Vladimír Kouřil: Africké květiny

květinyZasvěcené jazzové recenze Vladimíra Kouřila (nar. 1949), v 80. letech důležité postavy Jazzové sekce, můžete pravidelně číst nejen v UNI, ale také v Harmonii a v dalších časopisech. Jeho nejnovější kniha má podtitul Swingující samomluvy, který nepřipravenému čtenáři prozrazuje více než název odvozený ze skladby Fleurette Africaine Duka Ellingtona. Celá útlá publikace (necelých 200 stran) je totiž skutečně jednou dlouhou samomluvou na téma jazz a vše, co s ním souvisí. Právě zasazení jazzu do širšího hudebního a obecně kulturního rámce je pro Kouřilovy úvahy klíčové. Na jednu stranu autor sice tvrdí, že „jazz byl a vždy bude menšinovým žánrem, protože vyžaduje od posluchače aktivnější postoj při vnímání hudby“ (s. 141), na stranu druhou však nezapomíná na to, že „jazzová hudba éry swingu způsobila vznik moderní populární hudby“ (s. 103).
Africké květiny však mají daleko k lineárnímu pojednání o historii jazzu nebo k suché analýze. Autor knihy vychází sám ze sebe, z toho, co je mu milé („Samozřejmě také v hudbě má každý jasno. Podle svých vědomostí, podle své citlivosti, nátury, zaměření, vzdělanosti, zkušenosti vlastní nebo přejaté…“), ze svého dlouholetého rozvažování. Hudbu zasazuje do kontextu vlastních zájmů, tedy zájmů člověka s technickým vzděláním, který toto své myšlení potřebuje něčím vyvažovat. Otře se o obvyklé klišé, že „hudba je jenom jedna“, případně „dobrá a špatná“, a upřesňuje, že „je jen jedna, ale v široké škále. Je nízká až vysoká. Co kam patří kvalitou, je leckdy nejednoznačné. Nízká může být skvělá, vysoká špatná“. A připomíná známou pravdu, že „v dospělosti člověk obvykle setrvává u své oblíbené hudby z puberty, z mládí. Ponechává si svůj žánr během stárnutí jako věčnou připomínku sladkých let nezralosti“. To vše, včetně toho, že „psát o hudbě je jako překládat poezii z cizího jazyka“, slouží autorovi jako východisko k úvahám a k zasazování do kontextu, které si jako poučený posluchač může dovolit. Na dalších stránkách nás Vladimír Kouřil nechává nahlédnout do své kuchyně hudebního publicisty („Nestačí do recenze nahrávky napsat, že kapela hrála skvěle. Musím tu skvělost připodobnit něčemu, co alespoň znalci napoví a neznalého přinutí zamyslet se nad tím, nemá- li se po nápovědě pro jistotu pídit“), a tak připravuje půdu pro recepci svých dalších odstavců a kapitol. Jeho přemýšlení a psaní o jazzu má totiž daleko k suchopárnosti. A i tehdy, když píše o faktech a nehodnotí, vybízí mezi řádky čtenáře k tomu, aby si dohledali další literaturu a/nebo nahrávky. Například to, že „jazz vzešel z křesťanského prostředí“ a že „kostelní hudební projevy, vokální exprese kazatelů, skupinové vokální rituály spirituálů i pozdější gospely se zvýrazněnou úlohou sólového zpěváka, dodnes přirozeně ovlivňují jazz všech generací amerických hudebníků po dnešek“, si snadno ověříte čtením rozhovorů (nejen) s afroamerickými jazzmany a jejich životopisů.
Africké květiny nejsou knihou pouze o jazzu. Vedle již zmíněných spirituálů a gospelů nebo obecně populární hudby se Kouřil dotýká také termínu world music, který se však „obsahově rozmáznul natolik, že začal představovat spíše fúzi současných hudebních proudů populární hudby s etnickými vlivy“. Píše i o improvizaci, což „neznamená automaticky jazz“. A na druhou stranu píše o písních, což ovšem nejsou pouze útvary s textem, protože „písničkou, songem nazývají své skladby také jazzmani, byť by se jednalo o freejazzovou improvizaci“. K nejcennějším pasážím knihy řadím úvahy o tom, jak jazz – z perspektivy jeho vývoje – vnímají posluchači-tradicionalisté: „Když se vyvinul z tradičních kapel swing, považovali tradicionalisté za jazz především dixieland. Když začínal moderní jazz, mluvilo se o jazzu v souvislosti jak se swingem, tak s dixielandem, a nový trend jazzu dostal název be bop…“ V souvislosti s tím pak Kouřil nejen dokáže definovat jazz jako takový („Jazz je definovatelný!“), ale odliší od sebe jeho původní americký vývojový proud a evropskou recepci („možná by se dalo mluvit o cílené artificiálnosti evropského jazzu“).
Přes řadu jasně zformulovaných myšlenek a relativně malý rozsah se kniha nečte úplně snadno. Autor své úvahy rámuje stručnými výpisky z muzikologické a filozofické literatury, z beletrie i encyklopedií (včetně Wikipedie) a jeho plynulý proud myšlenek přerušují pouze tyto citáty, sloužící částečně i jako názvy kapitol (např. Když Osmanská říše padla – z románu Istanbul Orhana Pamuka). Vzhledem ke svému charakteru osobních úvah kniha nemá nejen rejstřík, ale ani seznam doporučené literatury či doporučených nahrávek. Přitom by se čtenáři obojí hodilo a obojí by usnadnilo další orientaci v knize i v tématu obecně. Proto doporučuji číst s tužkou v ruce, podtrhávat, vypisovat si, v duchu s autorem souznít či polemizovat, a především odrazit se od Afrických květin dál a bádat na téma jazz či jiná dobrá hudba na vlastní pěst. Vladimír Kouřil svou knihou přesvědčuje, že je to bádání dobrodružné a že člověka naplňuje.

65. pole, 2016

Přidat komentář