Roman Szpuk: A zavaž si tkaničky

szpuk1Roman Szpuk je autorem knih se zvláštními názvy. Jeho básnická prvotina se jmenovala Otisky dlaní, což dodnes pokládám za název výjimečný – plný zvláštního napětí. Titul jeho nové knihy A zavaž si tkaničky tvoří s názvem prvotiny určitý významový oblouk. Kniha je to prozaická, ale jinak je v ní Roman Szpuk obsažen takový, jaký je.To znamená jako hledač, který si není jistý cílem svého putování. Chodec, pro kterého je důležitější zastavení po cestě než cíl. Zarputilý pozorovatel, jenž se dívá dolů… aby se podíval zdola nahoru.
szpukRoman Szpuk vytvořil od prvotiny řadu básnických textů – od mohutně hymnických po velmi sevřená haiku. Po léta se angažuje v básnické skupině XXVI., charakteristické svou otevřeností a zároveň příznačnou atmosférou. (Skupina má za sebou řadu setkání na příchovické faře a ve virtuálním prostoru existuje také na vlastním webu). Jeho profesí, která se v A zavaž si tkaničky zásadně odrazila, je pozorování počasí na meteorologické stanici na Churáňově (jde ve stopách básníka Petra Kabeše, který pozoroval počasí na Milešovce). A zavaž si tkaničky představuje amalgám veškerých zkušeností. V textu zachycujícím těžké pochybnosti a drsné osobní prožitky se objevují vznešené názvy oblak, stejně jako přesná pojmenování hmyzu. Oblaka a vážky – znovu nahoře a dole.
To „dole“ může být dost trýznivé. Ať už jde o rodinné soužití s básníkem, který si nezavazuje tkaničky, nebo o jeho setkání s různými společenskými vyvrženci a ztroskotanci. Szpuk v textech vystupuje zároveň jako tulák, poutník a bezdomovec. Přitom ale na úkor takzvané autenticity neztrácí dar přesného pozorování. Pachtí se po horských svazích, brodí se v močálištích, a nedokáže uniknout kráse, která se zdá být všude kolem. Jeho kniha je zalidněná postavami a postavičkami, ale zároveň dokáže působit jako přírodní lyrika. A ještě ke všemu jako nenápadný průvodce životem křesťana – takového, ze kterého by měl svatý František radost.
Forma je jasná: reflexivní, jakoby deníkové, vypointované zápisky. Zcela přirozeně proložené haiku. Zápisky otevřené, ironické, zděšené a nadšené zároveň. – Tedy, pocity jsou už na čtenářovi.
Základním motivem zůstává protiklad a jednota toho nahoře a toho dole. Vesmír se zrcadlí v zrnku písku. Nebe v zamlžených brýlích tuláka.

65. pole 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *