám“. Jeho vyprávění obsahuje kulturně-antropologické informace, ale sdělované jen tak mimochodem, protože ten příběh, to je hlavně velká jízda nebo spíš let časem a prostorem.
Ray Bradbury používá zvláštně básnický jazyk, takže například tenisky hlavního hrdiny jsou „snad z pravěku. Zeleň na nich ulpěla, když lítal po lese. Hnědé byly z toho, jak vloni v září po žních brouzdal oranicí, skvrny od dehtu pocházely z úprku v docích a po břehu, kam vozily nákladní čluny uhlí, žluté byly od neuctivých psů, samá tříska, jak přelézal ploty.“ (Zdárně přeložila Jiřina Emmerová.) Je to vlastně literárně zpracovaný klukovský sen – se všemi nelogičnostmi a zrychlenou smyslovostí dětství, ale také s tušením nebezpečí, které nastoupí až v dospělosti – zdánlivě.
Strom duchů je totiž mimo jiné mystické čtení, protože čtenář dobře tuší, co hrozí Joe Pipkinovi a že s panem Kostrounem to nebude jen tak. Krátce řečeno, Strom duchů je čtivá, napínavá a básnická kniha o strachu z vlastního konce.
Ray Bradbury se v ní představuje v nečekané formě, ale koneckonců Strom duchů zapadá do jeho barvitého profilu. Je knihou člověka, který za hospodářské krize nemohl studovat vysokou školu, ovšem roky chodil několikrát týdně do veřejné knihovny a vášnivě četl. 451 stupňů Fahrenheita napsal na počátku padesátých let na pronajatém psacím stroji, protože vlastní neměl. Jako kluk jezdil na kolečkových bruslích, jako dospělý na kole; řidičský průkaz nikdy nevlastnil. Bránil se tomu, že by snad měl předpovídat budoucnost; jak říkal „snažím se, aby právě taková budoucnost, o které píšu, nenastala“. Začínal jako nájemný spisovatel pro konzumní časopisy, a podařilo se mu přispět k tomu, že z opovrhovaného napínavého čtení se stala vážně braná vědecko-fantastická literatura. Po celý život psal každý den, kromě povídek i eseje, články, divadelní hry… a Strom duchů právě dokazuje takový vášnivý zájem o svět, samorostlé porozumění věcem kolem sebe a přesvědčení, že kniha dokáže něco změnit. Strom duchů – knížka pro ty, koho baví číst, žasnout a uvažovat zároveň.
Plus 2015